„Pohodlí byla samota a my jsme tam chodily jako sokolky, to bylo potajmu, spávaly jsme u nich na huře a odtud jsme dělaly výlety. Dozvěděly jsme se to (o jejich zatčení), protože jsme tam přišly jednou a už Vítek nebyl. My jsme ve válce tam chodily hodně, to bylo bokem.“
„Tenkrát jich bylo zavřených pět, našeho třídního vzali přímo ve třídě. To vidím jako dneska, měli takový kožený kabáty a klobouky, to si pamatuju a on byl hrozně hodný a už se nevrátil. Ten den vzali strejdu, náčelníka Sokola, učitele, pět jich bylo, na toho pátýho si, sakra, nemůžu vzpomenout.“
„Konec války já jsem zaspala, já jsem se opalovala na dvoře a mama naše přišla a říká ‚Ty se tady válíš na dvoře a zatím skončila válka'. No a tak jsem šla potom na náměstí a oslavovala jsem.“
Milada Ambrožová se narodila 20. ledna 1928 v Plumlově rodičům Františce a Brunovi Filipovým. Během války se jako mladé sokolky tajně scházely na samotě v osadě Pohodlí. Majitele tamního hostince, pana Vítka a jeho syny, za pomoc partyzánům zatklo gestapo půl roku před koncem války a starší syn František byl popraven v Kounicových kolejích. Ona sama byla svědkem zatčení třídního učitele a její strýc Karel Kubín nepřežil vyhlazovací tábor v Osvětimi. Po absolvování obecné a měšťanské školy dostudovala v roce 1949 Obchodní akademii v Prostějově. V roce 1952 se vdala za Antonína Ambrože a narodily se jim dvě děti, syn Antonín (1953) a dcera Blanka (1956). Celý život ráda cvičila, učila se jazyky, ale nejvíc času v posledních letech věnovala hlídání svých čtyř vnoučat. V roce 2023 žila v domově pro seniory v Soběsukách u Plumlova. Zemřela 17. března roku 2025.
