profesor Pierre Allan

* 1952

  • „Můj otec to trochu cítil. V roce 1946 a 47 byl ve Švýcarsku. Ne, aby ulil peníze, ale aby rozvinul podnik, aby koupil balící stroje na šumáky a jiné věci. A v roce 1947 jela matka s ním a jeli také do Itálie. A tam, jak mi později vyprávěl, se mluvilo o tom, že komunisté přijdou do vlády. A to se lekl. To měl strach. A na konci roku 47, pravděpodobně na Vánoce nebo na Nový rok, byla v podniku nějaká schůzka s celým personálem a otec říkal, co se bude dělat v roce 1948. A vzadu ve skupině – možná jich tam bylo dvě stě, nevím – jeden ze zaměstnanců silným hlasem prohlásil: ‚Když vás necháme pane fabrikante, když vás necháme‘. To byl komunista.“

  • „Musím otevřeně říct, že jsem měl špatný dojem. Nezapomeňte, že rodiče byli uprchlíci, komunismus byl špatný. K tomu jsem věděl díky mému otci a matce, která si psala se svou mladší sestrou, co se tady děje. Osobně si vzpomínám, že to tady smrdělo, protože to bylo o Velikonocích, a to se ještě topilo, tak to tady smrdělo. Bylo to šedivé a špinavé. Pro mě to tenkrát nebyla vlast. Nebyl to můj národ. Teď je to můj národ. Teď jsem tady opravdu šťastný. Jsem v asociaci Beseda v Ženevě, jsem tajemník Nadace Jana Masaryka v Ženevě. Tady vyučuji na Karlově univerzitě. Krátce předtím jsem vyučoval na Vysoké škole ekonomické a na Fakultě sociálních věd tady v Praze. Teď po sametové revoluci to vidím. Chci se vrátit. Předtím jsem byl dítě uprchlíků a komunismus byl špatný. A nebyl špatný jen pro mne. Myslím, že objektivně to nebyl dobrý systém.“

  • „Můj otec pochopil a říkal, že to je svízelná situace. Lepší bude, když utečou. Utekli spolu, protože matka nechtěla nechat otce samotného. Přišli do Prahy se dvěma malými kufry. Autem, myslím. Kufry nechali v hotelu Esplanade a z Hlavního nádraží jeli vlakem až do Bratislavy. Tam měl můj otec kontakt na Rakušana, kterého poznal, když byl v Rakousku. A se kterým už trochu kšeftoval za války. A ten jim dal kontakt na někoho, který je měl převézt až na hranice Slovenska s Rakouskem. A tam v noci z 29. února na 1. března šli pěšky přes hranice ve sněhu. Mojí matce bylo tenkrát dvacet pět let a otci třicet jedna. Moje matka byla dobře ustrojená. Měla punčochy. Byly vysoké sněhové závěje. A šli pěšky přes hranice. A co je zajímavé, že přišli na nějaké malé místo v Rakousku. Šli na nádraží. První vlak jel hrozně brzy ráno, v pět, v půl šesté. A oni tam přišli možná o půlnoci, možná v jednu ráno, nevím. Konal se tam nějaký ples, kde se tančilo. Přišli tam, byli dobře ustrojení a všichni si uvědomili, co se děje. Nikdo k nim nepřišel. Sedli si tam, dali si kafe, nebo něco teplého a čekali tam. A pak čekali na nádraží a prvním vlakem odjeli do Vídně.“

  • „A potom přijdeme na hranice. Nejdřív jsme šli přes hranice německý, tak se podívali, kdo jsme, a šli jsme dál. Jediný auto, jediný auto, žádný kamion, nic. Potom přijdeme na český hranice, potom ta budova Rozvadov, Rozvadov je potom čtyři, pět, sedm kilometrů dál, v Československu byl. A tam je taková budova, jak znáte od hranice tady, dost veliká budova, dvoupatrový určitě, to si vzpomínám. A tam máte československý vojáky v uniformě, dívají se na to auto, na všechno se dívaj, všechno otvíraj, mají zrcadla, aby se dívali pod auta, jestli tam něco není, zbraň nebo propaganda nebo já nevím co. Vzadu všechno otevřený a na hranicích jsme byli jediný auto, žádný jiný auto nepřišlo. Hodinu jsme tam, všecko se na nás dívali, to bylo opravdu, to byl šok. Já jsem četl o hranice s východoněmec, ale to prožít to je něco jinýho. A potom jsme jeli autem, to je tak sto padesát, dvě stě kilometrů do Prahy, kam jsme jeli. Mladší sestra [matky], ta žila v Praze, ta na Moravě, to potom, když jsme jeli do Brna, ještě jsme jeli do Dvora Králové. Nejdřív jsme jeli přes Prahu. Já se vrátím k té otázce, zkouším neztratit tu otázku, jak jsem pohlížel na Československo. To byl komunismus, to byl takový, že jsem se necítil dobře a že to promiňte, to bylo na Velikonoce, že to smrdí, protože se topilo mazutem a to smrdělo. To si dobře vzpomínám, to smrdělo. Ty vesnice, Praha, šedivý, špinavý."

  • „Ta firma už není, firma je a není v Čechách. Je v tom smyslu, že se šumáky dál prodávaj. To vidím v mojí generaci nebo i mladší, možná že i ve vaší generaci, možná že už ne, znaj, co to jsou šumáky v Český republice. Lidi, co jsou starší než čtyřicet roků nebo to, myslím, že mnoho znaj ty šumáky. To jsou ty bonbony, co se lízají, nebo taky co se mohlo dát do sklenky vody, jak to tady mám. Do sklenky vody ty dva bonbony a potom to šumělo, je tam dikarbonát a taky citrický acid, šumělo a potom se to pilo. Ale všechny děti, nejenom kluci, ale taky holčičky, ty to všecko otevřely, to byly takový dva bonbony, ty to potom lízaly. A potom, když to byla cola, tak měli takový tmavo-béžovo tady ještě víc tmavější jazyk. A když to bylo Himbeeren, to znamená maliny, tak to bylo víc červený, když to bylo oranžový, tak to vypadalo oranžový, citronový. Tak ty šumáky to je koncept v Český republice, to já vím. Když jdete na internet a napíšete tam Tiki, tak to máte potom ve Švýcarsku i v Český republice to najdete, napište šumáky. A ten podnik, abych se vrátil k tý otázce, to znamená ty šumáky se dál dělaly později, i když ten podnik v Dvůr Králové byl nacionalizovaný, tak se stal potom, pár let potom to byl textilní podnik. Dál se to vyrábělo v Československu v 50., 60., 70., 80. let, ale to se vyrábělo. Ale stejně v tom smyslu to zmizelo, podnik zmizel. Když můj otec potom v 90. letech zkoušel dostat trochu peníze zpátky, protože byla ta nacionalizace 1948, tak dostal akcie od nějakýho textilního podniku, co měli poměrně velikou hodnotu, ale v tom smyslu ten podnik zmizel, se dá říct."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 30.03.2022

    (audio)
    duration: 01:27:57
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Curych, Švýcarsko, 21.05.2022

    (audio)
    duration: 02:16:22
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

První cesta do Československa v roce 1967 byl šok

Pierre Allan
Pierre Allan
photo: žákovský tým

Pierre Allan se narodil 17. května 1952 v Casablance. Jeho rodiče pocházeli z Československa, otec zdědil potravinářský podnik H. B. ALLAN, který vyráběl zejména hořčice, kypřící prášky a šumivé bonbony, ve Dvoře Králové. Po znárodnění podniku rodiče Vilém a Soňa Allanovi v březnu 1948 emigrovali do Švýcarska. Pierre Allan strávil své dětství v Maroku, Francii a Švýcarsku. Do školy chodil v Německu, Anglii a USA, kde maturoval. Studoval na ženevské univerzitě. Stal se tam asistentem a později profesorem na fakultě ekonomických a sociálních věd, kde se věnoval teorii a etice mezinárodních vztahů. Poprvé se do Československa podíval v roce 1967. Po roce 1989 působil a působí jako hostující profesor na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Je členem krajanského spolku Beseda Slovan a Nadace Jan Masaryk. V době natáčení (2022) žil v Ženevě.