The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík Vladislav Albrecht (* 1923  †︎ 2018)

• narozen 25. dubna 1923 v Boratíně na Volyni

• za sovětské okupace zažil tvrdé dodávky zemědělských produktů, které bylo často nutné splnit pomocí úplatků

• s bratrem Jaroslavem vstoupil v roce 1944 do československých jednotek v SSSR

• bratr Jaroslav při výcviku onemocněl komplikovaným zápalem plic a na jaře roku 1945 zemřel v nemocnici v Rovně

• Vladislav byl v březnu 1944 zařazen k brigádním pozorovatelům

• bojoval v Dukelském průsmyku, kde utrpěl zranění, pak pokračoval v bojích na Slovensku a Moravě

• po válce demobilizován a usadil se v Horních Řepčicích, kde založil rodinu a vychoval pět dětí

• po nástupu komunistického režimu vstoupil s manželkou do jednotného zemědělského družstva (JZD), ale v roce 1954 z něj spolu s dalšími rodinami vystoupili

• v roce 1957 byli pod hrozbou vystěhování nuceni do JZD znovu vstoupit

• v JZD pracoval jako skupinář, odmítl vstoupit do KSČ a raději se vrátil k práci zemědělského dělníka

• zemřel v roce 2018

Vladislav Albrecht bojoval v řadách 1. československého armádního sboru na východní frontě. I přes zranění u Dukelského průsmyku prošel následnými boji na území Slovenska a Moravy. Domů na Volyň v tehdejším SSSR se už nevrátil a využil možnosti začít nový život v Československu. Jenže s nástupem komunistického režimu se v zemi rozjela kolektivizace a pod hrozbou vystěhování neměl jinou možnost než své hospodářství vložit do rukou jednotného zemědělského družstva. . 

V dětství se málem utopil 

Vladislav Albrecht se narodil 25. dubna 1923 v Boratíně na Volyni v tehdejším Polsku (dnes území Ukrajiny) jako nejstarší ze čtyř synů rodičům Josefovi a Boženě, rozené Brázdové. V této české obci nedaleko města Luck žilo tehdy v padesáti obytných domech na dvě stě obyvatel a naprostá většina z nich se živila zemědělstvím. I Albrechtovi v obci vlastnili hospodářství s polnostmi. 

V nahrávce pořízené v roce 2004 Vladislav Albrecht nevzpomíná, kdy a za jakých okolností se jeho předci dostali na Volyň. Nejspíš tomu ale bylo podobně jako u většiny Čechů, kteří do této oblasti, náležející carskému Rusku, přišli ve druhé polovině 19. století. V nové zemi hledali lepší podmínky k životu a na tomto území tehdy vznikly desítky českých obcí. 

V Boratíně Vladislav chodil do české obecní školy a později do měšťanské školy v Lucku. Při vzpomínkách na dětství se mu vybavují hlavně příhody spojené s vodou. Když se totiž učil s bratrancem plavat v blízké řece Styr, málem se utopil. Bratranec tehdy zpanikařil a utekl, ale naštěstí pamětníkovo volání o pomoc slyšeli Ukrajinci, kteří poblíž sekali louku. Ti Vladislava vytáhli a poskytli mu první pomoc. „Bratranec se mi pak vyhýbal, protože se bál, že bych ho zťukal,“ dodává Vladislav Albrecht, kterého o několik let později opět vytahovali na poslední chvíli z vody. Tehdy mu ale bylo již osmnáct let a voda byla mnohem studenější. V tamním rybníce totiž pomáhal ledařům s vytahováním přírodního ledu pro potřeby mlékárny. „Ostatní svačili na břehu a nikdo se zrovna nekoukal. Chtěl jsem se vyškrábat sám. Teprve když jsem viděl, že mě to táhne pod vodu a že na to nestačím, začal jsem křičet.“ 

Kulaci na Sibiř 

V roce 1938 Vladislavovi zemřel tatínek. O rok později na Volyň vtrhla Rudá armáda. V rámci tajného paktu s nacistickým Německem tehdy Sovětský svaz obsadil celou východní část Polska. Na okupovaných územích se začala zavádět sovětská správa, která hospodářům nařídila odevzdávat neúměrné dodávky zemědělských komodit. „Kdo ji nesplnil, dostal veliké pokuty, nebo ho zavřeli. Zavezlo se tam obilí a vysypalo na haldu. Pak to obilí hnilo, ale to nikomu nevadilo. Hlavně, že dodávka byla splněna. Proto se to dělalo tak, že ten, kdo to přijímal, se podplatil. Byla to směšná cena. Za fůru obilí, asi deset metráků, si koupil flašku kořalky. Pak prostě vždycky napsal, že se odvedlo víc, než tomu reálně bylo,“ vzpomíná Vladislav Albrecht a dodává, že bez úplatků nebylo možné dodávky splnit.

V obcích se postupně zakládaly kolchozy. Majetnější hospodáři, propagandou označovaní jako kulaci, měli být vyvezeni na Sibiř. Jak lze dohledat na internetových stránkách volynaci.cz, i v Boratíně zařadili do tohoto seznamu několik rodin. Zachránil je ale útok Německa na Sovětský svaz, ke kterému došlo v červnu 1941, čtyři dny před termínem transportu na Sibiř. 

Hromadné popravy Židů

Nacisté na obsazených územích ihned prosazovali své zvrhlé myšlenky o čisté rase. Za obyčejnými vojáky wehrmachtu tak přicházely tzv. pohotovostní jednotky „Einsatzgruppen“, které měly za úkol likvidovat nežádoucí osoby, v první řadě Židy. Ve čtyři kilometry vzdáleném Lucku tvořili před válkou bezmála polovinu z tamních 36 tisíc obyvatel Židé. Už krátce po příchodu nacistů tam začalo jejich masivní vyvražďování a v prosinci roku 1941 bylo 20 tisíc tamních Židů zahnáno do nově vzniklého ghetta. O rok později byla naprostá většina těchto Židů zastřelena v lese za městem a naházena do předem vyhloubených jam. Dle vzpomínek pamětníka se hromadné popravy konaly i u vedlejší obce Hnidava, ze čtvrtiny osídlené českým obyvatelstvem. „Češi z Hnidavy nám pak vyprávěli, že když bylo po popravách všechno zaházené, krev ještě tekla z té díry ven.“ 

Vladislav Albrecht se také zmiňuje o členech rodiny Zajíčkových z Boratína, které prý nacisté zastřelili za ukrývání Židů. V databázi Paměti národa je také uloženo svědectví Jiřího Švejdara z Boratína, podle nějž Němci zastřelili manžele Zajíčkovi a jejich děti, na intervenci starosty však nechali žít. V knize Volyňští Češi v prvním a druhém odboji se na straně 291 píše: „Miloslava Zajíčková, provdána za MUDr. Bialego (byl Žid), schraňovala ve svém domě v Lucku rodinu pravděpodobně příbuznou svého muže, který již nežil. Jak došlo k prozrazení, se nepodařilo zjistit, ale Němci zachránkyni přitáhli na ostnatém drátu za autem do Boratína do rodiny jejího bratra. Miloslavu Bialou-Zajíčkovou Němci zavraždili.“ A dle textu v této knize byli zavražděni i její dva synové a ukrývaní Židé. 

Všichni šli do války

Z kraje roku 1944 Boratín osvobodili vojáci Rudé armády. Vladislav Albrecht měl ale z jejich příchodu smíšené pocity, protože mu hned první rudoarmějci zabavili dva koně. Společně s Rudou armádou do kraje přišlo i československé vojsko pod vedením Ludvíka Svobody. Právě do těchto jednotek následně vstoupila většina mužů z Boratína, mezi nimi i tehdy jednadvacetiletý Vladislav Albrecht a jeho o rok mladší bratr Jaroslav. Ten ale při výcviku onemocněl komplikovaným zápalem plic a na jaře roku 1945 zemřel v nemocnici v Rovně. 

Během odvodu v Rovně v březnu 1944 Vladislava Albrechta zařadili k brigádním pozorovatelům. Po krátkém výcviku v okolí Lucka byl nasazen do bojů ještě na území Volyně v prostoru obce Torčin. 

V botě jsem najednou ucítil mokro

Po posunutí fronty se od září roku 1944 Vladislav Albrecht se svou jednotkou zapojil do bojů o Dukelský průsmyk. Vzpomíná, že šlo o nejtěžší boje, při nichž padlo mnoho československých vojáků. Těsně před jednou z nejhorších bitev u Machnówky dostal za úkol donést důležitou depeši na sovětský štáb. Tam ho zdrželi až do večera, a tak musel jít za svou jednotkou do Kobylan až za tmy. V nezáviděníhodné situaci dal před krajně nebezpečným nočním přesunem přednost přenocování v lese. Nad ránem se mu podařilo zajmout dva německé vojáky. „Začalo se rozednívat a já slyšel kroky. Myslel jsem, že to jsou naši kluci, a už jsem se chtěl ozvat, ale najednou slyším, že mluví německy. Koukám a vidím obrysy dvou postav, které jdou přímo na keř, kde jsem byl. Připravil jsem si samopal, že budu střílet. Oni ale můj keř minuli. Jak mě přešli, vyskočil jsem a povídám: ‚Hände hoch!‘ Nejdříve nechtěli, tak jsem natáhl samopal a oni pustili pušky na zem,“ vzpomíná a dodává, že oba zarostlé muže přivedl jako zajatce ke své jednotce. 

A právě v Kobylanech Vladislav Albrecht utrpěl zranění. Zrovna když odcházel z pozorovatelny, Němci spustili útok. Vladislav Albrecht vlastně ani nevěděl, jestli ho zasáhla zbloudilá kulka nebo střepina granátu. „Jako by mě někdo praštil klackem. Nejdřív to nebolelo, ale najednou jsem v botě ucítil mokro a už to začalo bolet. Sundal jsem si holínky a byla v nich krev.“ 

Sovětští vojáci ho následně odvezli do polní nemocnice, kde byl ošetřen. Vzpomíná, že nejprve dostal místo anestezie velkou sklenici lihu. „Nalili mi to a řekli, ať to vypiju. Hladový jsem to vypil a v tu ránu jsem byl ožralej.“ V polní nemocnici zůstal čtrnáct dní a pak se ještě s hnisající se nohou vrátil ke své jednotce. 

Smrt na hranicích

Počátkem října roku 1944 československé jednotky překročily hranici a Vladislav Albrecht poprvé v životě vstoupil do země svých předků. Pocity měl ale značně smíšené, protože krátce předtím kousek od něj zahynul brigádní generál Jaroslav Vedral-Sázavský s celou posádkou vozidla. „Ženisté to na přechodu u hranic odminovávali, aby jednotky mohly projet. Vedle byl palouk, který neodminovali. Generál Sázavský řekl šoférovi, aby na tu louku vjel, aby vojáci měli volný průchod. Jenže vjeli na protitankovou minu a zahynuli tam.“ 

Boje přechodem hranic zdaleka neskončily a Vladislav Albrecht vzpomíná, že v bitvě o první obec na Československém území, o Vyšný Komárník, viděl z pozorovatelny, jak Němci jednomu z československých vojáků ustřelili hlavu. „Utíkal z kopce bez hlavy asi deset metrů a pak teprve upadl.“ 

Poslední výstřel

První československý armádní sbor postupoval územím Slovenska a 30. ledna 1945 se probojoval k Liptovskému Hrádku. Vladislavu Albrechtovi se tehdy s kamarádem podařilo zajmout dalšího německého vojáka, který zabloudil až k československým pozicím. „Byl to desátník, měl pásku přes oko a ještě mu teklo zpod obvazu. Slovák Pazurík se ho ptal, proč se vrací, když není vyléčený. Hitler prý potřebuje každého vojáka. On mu na to řekl: ‚Stejně máte válku prohranou.‘ Němec povídá: ‚Máme raketu V1 a ještě vyrobíme V2 a poženeme vás až za Moskvu.‘“

Konec války Vladislav Albrecht zažil někde na území Moravy. Spíše než s oslavami ho má ale spojený s tragickou nehodou jednoho sovětského vojáka. „Řekl ‚kaňéc vajny‘, ťukl samopalem do země a dostal dávku do obličeje. Sám sebe zastřelil. Hned se skulil a Rusáci se seběhli kolem něj.“ 

Nový začátek

Po kratší službě v Postoloprtech a na Žatecku v Děkově byl Vladislav Albrecht v září 1945 demobilizován. Jako účastník boje za národní osvobození využil svého přednostního práva na převzetí hospodářství po odsunutých Němcích. Nejprve si vyhlédl hospodářství v obci Sedlec nedaleko Litoměřic. Jenže o něj měl zájem jiný válečný veterán, a tak se nakonec usadil v pětadvacet kilometrů vzdálených Horních Řepčicích. Tam se také v roce 1947 oženil s Vlastou Hrubešovou pocházející z Prahy. Manželé Albrechtovi pak přivedli na svět a vychovali pět dětí. V roce 1947 se také v rámci reemigrace do Československa z Boratína přestěhovala Vladislavova maminka se svým novým manželem a se sourozenci pamětníka. 

Hrozili jim vystěhováním

Manžele Albrechtovy živilo jejich hospodářství. Po nástupu komunistického režimu se ale v celé zemi rozjela kolektivizace. Dle záznamů v kronice Horních Řepčic bylo tamní jednotné zemědělské družstvo (JZD) založeno 16. března 1950 a kromě dvou zemědělců do něj vstoupili všichni tamní soukromí hospodáři, mezi nimi i Albrechtovi. Jeho členové pak byli ohodnocováni dle tzv. pracovních jednotek, které byly nastaveny podle výkonu JZD. A družstvu v Horních Řepčicích se nedařilo. „Za měsíc jsem si vydělal 150 korun. Kdybychom neměli krávu, tak zemřeme hlady,“ vzpomíná Vladislav Albrecht na odměnu v době, kdy průměrný plat činil 948 korun a manželé museli živit i své malé ratolesti. 

Dle záznamů v kronice Horních Řepčic Albrechtovi spolu s několika dalšími rodinami z JZD v roce 1954 vystoupili. „Tehdy nám nevrátili naše pole, ale dali nám nejhorší polnosti,“ vzpomíná Vladislav Albrecht a dodává, že přesto museli státu odevzdávat vysoce nastavené dodávky zemědělských komodit. „Plnili jsme to, přestože jsme měli odevzdávat 75 metráků obilí a celej kolchoz odevzdával 150 metráků.“ 

V obecní kronice se na straně 47 píše, že všichni soukromí hospodáři v roce 1957 do JZD opět vstoupili. Nejsou k tomu ale žádné podrobnosti. Okolnosti vstupu doplňuje Vladislav Albrecht: „Přišli s papalášema z okresu, že se rozhodli z našeho hospodářství postavit sušárnu a že nám někde, kde lišky dávají dobrou noc, dají náhradní usedlost nebo že půjdu do dolů. Ale že si to ještě můžu rozmyslet.“ 

Do strany ho nedostali

Vladislav Albrecht pak v JZD jezdil s koňmi a 13 let dělal skupináře – dohlížel na práci zemědělských dělníků. Tehdy ho tlačili ke vstupu do KSČ. Odmítl a raději se vrátil k práci zemědělského dělníka. Do penze odešel v roce 1978, ale ještě pět let v JZD brigádně vypomáhal.

„Aby mládež při sobě držela a trochu chápala, co je to vlastenectví, protože to oni nechápou,“ řekl na závěr svého vyprávění pořízeném v roce 2004 Vladislav Albrecht. 

Vladislav Albrecht zemřel v roce 2018. 

Pozn. redakce: Příběh byl přepracován dle aktuálních standardů Paměti národa. Autorem původního zpracování byla editorka Lenka Kopřivová.

Zdroje: 

HOFMAN, J., ŠIRC, V., VACULÍK, J.: Volyňští Češi v prvním a druhém odboji. Praha 1999. 

Kronika obce Horní Řepčice. Dostupné na URL: https://hornirepcice.cz/doc/kronika.pdf 

https://www.volynaci.cz/obec/50/