The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anita Alblová (* 1936  )

Vždy jsem se držela v Krušnohoří, ať na jedné, či druhé straně

  • narozena 16. listopadu na Zelené Hoře (Kraslice) v Krušných horách
  • mezi rokem 1946 a 1948 útěk z odsunu
  • žila u strýce v Klingenthalu
  • 1950 až 1952 – učňovství v oboru vyšívání
  • 1950 až 1959 – účinkování s kapelou Rigoletto
  • v roce 1960 se jí narodila první dcera Andrea
  • v roce 1964 se vrátila do Čech
  • pracovala jako vyšívačka v Triole
  • 1970 – svatba s druhým manželem Vojtěchem
  • 1971 narození druhé dcery Alexandry
  • od sedmdesátých let účinkuje se souborem Heimatchor
  • v současnosti je v důchodu a žije v Kraslicích

Na Zelené Hoře

Anita Alblová se narodila v roce 1936 do německé rodiny manželů Santnerových žijících v jednom z nejzazších cípů českých zemí, na okraji Kraslic zvaném Zelená Hora, jeden kilometr od česko-německé hranice. V prostoru několika kilometrů po obou stranách hranice se pohybovala celý život.

Vyrůstala v sevření širší rodiny. Otec Franz pocházel z protějšího kopce, z Bublavy. Matka Anna ze Zelené Hory.

Z války si Anita Alblová pamatuje jen tajné poslouchání zakázaného rozhlasu a bombardování nedalekého Plavna. Bublavských kopců se válka nijak zásadněji nedotkla. Přesto prostoupila základy její rodiny. Otec Franz se z bojů nevrátil, ovšem nikoli v důsledku válečných zranění. Našel si v Německu novou družku a svou původní rodinu opustil. Pamětnice následně měla přísný zákaz stýkat se s ostatními členy rodiny z otcovy strany.

Její matka trávila válečný čas nejprve jako nuceně nasazená v továrně na munici, což jí bylo proti mysli. Nakonec získala místo konduktorky autobusu. Na trati Bublava – Rotava – Nejdek šoféroval nuceně nasazený Čech Stanislav Rejsek, za kterého se po válce k údivu všech bližních provdala. Naučila se česky, zařídila si byt v Kraslicích a starost o malou Anitu, která odmítala opustit Zelenou Horu, přenechala své matce, babičce pamětnice.

První a druhou třídu vychodila Anita Alblová v německé škole na Tisové. Následně, po dlouhé pauze, měla možnost se dva roky učit v české škole. „Po válce přišel nový farář, Čech. Vždycky říkal: ,Vy jste tak hodné děti, vy nejste vůbec slyšet.‘ Jakpak bysme také mohly být slyšet, když jsme spolu nemohly mluvit, nerozuměly jsme si. Měly jsme učitele Čecha, pana Vladimíra Jindru. A žáci byli každý odjinud. Češi, Němci, Rusáci, jedna Francouzka. Všechny nás pak perfektně naučil česky.“

V poválečné době měla rodina zvláštní postavení. Prarodiče byli komunisté a strýc významný skokan na lyžích. Na rozdíl od ostatních Němců nebyli označeni bílými, ale červenými páskami.

Útěk z odsunu

Odsun platil pro pamětnici a její babičku. V Čechách tak zůstala matka Anity Alblové, protože již byla provdaná za Čecha. Nejprve obě musely pobýt ve sběrném táboře ve Freibergu (Sasko), ze kterého si je složitě vyžádal strýc pamětnice Ernst Böhm, jenž se mohl jako komunista rozhodnout pro odsun dobrovolně, což také udělal, a měl možnost převézt si do svého nového působiště většinu majetku. Vlastnil dům s pohostinstvím v Klingenthalu, kde pamětnici s její babičkou poskytl zázemí.

„Strýc Josef Labský pro nás přijel a vytáhl nás z odsunu. Hlídači jsem lhala, že jdeme koupit ovoce.“

V nové vlasti

Anita Alblová tedy začala žít pár kilometrů od svého rodiště – a je jen otázkou, zda v emigraci, či v exilu.

Nastoupila do páté třídy, ale studium jí činilo značné obtíže. Vzdělání završila učňovstvím v oboru výšivky u klingenthalského soukromníka. Věnovala se svému koníčku – zpěvu. Se svým bratrancem a dalšími kamarády založili kapelu Rigoletto, která působila nejprve ve strýcově pohostinství a následně se stala vyhledávanou v celém krušnohorském hornickém regionu na německé straně. Často jezdili na zájezdy, a pamětnice tak měla možnost zvýšit svůj skromný rozpočet.

Na zábavě se seznámila se svým prvním mužem, truhlářem, se kterým se jí během několikaletého nešťastného manželství narodila dcera Andrea, která později, stejně jako její otec, podlehla alkoholu.

Návrat domů

Po dramatickém rozvodu se Anita Alblová díky politickému uvolnění vrátila roku 1964 do Československa. Byla jednou z prvních, hlavní vlna návratů proběhla až v roce 1966. „Když jsme se vracely, doprovázela mě malá Andrea. Náš dům, kde jsem vyrůstala, někdo rozebral a červené cihly si odvezl do vnitrozemí. Nastěhovaly jsme se do Kraslic, kde jsem skoro nikoho neznala.“

Bydlela u své matky a jejího manžela, kteří těsně po válce koupili od Fondu národní obnovy vilku v prominentní Anglické, nynější Palackého ulici (též „Ulice lordů“ či „Kravatová“). Nastoupila v kraslické Triole do vyšívárny, kde setrvala až do důchodu.

Srpen 1968

Srpnové události roku 1968 pamětnice prožila obdobně jako mnoho jiných Krušnohoráků. „Vraceli jsme se z dovolené, a když jsme se blížili k hranicím, viděli jsme po loukách zástupy vojáků. Říkali jsme si, že asi mají nějaké cvičení. Pak nás ve čtyři hodiny ráno máma budila, že nás obsadili Rusáci. Ráno jsme šli normálně do práce, ale šéfová pak hlásila, že máme jít domů. V Kraslicích se nic zajímavého nedělo, žádné stávky. Tudy jen profrčeli. První sídlení měli až v Nivách.“

Anita Alblová nikdy nebyla členkou žádné organizace, už v dětství to měla zakázané. Rodina k této otázce přistupovala s heslem: „Když někam přijdeme, tak nás stejně zase vyhodí, takže nemá smysl nikam chodit.“ Až v pozdějších letech se kvůli dceři stala alespoň členkou ROH.

Podruhé a lépe

Roku 1970 se pamětnice opět na zábavě seznámila s dosídlencem Vojtěchem Alblem a ještě téhož roku se vzali. V roce 1971 se jim narodila dcera Alexandra. „Nejzajímavější bylo, že k porodu mě sanitkou vezl strýc Josef Labský. Vždy, když jsem podnikala nějakou životně důležitou cestu, stál při mně jako anděl strážný. Na Vojtu pak volal oknem, že je to holka.“

Touhu zpívat Anita Alblová uplatnila ve věhlasném souboru Heimatchor, vedeném Edeltraud Rojíkovou. Dnes je jednou z posledních zpěvaček a soubor vystupuje již jen výjimečně.

Dnes

Pamětnice dnes šťastně žije po boku manžela Vojtěcha v domě po své matce a jejím muži, ve vilce v Palackého ulici. „Po revoluci tu chodili Němci s kamerami a natáčeli. Proudili ulicí. Původně tu žili ti bohatí. I u nás se jeden zastavil. Říkal, že je synem člověka, který tu dřív bydlel v podnájmu v podkrovním pokoji. Byl velice dojatý a rád, že se o dům tak hezky staráme.“

Anita Alblová má dvě vnoučata a dvě pravnoučata. Manželovy dvě děti žijí v Praze. Dcera pamětnice Andrea již nežije. Společná dcera Alexandra bydlí v Hofu v Bavorsku.

Pamětnice je v Kraslicích obklopena přáteli, které by nikdy neopustila, navštěvuje kraslickou farní komunitu vedenou páterem Fořtem a díky svému nezměrnému optimismu se dokázala hravě vypořádat s neléčenou vrozenou vadou luxace kyčelního kloubu i mnoha dalšími životními obtížemi.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Nejsme tu sami: příběhy našich menšin