The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Agelová (* 1925  )

Historickým okamžikům unikla díky vesnici a zemědělství

  • narozena 1. května 1925 v Jamnici u Opavy

  • během válečných let nemohla studovat

  • po válce nastoupila na rok do školy, do dalšího ročníku ji rodiče nepustili

  • ve 26 letech se vdala, s manželem se odstěhovali do Albrechtic

  • po čtyřech letech se vrátila do Jamnice

  • celý život pracovala v zemědělství

„Válka je hrozná, tam se nehledí na zákony. Ublížíš ty mně, já ti ublížím též. To je zákon vojny,“ vypráví Božena Agelová, která se narodila prvního května roku 1925 v Jamnici u Opavy. Sama pochází ze šesti dětí, se svým manželem Miroslavem Agelem měli potomků pět. 

V šesti letech nastoupila na pět let do obecné školy, další tři roky chodila do měšťanky ve Velkých Heralticích. „Každý den sedm kilometrů přes les tam a zase zpátky dalších sedm kilometrů. Pěšky, žádné spojení nebylo,“ vzpomíná na školní léta. Když přišla okupace a následně válka, začala se Božena ve škole učit povinně německy. „Měli jsme v sobě vzdor, protože to bylo tak najednou. Najednou bylo Německo a už to nešlo vrátit,“ vysvětluje.

Večerní zpívání

Pamětnice vzpomíná na válečná léta tako: „Museli jsme se přizpůsobit, nedalo se nic dělat. A tak jsem to prožila do svých dvaceti roků. Do školy se za Sudet nesmělo, česká škola vůbec nebyla a Češi se nemohli učit ani řemesla.“

Válka nicméně společnost podle jejích slov semkla dohromady. „Češi se semkli, dávali pozor, protože bylo udávání. Nikdo nesměl nic říct, muselo být zatemněno, žádná škvíra nikde,“ vzpomíná na svá mladá léta. Lidé se během války podle jejích slov také hodně věnovali zemědělství. „A večer jsme se vždycky scházeli a zpívalo se. To bylo jediné, co nás drželo. Písničky se vždycky učily, opisovaly, nebylo tu nic českého. Byli jsme šťastni, když někdo přijel a řekl nám písničku,“ popisuje Božena s tím, že se občas ještě chodili koupat do řeky. „Jinak jsme moc zábav neměli.“

Letmo vzpomíná na poslední boje při ústupu německých vojsk i na odchod posledních Němců. „To byli takoví slušní, jak kdyby byli studovaní. Jestli to byli úředníci, nevím,“ vybavuje si Božena. Sovětské vojsko potom u nich zhruba dva týdny mělo kuchyň. „Ale že by někomu v dědině ublížili, to si vůbec nepamatuju,“ říká.

Poválečná Opava

Když válka skončila, bylo Boženě dvacet let. Chtěla opět začít chodit do školy, jenže, jak sama říká, už hodně věcí v té době zapomněla. Začala proto chodit do ženské školy vyšívání a kreslení, ale po prvním roce ji její otec už nedovolil nastoupit do druhé třídy. Začala proto pracovat v zemědělství, kde lidé chyběli. 

Božena vzpomíná na zničenou Opavu po válce: „Bylo hodně hladu. Rodiny bez domova, bez střechy nad hlavou umisťovali tam, kde bylo místo v baráku. I když nechtěli, tak je museli ubytovat, protože to opravdu jinak nešlo. A jako se odevzdávalo za Reichu, tak se potom po převratu odevzdávalo povinně všechno ze zemědělství.“ Ona a její rodina ale hlad neměli, protože měli hospodářství, a jídla tak měli dostatek.

Politická situace na dědině a ve městě

Politickou situaci podle Boženy navíc lidé vnímají odlišně na dědině a ve městě. „I ta mládež jinak žije. My jsme museli ráno vstát, poklidit dobytek, potom jsme šli na pole, z pole na oběd a zase znovu na pole. A když se přijelo zpátky, tak se uklízely krávy. A potom jsme byli rádi, když jsme si sedli a povykládali si. Na té dědině se nás to nějak nedotýkalo, opravdu ne,“ popisuje Božena. Vzpomíná ale, že komunisté byli ve vesnici přítomni už za Republiky. „Ze začátku, co si pamatuji, tak asi dva. Byly to úplně chudobné rodiny, on byl u komunistů a nedostal ani práci, ani podporu. Nic. Za Reichu byli komunisté potlačovaní, zavírali je,“ říká Božena. Do strany podle svých slov nevstoupila, neměla prý důvod. U komunistů byl její manžel, prý si ale vždycky mohli dělat, co chtěli, a také všechny děti chodily do náboženství. 

21. srpen roku 1968 a invazi vojsk Varšavské smlouvy strávila v práci. „Dělala jsem ve chlévě u dobytka. Neměla jsem čas přemýšlet, co tam kdo dělá za vylomeniny,“ hodnotí to dnes s tím, že měla sama plno starostí. „Vím, že byly těžkosti, ale u nás to prošlo v klidu,“ shrnuje.

„Jako jsme se museli přizpůsobit Německu, tak jsem se přizpůsobili komunistům. Tak nějak to bylo v klidu. Na dědině se v zemědělství pracovat musí, na takové přemýšlení nebylo času,“ uzavírá s tím, že nejhorší byla nacistická okupace. „To bylo opravdu nejtěžší.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Hana Mazancová)