Hana Adlerová

* 1934

  • „V říjnu 1944 měli Němci obavu z příchodu Rusů. Proto se rozhodli oblast severního Norska zvanou Finnmark evakuovat na jih a všechno spálili. Málo se o tom dnes ví, že celá severní část Norska byla vypálená. Sem a tam zůstal nějaký kostel, jinak bylo vše vypáleno a obyvatelé vyhnáni. Nás mezi pacienty samozřejmě evakuovali také a lodí jsme dopluli do Trondheimu. Tam jsme se dostali do styku s partyzány, kteří nám řekli, že nesmíme dál, protože na nás v Oslu už čeká gestapo. A pomohli nám dostat se do Švédska. V noci nás převedli přes švédské hranice, bylo to v listopadu 1944 za sněhové vichřice. Předtím nás posílali od jednoho partyzána k druhému. Z Trondheimu nás vzali znovu na sever vlakem. Spali jsme na železniční stanici, které velel člen partyzánů. Pak nás zavezl do dolů, kde jsme zase přespali u někoho na půdě, a pak jsme šli pěšky k hranicím. Tam nám další partyzáni řekli, že na hranice přišla nová německá posádka. Museli jsme se rozhodnout, jestli to riskneme a přejdeme zde, nebo to obejdeme a půjdeme ještě jeden den navíc. Maminka se rozhodla, že to riskneme, a tak jsme šli. Jelikož bylo špatné počasí, tak se domnívám, že vojáci spali, a my jsme tu samou noc přešli do Švédska.“

  • „O našem postavení po návratu z exilu bych raději pomlčela. Lidé se k nám chovali různě. Vzpomínám si, jak jsme jeli po válce ve vlaku s mojí sestřenicí, která byla za války díky Wintonovi v Anglii. A ona mluvila anglicky. A v kupé se někdo ozval: ,No podívejte, před válkou Židi mluvili německy a teď zase anglicky.‘ Bylo to nepříjemné, tak si to člověk pamatuje. Ale celkově to šlo. Otec byl odborník, tak ho lidé akceptovali. Těžké to bylo s obyčejnými lidmi, pro které byli Židé pořád cizí živel. Když zjistili, kde jsme byli za války, tak nám vyčítali, že jsme utekli. To jsou ty věci, co lidé vidí. To, že jsme měli před válkou barák, který jsme nedostali zpět, to už neviděli...“

  • „Byl únor 1948 a nastaly změny. Lidé na nás začali donášet. Třeba to, že se můj patnáctiletý bratr tenkrát radoval, když v hokeji Amerika porazila Rusko. Taková blbost. To se ale zapsalo a pak to otci mezi ostatními body vyčítali během takového procesu. Sranda byla, že v té komisi byli i Židi, které otec po válce vyléčil. Otce pozvali a předčítali mu, čím se provinil a čím se provinila jeho žena a syn. Tatínek vstal a odešel a s maminkou se rozhodli, že musíme zase pryč.“

  • Full recordings
  • 1

    Františkovy Lázně, 21.05.2015

    (audio)
    duration: 54:04
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Abychom neměli iluze, musíme se naučit dívat okolo sebe

Hanna Adlerová Františkovy Lázně  r.2015
Hanna Adlerová Františkovy Lázně r.2015
photo: L.Květoň

Hana Adlerová se narodila v roce 1934 v Ústí nad Labem v židovské rodině lékaře. Na podzim roku 1938 uprchli do vnitrozemí. Otci se jako specialistovi podařilo získat azyl v Norsku v plicním sanatoriu. Celá rodina se s ním proto odstěhovala do oblasti fjordů zvané Finnmark. Po příchodu německé armády na sever Norska se rodině dařilo ukrývat v sanatoriu mezi pacienty. V říjnu se však Němci z obavy z ruské ofenzivy rozhodli proměnit oblast ve spálenou zemi a rodina pamětnice byla i s ostatními pacienty evakuována do vnitrozemí. S pomocí partyzánů z transportu utekli a dostali se do Švédska. Tam byla situace pro židovskou rodinu příznivější. Konce války se dočkali v tamním internačním táboře pro uprchlíky. Na podzim 1945 se Hana Adlerová s rodinou vrátila do Československa. Po nástupu další totality v roce 1948 se situace rodiny začala komplikovat a vše vyústilo cestou do vznikajícího Izraele. Hana Adlerová vystudovala veterinářskou školu a celý život pracovala jako zvěrolékařka.