The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Adamus (* 1951  )

Dokud se hraje, je dobře

  • narozen 20. června 1951 v Bludovicích

  • otec byl soukromě hospodařící zemědělec, amatérský hudebník

  • byl jedním z pěti synů, pouze dva přežili, oba hudebníci

  • otec odmítal vstup do JZD, s matkou hospodařili až do roku 1974

  • navzdory „kulackému“ původu úspěšná hudební kariéra

Hudba je múza povznášející, ale ke svým následovatelům tvrdá a náročná. Když políbí člověka v těžkém postavení, dá mu světlo útěchy, ba i naděje, ale vybere si za to vysokou daň. Cesta od chlapce tvrdě pracujícího v malém rodinném hospodářství k úspěšnému a uznávanému hudebníkovi může být pořádně příkrá a plná překážek, jak ukazuje příběh špičkového hobojisty Jana Adamuse.

Dětství na statku

Jan Adamus se narodil 20. června 1951 v Bludovicích u Frýdku-Místku. Jeho otec Antonín Adamus hospodařil na rozloze pouhých osmi až devíti hektarů, přičemž mu pomáhala celá rodina. Měl celkem pět dětí, ale pouze dva synové přežili. Narodili se do doby, která byla obzvlášť těžká k těm, kteří odmítli vstoupit do nově zakládaných jednotných zemědělských družstev. Nejkritičtější dobu, léta počínající rokem 1948, přestáli manželé Adamusovi na vlastním statku jen díky velkému odhodlání a nesmírné houževnatosti. Pamětník uchovává doklady o tom, jak byl jeho otec šikanován, a dokonce potrestán dvěma měsíci vězení za vzpurné jednání v zoufalství, když pronásledování vrcholilo.

Bylo samozřejmostí, že se do hospodářských prací zapojily i děti, jak byly jen trochu odrostlé. Ale kromě tvrdé práce měli synové i příjemnější činnost:

„Otec to kompenzoval tím, že byl hudebník: on hrál docela dobře na housle, na trombon, na harmoniku a vedl mne i bráchu k tomu, abychom muzicírovali, takže na jedné straně krutý život, ale na druhé straně jsme se vyžívali v tom, že jsme hráli na plesech, hráli jsme taneční zábavy, čaje o páté a takové věci…“

Jako synové soukromého zemědělce nemohli jít studovat na SVVŠ (tehdejší název pro školu na úrovni gymnázia), na průmyslovou ani jinou střední školu, ale paradoxně studium na konzervatoři jim přístupné bylo. Oba toho využili.

Na studiích

Z rodných Bludovic to na konzervatoř do Ostravy bylo celkem blízko, takže student Jan Adamus mohl denně dojíždět a k tomu ještě vypomáhat v hospodářství. Prospíval velmi dobře, takže mu jeho profesor již dva roky před dokončením studia doporučil, aby se pokusil o přijetí na Akademii múzických umění v Praze.

„Tak jsem si dojel do Prahy za profesorem Hantákem, přehrál jsem mu to a pak jsem si udělal zkoušky na školu. A asi jsem udělal dobře, protože pak zase po roce sedmdesát přišly takové problémy, že děti kulaků a podobných ‚nepěkných existencí‘ už nemohly na vysokou školu.“

Pod vedením profesora Hantáka v roce 1974 úspěšně absolvoval a začal si hledat místo. Musel vzít zavděk místem bubeníka v teplické operetě, což mladého hobojistu samozřejmě absolutně neuspokojovalo. Ale brzy přišel zvrat:

„Pak se trošičku zadařilo, a sice v roce 1977 jsem vyhrál soutěž Pražského jara… Ale když jsem měl převzít první cenu od bolševika Václava Dobiáše – znáte Kupředu levá, to jsou ty jeho hrozný bolševický hity – tak já jsem na to vyhlašování cen vůbec nešel… Velká ostuda v televizi…“

Ale kupodivu to nezanechalo žádné následky, dokonce se pamětníka nikdo na důvod nepřítomnosti ani neptal. Ti rozumnější usoudili, že to vítězný hobojista nejspíš přehnal s oslavou…

Hudební kariéra

Na základě konkurzu byl přijat do Smetanova divadla, kde však zůstal pouhé dva roky. Jeho zdravě individualistické povaze, pravděpodobně zděděné po otci, místo v divadelním orchestru příliš nevyhovovalo. Tíhl k samostatné činnosti.

„Tak jsem se osamostatnil a podobně jako můj táta měl v povaze pracovat sám, tak i já jsem chtěl být svým pánem. Takže od roku sedmdesát osm až do důchodu jsem byl umělcem na volné noze.“

Takový umělecký život ovšem nevedl sám.

„Když jsem absolvoval s FOK, tak jsme už byli dva, protože na té akademii jsem poznal moji paní Jitku Šedivou, nyní Adamusovou. A to je taky zajímavá historie, protože shodou okolností v roce 1973 ona vyjela do Londýna s Mladoboleslavským komorním orchestrem a kupodivu tam se konala taková soutěž, jejímž oceněním bylo studium v zahraničí u tehdy nejlepšího zahraničního pedagoga Maxe Rostala.“

Jitka Šedivá se do soutěže pustila prakticky bez přípravy, ale nakonec zvítězila. Jediná ze zúčastněných asi dvou set houslistů byla odměněna ročním studiem ve švýcarském Bernu. Tam nastoupila, a Max Rostal jí dokonce nabídl prodloužení o další dva roky.

Týž Max Rostal pomohl ke stipendiu i jejímu manželovi, a sice u Heinze Holligera, nejlepšího hobojisty té doby. V roce 1976 udělal Jan Adamus zkoušky na konzervatoři v Bernu a stipendium obdržel. Taková šance byla pro mladého hudebníka úžasná, ale z československé strany se dočkal zamítnutí bez bližšího vysvětlení. Teprve později se dozvěděl, že na zamítnutí bylo uvedeno, že už jednu vysokou školu má.

Mladí manžele si ověřili, že jejich hudební kvality by jim otevřely v zahraničí lákavé možnosti, takže dosti intenzivně zvažovali možnost emigrace s velmi nadějnou profesionální perspektivou, ale nakonec zvítězilo hlavně vědomí odpovědnosti vůči rodičům.

Nevítaná pozornost StB

Když se manželka pamětníka vrátila, měla ještě nabídku na koncertování s bernským symfonickým orchestrem. Takové akce se musely řešit prostřednictvím agentury Pragokoncert, která měla exkluzivní postavení pod patronací ministerstva kultury.

„Jenže se stalo, že referentka Pragokoncertu, naše známá, si nás pozvala a říkala, ať to stáhneme, že budeme mít strašné nepříjemnosti. Na objednávce bylo totiž napsáno, že ten koncert bude dirigovat Zdeněk Mácal. A to byl emigrant, který tam působil, a pochopitelně s emigrantem neexistovala nějaká spolupráce.“

A tak nakonec se koncert neuskutečnil. Pro hudební kariéru Jitky Adamusové to znamenalo těžkou ztrátu, neboť takové vystoupení jí mohlo dát základ k velkému profesionálnímu rozletu.

Jitka Adamusová pak udělala konkurz k Pražským madrigalistům, což byl soubor u České filharmonie. Radost z úspěchu byla pokažena nepříjemnými pány z StB, kteří na ní vyzvídali podrobnosti o jejím švýcarském pobytu. Pro případ dalších zahraničních cest měla podle jejich představ podávat hlášení o svých stycích a jiných záležitostech pro ně zajímavých.

V této zkoušce obstála a k žádné takové spolupráci se nezavázala. Dostatečnou pevnost však neosvědčili mnozí hudebníci, kteří vlastně nepochopili, co se po nich žádá, a v určitém zmatení podepsali závazek, který v jejich očích vypadal celkem nevinně.

Jan Adamus konstatuje, že na druhé straně řada jeho známých spolupracovala zcela vědomě na základě chladného kalkulu, a jeho smysl pro spravedlnost se bouří proti snadnosti, s jakou jim toto selhání prochází.

Pokud se ovšem vyskytl případ, že umělec se veřejně přiznal ke své chybě, byli k němu jeho kolegové shovívaví.

Agentura Pragokoncert

Umělci patřili k občanům, kterým komunistický systém dával možnost pracovat na volné noze, tedy jistým způsobem podnikat. Ale ani jim nebyla ponechána skutečná volnost. Například hudebníci byli odkázáni na agenturu Pragokoncert, která spadala pod ministerstvo kultury. Tato instituce měla v ruce účinný nástroj na potrestání „neposlušných“ umělců.

„Bylo to tak, že prostě Pragokoncert nevystavil smlouvy a tímto umělce likvidoval. Já mám ještě schovány dopisy pořadatelů, kde se mne dotazují, proč jsme koncert zrušili a proč jsme nepřijeli. A Pragokoncert jim podal takové vysvětlení, že jsme byli v cizině nebo že jsme nemocní a podobné výmluvy. K likvidaci nepohodlných umělců sloužil takzvaný Aktiv mladých. To byla taková odnož bolševického svazu skladatelů. V jeho čele stál svazák Václav Riedlbauch, žák Dobiášův, a především ten rozhodoval, kdo dostane povolení hrát.“

Mezi nepohodlné se dostalo i Adamusovo trio, které pamětník založil již v roce 1985. Členkou byla i jeho žena. Pro některé své politické postoje se znelíbili a Aktiv mladých zasáhl: nemohli vystupovat v Československu. Kupodivu ovšem zahraniční činnost Pragokoncert ani umělcům v nepřízni nezakazoval. Socialistická ekonomika natolik lačnila po devizách, že uvítala každý jejich přísun, i když se o něj zasloužili lidé, kteří měli u režimu vroubek. V Československu mohlo Adamusovo trio  přežívat jen díky výchovným koncertům, na které se restrikce nevztahovala.

Ale ani tato zkušenost mladé manžele neodradila a dopustili se těžkého hříchu: v roce 1989 podepsali petici za propuštění tehdy vězněného Václava Havla, což se bdělí ochránci kultury dozvěděli z vysílání „štvavého rádia“ Svobodná Evropa. Když si přišel Jan Adamus dojednat zahraniční koncert, sdělila mu příslušná referentka rázným soudružským způsobem: „Tak vy si tady už vůbec nezahrajete!“

Naštěstí hubené období, které jim tímto nastalo, skončilo listopadovou revolucí. Ti, kteří horlivě sloužili minulému režimu, se z velké části přizpůsobili nové situaci.

Adamus Trio

Jan Adamus se ve své činnosti neomezil na „pouhou“ virtuózní hru. Tíhne také k dirigování a celkově k hudební vědě. V hudbě se snaží hledat nové cesty. Jeho tendence k experimentu se projevila v tom, že v roce 1985 založil vlastní soubor – Adamus Trio. Jedním z cílů tohoto tria je hledání nových zvukových možností a nových kombinací nástrojů. V tomto malém obsazení jsou vlastně zastoupeny nejdůležitější skupiny hudebních nástrojů. Hoboj jako představitel dechových nástrojů, housle z řady smyčcových nástrojů a cembalo z nástrojů klávesových. Adamusovo trio koncertovalo ve většině evropských zemí, například v Německu, Rakousku Španělsku, Švýcarsku nebo ve Francii. Navštívilo také Spojené arabské emiráty a Kubu.

Jan Adamus si může připsat i jedno zajímavé prvenství: s Josefem Sukem, se kterým již dříve vystoupil v Rudolfinu ve Dvořákově síni na Mezinárodním festivalu Pražské jaro, natočil vůbec první hudební CD v tehdejším Československu.

Ve volném čase, kterého není mnoho, se pamětník s velkým potěšením věnuje svým pěti vnoučatům, kterými ho obdařily jeho dvě dcery.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Karel Kužel)