The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Adámková (* 1930  )

Zprávy od partyzánů měla zapletené v copu

  • narozena 15. srpna 1930 v obci Oznice

  • rodina žila v osadě U Plšků

  • ukrývání partyzánů oddílu Pjotra Vasilijeviče Moskalenka

  • spojkou partyzánů

  • svědkyně odstranění konfidenta Františka Školouda

  • po válce vystudovala rodinnou školu ve Valašském Meziříčí

  • v roce 2016 v Jablůnce

Ke konci roku 1944 nebo začátkem roku 1945 se náhle v rodném domě Marie Adámkové v Oznici objevila skupina devatenácti partyzánů. Dům se na dva měsíce stal jejich útočištěm a tehdy čtrnáctiletá Marie spojkou. Procházela kolem německých vojáků se zprávami zapletenými v copu nebo zatlučenými v botách. Mladou dívenku naštěstí nikdo nekontroloval, a tak dnes může vyprávět o svých nebezpečných výpravách.

Jednoho dne na dveře zaklepali partyzáni

Marie Adámková, rodným příjmením Hurtíková, se narodila 15. srpna 1930 v obci Oznice. Spolu s rodiči, starším bratrem Aloisem a mladším Josefem žili v osadě U Plšků, jedné z mnoha osad roztroušených v okolí Oznice. Rodiče tam vlastnili malé hospodářství se dvěma hektary polností, obklopeni lesy Hostýnských vrchů. Aby otec uživil rodinu, přivydělával si jako sezonní pracovník v cukrovarech v Olomouci a Hulíně.

Z dětství Marie Adámková vzpomíná hlavně na práce na hospodářství a na večery při svíčce, protože v osadě neměli zavedenou elektřinu. Vypráví také o setkáních s prezidentem T. G. Masarykem, který do Oznice několikrát přijel z blízké Bystřičky, kde měl rodinné letní sídlo.

Značnou část dětství pamětnice prožila v období druhé světové války, která v počátečních letech do života v odlehlé Oznici nijak výrazně nezasáhla. To však platilo jen do druhé poloviny roku 1944. V srpnu totiž poslali z Ukrajiny na Slovensko výsadek partyzánského oddílu s velitelem poručíkem Jánem Ušiakem a náčelníkem štábu Dajanem Bajanovičem Murzinem. Tato skupina se na rozkaz z Kyjeva v průběhu září a října přesunula na Moravu. Své sídlo si partyzáni vybudovali v blízkosti Čeladné a Horní Bečvy na úpatí Kněhyně. Oddíl se po přesunu na Moravu postupně rozšiřoval a později se z něj stala 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, která byla největší vojenskou jednotkou bojující za druhé světové války proti německým okupantům na území Čech a Moravy. Velká část partyzánských jednotek se pohybovala v oblasti Vsetínska a oddíl pod velením Alexandra Dolinova a Pjotra Vasilijeviče Moskalenka ke konci roku našel své útočiště přímo v Oznici. Zatímco štáb sídlil u Josefa Hrabovského v č. p. 82 a desítky partyzánů po domech v dalších osadách Oznice, devatenáct z nich našlo své útočiště v domě rodičů. „Spali na zemi na slámě a ve stodole v seně,“ vzpomíná Marie Adámková, kam se partyzáni rozmístili v jejich domě se dvěma místnostmi.

Rodina se tak musela velmi uskromnit, a to nejen s prostory, ale také s jídlem, protože partyzáni zanedlouho spotřebovali všechny jejich uložené zásoby. Naštěstí měli v okolí spolupracovníky a věděli, kde si další jídlo opatřit. „Šli do statku ve vedlejší obci, vzali krávu, obuli jí gumáky, aby zmátli stopy, a převedli ji přes kopce. V lese ji zabili, vnitřnosti zakopali a měli maso.“

Rodiče žili v obrovském stresu, protože členové protipartyzánského komanda podnikali v okolních obcích a osadách zátahy proti partyzánům a jejich spolupracovníci často končili v rukou popravčí čety. „U nás měli třeba na půdě partyzáni vydělané tašky a měli hlídku a dívali se na Němce a Němci na ně,“ vzpomíná Marie Adámková a dodává, že jednou už se obávali zásahu v domě. „Proti našemu domu stál veliký kopec Cimbál a Němci z něho dalekohledem obhlíželi obec a partyzáni byli u nás v chalupě. Bylo to brzy zjara, v březnu, a my jsme s maminkou byly na poli. Němce jsme viděly a doma jsme to pak řekly partyzánům a ptaly se, co budeme dělat. Rusové řekli, že budou střílet a my se máme ukrýt pod postel.“ Naštěstí ale nakonec k zásahu nedošlo. Pamětnice si myslí, že Oznici uchránil před německými kontrolami místní starosta, který měl pro vojáky vždy připraveno nějaké pohoštění. „Najedli se, napili a zase odešli.“

Zprávy jí zapletli do copu

Čtrnáctiletá Marie i její sedmnáctiletý bratr Alois se nakonec stali spojkami partyzánů. Marie Adámková vzpomíná, že zprávy od partyzánů zapletené v copu nebo zatlučené v botách předávala starostovi vedlejší obce Mikulůvky nebo jeho zástupcům. Partyzáni ji pozorovali z blízkých lesů a ona jim prý dávala smluvený signál, jestli všechno proběhlo bez problémů, nebo hrozí nějaké nebezpečí. „Měla jsem po kapsách takové dorozumívací zařízení. Buď jsem měla tenisáky, nebo různé barevné pentličky a taky nafukovací balonky. Vypustila jsem pak třeba balonky. Přesně si to nepamatuji, ale myslím, že když byl žlutý, tak to bylo ještě dobré, když jsem pustila zelený, tak jsem zprávu předala a nic se neděje, když byl červený, tak už to byla ostraha a partyzáni přivolali posily.“ Občas při těchto cestách narazila na německé vojáky, kteří ale vůči mladé dívce nepojali žádné podezření. „Jednou, když jsem procházela přes obec, tak tam všude byly německé povozy. Chodila jsem mezi nimi a nevěděla, co dělat, tak jsem vzala tenisák a házela ho Němcům a oni to zase házeli mně a partyzáni se na to dívali z lesa.“

Zamilovala se do partyzána, který v bojích zahynul

Do jednoho sedmnáctiletého partyzána se pamětnice zamilovala. „Šlo o dětskou, platonickou lásku. Vždycky mě pohladil po vlasech, a velitel, když to zjistil, tak mu to zakázal.“ Marie Adámková vzpomíná, že mladý partyzán se jmenoval Ivan a pocházel z Podkarpatské Rusi. Němečtí vojáci mu tam oběsili oba rodiče a on se pak přidal k partyzánům. Jak se dostal na Moravu, ale netuší.

Ke konci války se celý partyzánský oddíl z Oznice i s tímto mladým partyzánem zapojil do frontových bojů v okolí. „Potom k nám přišel jeden partyzán a říkal, že Ivánka zabili. Moc jsem plakala a dva roky jsem mu na hrob nosila květy,“ vzpomíná Marie Adámková a dodává, že padl v nedalekých lesích mezi obcemi Branky a Police.

Konfident Školoud

Pamětnice také vypráví, jak nedaleko jejich domu partyzáni odstranili konfidenta ve svých řadách. Jmenoval se prý František Školoud a pocházel z Holic, ale v dostupné literatuře není o tomto muži ani zmínka. Nejprve ho prý partyzáni chtěli zabít přímo v domě. „Maminka dojila krávu a přišli partyzáni a řekli, ať nachystá velký nůž a velký hrnec, že budou ve chlévě zabíjet konfidenta. Maminka nevěděla koho a prosila na kolenou, ať ho nezabíjejí v domě, ale udělají to někde jinde. Školouda svázali a šli ho zabít do strýcova lesa. Bylo jich šest a každý mu zasadil čtyři rány nožem. Druhý den nám to říkali,“ vypráví Marie Adámková, která tvrdí, že tento muž je dodnes zakopán nedaleko osady. Partyzáni prý tehdy našli u Františka Školouda důkazy o jeho činnosti. „Měl u sebe papíry, v nichž měl poznámky o vypálení Oznice, a na prvním místě bylo jméno naší rodiny – Hurtíkovi.“

Krátce po válce matka a sestra Františka Školouda přijely k Hurtíkovým, aby zjistily místo jeho hrobu. Marie Adámková říká, že měli od četníků zakázáno ho prozradit, a tak matka s dcerou odjely s nepořízenou. „Taková tehdy byla doba,“ dodává pamětnice.

Po válce

Po osvobození se život rodiny vrátil do starých kolejí. Pamětnice vystudovala rodinnou školu ve Valašském Meziříčí, krátce šila boty v Baťově továrně ve Zlíně, následně pracovala ve Zbrojovce Vsetín a v Tesle Valašské Meziříčí a nejdéle pak v Domě obchodu a služeb Svazarm.

V roce 1950 se provdala za Stanislava Adámka z vedlejší obce Mikulůvky, s nímž měla tři syny. Během natáčení v roce 2016 se jako válečná veteránka léčila ve Vojenské nemocnici Olomouc, ale trvalé bydliště měla u jednoho ze svých synů v obci Jablůnka.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)