Ing. Jaroslav Adamík

* 1941

  • „... V té době jsem v podstatě na jedné straně dělal a byl zaměstnanej natvrdo a na druhé straně studoval. Takže, upřímně řečeno, neměl jsem absolutně žádnou možnost se sebrat a jít se ještě zajímat o další věci. I když kolem mě ten čas ubíhal a šel, tak bohužel osmašedesátý rok, kdy tam třeba jednadvacátýho bylo, tak vím, že jsem ráno se probudil, z rádia vyšlo, že jsme tedy obsazení. Že ta ruská, nebo respektive armády spojenců nás obsadily. V autobuse, než jsme dojeli do práce, tak jsme konstatovali, že tady bohužel opravdu jsou, protože tanky se objevovaly na cestách. A to, co bylo v osmašedesátým, to si myslím, že prožívala většina lidí v tomto státě jako nespravedlnost, že to je, dalo by se říct v té době, v podstatě okupace. Tak se to nazývá v podstatě někdy i dneska. Potom se tomu říkalo pomoc. A ať tomu říkal každý, jak chtěl, bohužel to, co se stalo, bylo neomluvitelný a v té době jsme to vnímali jako nespravedlnost vůči našemu státu, našemu zřízení, našim lidem. Faktem je, že tím, že jsem chodil do školy, tak jsem neměl dost času na to, abych...“

  • „... konstatovali, že je to tak, jak je. S tím, že tedy musíme se transformovat z té pozice té fabriky vlastně, nebo z těch základních organizací, který jsou v republice, do základních organizací do města. Takže jsme šli do města jako takové. No a potom následně se to i v těch městech víceméně rozhodilo, protože ten, kdo v tom daným městě konkrétně sice byl ve fabrice, ale nebydlel tam, tak v podstatě zase ještě z toho města utekl do města, ve kterém žil. A tam byly zase nový organizace. Takže dalo by se říct, že ta transformace nastala a jakýmsi způsobem se to prostě budovalo znovu. No a v té době bylo ještě poměrně dost lidí, kteří byli ochotní a schopní konstatovat, že jakési kroky, který prováděla strana, jsou dobré. A skutečně v těch volbách do komunální úrovně i do těch vyšších, respektive do té komunální úrovně i do té krajské ti lidi prostě volí, protože je zná, protože vědí, co dělali. Takže tito lidi se tak ještě dostali. Je fakt, že potom následně to dopadá, že prostě lidi, kteří takto ještě fungovali na těch podnicích a závodech, pomalu a jistě do věku, kdy už prostě odcházeli z těchto funkcí...“

  • „No, já jsem to vnímal jinak. Já v roku 62 v podstatě jsem pracoval v Magnetonu v oddělení, který dělalo jakýsi předpoklady vývoje společnosti. Respektive tenkrát národního podniku. A dělali jsme všechny možný materiály pro to, abychom získali investice, aby se zajišťoval rozvoj a vývoj motorových vozidel. A bohužel, dělalo se spoustu papírů, protože tenkrát neexistovaly počítače. A těch spoustu papírů, který jsme nadělali, tak jsme sice poslali někde do Prahy, ale výsledek byl, že nula od nuly pošla. Takže já jsem víceméně musel konstatovat, že ten vývoj tím, že se začalo to uvolňovat, k něčemu spěje, a že by to mělo mít nějaký reálný dopad.“

  • Full recordings
  • 1

    Kroměříž, 05.11.2019

    (audio)
    duration: 01:33:05
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Rozhodovat se musí každý sám za sebe

1962 - svatební fotografie
1962 - svatební fotografie
photo: Zdroj - Jaroslav Adamík

Jaroslav Adamík se narodil 3. června 1941 ve vsetínské nemocnici. Jeho otec, Jaroslav Adamík, pocházel ze Zborovic u Kroměříže a byl vyučený zámečník. Matka, Anna Adamíková, rozená Kortyšová, pocházela z Velkých Karlovic a pracovala jako dělnice. Oba rodiče byli zaměstnáni ve zbrojovce Vsetín a tam se také seznámili. Jaroslav Adamík vyrůstal s rodiči a třemi sourozenci ve Velkých Karlovicích, v nájemním domku staříčka a stařenky, rodičů své matky. Většinu života však prožil v Kroměříži, kam se v roce 1945 od prarodičů přestěhovali. V Kroměříži absolvoval povinnou školní docházku s vyznamenáním, a když nemohl pokračovat na střední průmyslové škole, vyučil se na odborném učilišti v Kroměříži soustružníkem. Po vyučení v roce 1958 nastoupil do podniku Pal Magneton Kroměříž jako soustružník, kde zůstal zaměstnán až do roku 1987. Postupně se vypracoval na vedoucího oddělení, vedoucího odboru a vedoucího technického úseku. Při zaměstnání nakonec mohl vystudovat Střední průmyslovou školu strojní v Kroměříži. Maturoval v roce 1960. V roce 1962 byla přijat na Vysoké učení technické v Brně, specializaci ekonomika a řízení. Ve stejném roce se oženil a narodil se mu syn Vlastimil. V roce 1964 vstoupil Jaroslav do komunistické strany, aby měl v práci lepší pozici k prosazování svých návrhů. V roce 1968 se Adamíkovi přestěhovali do vlastního bytu. Okupaci v roce 1968 považoval za nespravedlnost, soustředil se ale na věci, které může ovlivnit, na své zaměstnání a na rodinu. V letech 1972 až 1975 působil jako místopředseda a předseda představenstva bytového družstva Svornost v Kroměříži. V roce 1981 byl zvolen poslancem české části Sněmovny národů Federálního shromáždění Československé socialistické republiky. Ve funkci setrval do konce funkčního období v roce 1986. Od roku 1986 byl poslancem Městského národního výboru v Kroměříži. V roce 1987 nastoupil do TOS Hulín, kde působil v manažerských funkcích příštích patnáct let, až do svého odchodu do důchodu v roce 2002. Převrat v roce 1989 vnímal jako nečekaný. Považoval za důležité neměnit stanoviska pod vlivem nových okolností a ze strany ani po roce 1989 nevystoupil. Od roku 1990 do roku 2022 byl členem zastupitelstva města Kroměříže. V letech 2000 až 2008 získal mandát zastupitele Zlínského kraje a pracoval ve finančním výboru a výboru územního plánování. Od roku 2008 působí na úrovni základní a městské organizace KSČM. Je členem výboru spolku Společnost Ludvíka Svobody.