Josef Achrer

* 1951

  • „My jsme tam přijeli a zeď už byla z poloviny rozebraná a byla tam úžasná atmosféra, která byla kolorovaná opravdovou street art. Ta zeď byla po celé své délce, která měla třicet nebo čtyřicet kilometrů, celá pomalovaná. Takže ty torza těch uměleckých nebo méně uměleckých anebo jako amatérského malování, kterého máme plnou Prahu, že jo, tak to bylo celé krásně soustředěno na to jedno velké, dalo by se říct plátno, na ten jeden velkej podklad té délky té zdi. A to teda je pro mě zážitek, který si budu pamatovat do smrti. Zkrátka jsme byli u toho, když se bourala berlínská zeď.“

  • „Ta odpověď je jednoznačná, vždyť projeďte tu naši zemi. Já mám někde pár fotek, jak vypadal Jindřichův Hradec, jak vypadalo Znojmo, jak vypadaly tyhlety města, speciálně kolem naší jižní a severní hranice. No to bylo peklo a taky filmařům se to líbilo, protože to byly napůl rozmlácený města. Jak se jednotným odstřelem zlikvidoval například Most nebo Vyškov. Teď když přijedete všude, tak je nové osvětlení, krásná dlažba, žádnej asfalt. To všechno vykopali a dali tam pořádnou kostku. Fasády budov opravený...“

  • „Tatínek zemřel v roce 1988. Představte si, že se nedožil revoluce. Takovýhle člověk zemřel v osmdesátém osmém roce. Takže žádná jako kdyby odměna do jeho nitra a duše za to, co si prožil s komunistama, nepřišla. Ještě si pamatuju svoji výstavu, kdy už přišel o hůlce, úplně bílej. Šedesátiletej chlap. Mně je sedmdesát a cítím se ještě celkem fajn. Tak úplně bílej, takovej poničenej, o hůlce přijel do Rakovníka, do Rabasovy galerie. Tam ho přivezla máma autem, jelikož měla řidičák. Otec již dávno nefungoval a to byla poslední výstava, kterou viděl, a asi do půl roku po tom odešel.“

  • „Byl jsem po škole pořád doma. Ostatní kluci chodili hrát fotbal a kdo ví co, ale já byl pořád doma zalezlej a tam jsem maloval, kreslil. A taky jsem vyhrával ty soutěže mladých. A musel jsem to před tou komisí malovat znovu, protože si mysleli, že to maloval otec, tak jsem tam po škole do noci maloval ten samej výkres, kterej jsem předložil. Takže to si moc dobře pamatuju, jak jsem musel po škole před učitelem Kachlíkem, který nás měl na výtvarnou výchovu, malovat ty stejný výkresy, protože mi nevěřili, že jsem to maloval já.“

  • „Vzpomínám si, jak jsem si v roce 1969 dělal řidičský průkaz, potom co už jsme byli ‚zachráněni‘ sovětskou armádou a pomalu se blížila normalizace, že mě vlastně vyhnali i z autoškoly, protože jsem měl dlouhé vlasy, a tak mě nenechali ani dodělat řidičský průkaz. Otec v té době už byl nepřítel vlasti a vrátil svoji stranickou legitimaci. Ta doba byla úplně otřesná, když na to teď vzpomínám.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha

    (audio)
    duration: 01:09:04
    media recorded in project Paměť národa: příběhy z Prahy 2
  • 2

    Praha

    (audio)
    duration: 01:54:05
    media recorded in project Pamětníci Prahy 3 vyprávějí
Full recordings are available only for logged users.

Nikdy v životě bych neemigroval

Josef Achrer, 1961
Josef Achrer, 1961
photo: Archiv Josefa Achrera

Josef Achrer se narodil jako jedináček 31. října 1951 ve Vyškově. Jeho otec byl vyučený zlatník a hodinář a také vášnivý amatérský malíř. Maminka měla ekonomické vzdělání. Od mládí Josefa bavilo kreslit a malovat. Byl to pro něj přirozený únik z šedivé reality. Dostal se na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, kde také prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V roce 1969 jeho otec vystoupil z komunistické strany a jeho strýc Jiří emigroval do Kanady. Logicky začalo pro rodinu velmi temné a těžké období. Z těchto důvodů také Josef Achrer nebyl přijat na pražskou AVU ani UMPRUM. Naštěstí se dostal ke Zdeňku Sklenářovi, ke kterému dva roky docházel na soukromé hodiny malby. V roce 1974 nastupuje do národního podniku Výstavnictví, kde je zaměstnán jako malíř filmových plakátů a takzvaných markýz. Po nocích pracuje na své malířské tvorbě a doufá, že jednou se tomu bude moci věnovat naplno. V té době se poprvé žení a s manželkou Alenou mají dva syny, Jakuba a Josefa, který je také úspěšným malířem. Po rozvodu potkává druhou ženu Lucii, se kterou má dceru Nelu. V létě 1989 jede s kamarády do Berlína pomáhat bourat berlínskou zeď a plně si uvědomuje, že komunistická totalita se blíží ke svému konci. Po revoluci odchází z národního podniku Výstavnictví a konečně začíná období, na které se těšil celý svůj dosavadní život. V roce 1994 má první výstavu v dánské Kodani. V roce 2021 stále aktivně maluje a vystavuje. Po světě má prodaných kolem 500 obrazů. Je žižkovským patriotem, kde také žije se svou třetí ženou Kateřinou.