The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Marie Novotná
Where: Praha-Zbraslav
When: 05/11/2014
Who worked out the recording: Petr Hampl
Project: Memory of nations (in co-production with Czech television)
Institutions:

Vojtěch Sedláček (1947)

Disent to byli poctiví lidi, co hledali svůj způsob

Vojtěch Sedláček se narodil rok před komunistickým převratem a v komunismu prožíval až do revoluce celý svůj život. V sedmdesátých letech se ale postavil proti němu, nebo spíše mimo něj, a podepsal Chartu 77. V rodině protikomunistické vzory neměl, jeho otec dokonce sloužil jako armádní důstojník, a byl tedy i členem komunistické strany. Ovšem jak sám Vojtěch Sedláček říká, nebyl nijak ideologicky zanícený a do armády vstoupil víceméně z nutnosti proto, že nechtěl nastoupit do dolů. V rodině Sedláčkových přitom vždy platily určité morální vzory, které reprezentoval především dědeček: „Děda říkal, že jsou věci, který se nevysvětlujou. To mám celej život v sobě takovou silnou vzpomínku a myslím i orientaci, že jsou věci, který se nemusí vysvětlovat, který se dělaj, který se předváděj, ale není k tomu potřeba mít nějakej vysvětlovací aparát.“ Nebylo tedy potřeba se stavět proti režimu, ale člověk se měl chovat slušně a držet se určitých principů. Tento postoj z člověka neudělá revolucionáře, ale donutí ho ohradit se, pokud vidí, že se páchá nějaká nespravedlnost.

Vojákem za srpnové okupace

Padesátá a šedesátá léta Vojtěch Sedláček nevnímal samozřejmě nijak politicky, byl ještě dítě a vzpomíná si na to, na co si z dětství vzpomínají všichni – na rodinu, na své prarodiče, na první lásky. První konflikt mezi tím, co považoval za správné a co se od něj žádalo, tedy zažil až na vojně. Předtím měl jen několik spíše úsměvných zážitků ze školní docházky, jako když se například na základní škole učili o husitech a jejich údajném komunismu. Paní učitelka dětem vysvětlovala, jak se řídili heslem „všechno všech“, což se Vojtěchu Sedláčkovi velmi líbilo, ale zarazil se, když paní učitelka vysvětlovala, že také platili daně. Jak mohli platit daně, když vlastně neměli žádný majetek? Vážnější konflikt se odehrál na vojně, kdy se dostal do konfliktu s velitelem, který nařídil nabít ostré náboje pro vojáky odeslané hlídat vzpomínkové setkání k prvnímu výročí srpna 1968. Ostré náboje odmítl, s velitelem se dostal do konfliktu a skončil v base. Zároveň ale dosáhl i toho, že velitel vojákům ostrou munici odebral a odeslal je bez nábojů.

Na vojně také zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Sloužil u radarového vojska, měl na starost komunikaci s radarem protivzdušné obrany a 20. srpna jejich radar vypnuli. Celá jednotka si myslela, že se budou stěhovat a že se jedná jen o cvičení. Když se dozvěděli o okupaci, byli si jistí, že jako vojáci půjdou do boje. „Poprvý v životě jsme měli všichni sbalený plný polní a čekali jsme, až nám písknou poplach. A zvláštní je, že myslím, že nejenom já, ale všichni vojíni, možná i ty důstojníci, byli jsme přesvědčený, že není vůbec pochyb, že půjdeme do konfliktu a že ho vyhrajeme. (…) To byla pozoruhodná zkušenost, že by člověk šel bojovat, naprosto bez pardonu a bez vytáček, naplno, byl přesvědčenej, že to vyhraje, a žádný ohrožení nepřipadalo v úvahu.“ Nakonec rozkaz nedostali, zůstali v kasárnách a sledovali okupaci ze zpráv. „Byla to velká demoralizace, myslím, že i ty velitelé tím byli zaskočený a trochu se jich to dotklo. My jsme to cítili, nebo aspoň já, velmi úkorně, a celej ten smysl té vojny jako by se zhroutil.

Svobodně jen soukromě

Po odsloužení zbytku vojny se Vojtěch Sedláček dostal v roce 1969 do čakovické továrny na počítače ZPA Čakovice, kde se podílel na výrobě sálových počítačů. Nakonec se dostal až na pozici šéfa programového oddělení a vyvíjel operační systémy. V té době, už za plné normalizace sedmdesátých let, stále častěji přicházel do styku s lidmi, kteří se nějakým způsobem vzpírali konformitě režimu. Mezi mnoha dalšími lidmi se tu spřátelil i s Janem Sokolem a Václavem Žákem, kteří se již v této době podíleli na organizaci neformálních bytových seminářů. Bytové semináře byla setkávání lidí, kteří chtěli svobodně diskutovat, vyměňovat si názory, sdílet zajímavé myšlenky a knihy, pořádat přednášky atd. Tedy žít a myslet bez dohledu všudypřítomného režimu. Na programu tak bylo čtení různých filozofických děl nebo přednášky a diskuse k různým tématům.

Vojtěch Sedláček navštěvoval především byt Jiřího Němce a Dany Němcové v Žitné ulici v Praze a dále také byt Pavla Brázdy. Na bytových seminářích ho bavilo především to, že byly zcela svobodné a panovala zde přátelská atmosféra a důvěra, kterou jinak ve společnosti narušovaly vynucované požadavky konformity. Člověk se tu nemusel bát tajných, nemusel si dávat pozor na pusu a zároveň mohl diskutovat, o čem chtěl. Všichni si byli rovní, nikdo se na nikoho nepovyšoval, nikdo se nepředváděl. Setkávali se zde lidé bez vyššího vzdělání i profesoři a navzájem sdíleli myšlenky a názory, které by jinak zůstaly nevyřčené.

Charta 77

Setkal se zde se spoustou zajímavých lidí, kteří ho zásadně ovlivnili po zbytek života. Kromě Jana Sokola, Zdeňka Neubauera či Tomáše Halíka tady potkal i Jiřího Němce, který se později stal hlavní hybnou silou vzniku Charty 77. Na jednom z jejich pravidelných výletů ho napadlo, že se musí udělat něco konkrétního a dát to společnosti vědět. Z následujících diskusí a plánů nakonec vznikla Charta. Velmi ho ovlivnil i profesor Jan Patočka, filozof, který se později stal mluvčím Charty 77 a zemřel po jednom z brutálních výslechů StB. Samotný text Charty mu potom přinesl Jan Sokol a podpisem se pro něj rozběhla série událostí, které měly vliv především na jeho pracovní život. Byl vyhozen ze svého původního povolání a musel pracovat jako pomocná síla. Lidé z jeho okolí se ale k němu nechovali nijak zle, naopak všemožně ho podporovali, například dávali jeho dětem nové oblečení, vzpomíná si také, jak v řeznictví dostal zadarmo maso, anebo i někteří policisté se odmítali podílet na jeho šikaně. Jeden policista například odmítl udělit Vojtěchu Sedláčkovi pokutu. StB ho ale samozřejmě vyslýchala. Jeho výslechy nebyly nijak brutální, pouze se z něj snažili dostat informace k fungování disentu a lidí kolem Charty.

StB nemohla pochopit, že disent není žádná organizovaná skupina, která by se spolčila za účelem zničení režimu, že nejsou nikým placeni nebo nehájí nějaké zájmy. Nechápali, že se jedná o normální lidi, co mají odlišný názor a stojí si za ním. Jak sám Vojtěch Sedláček charakterizuje dobový disent: „Disent nebyl žádnej blok. To byli poctiví lidi, co hledali svůj způsob. (…) Disent znamenal nepřistoupit k většině, když páchá hanebnost. Takový ten starozákonní apel trvat na tom, že určitý darebnosti se nedělaj a dělat se nemají a budu o nich mluvit, i když se ti to nelíbí.“ Stejně tak nechápali underground, který vnímali jako spolčení opilců a chuligánů. Ale přitom underground byl jen reakcí na režimní restrikce, snahou najít svobodné vyjádření a nenechat se svazovat. Při jednom z výslechů se to StB pokusil vysvětlit Jan Patočka: „Patočka se jednou vrátil z výslechu, kde mu přehráli (kapelu) DG 307. A říkali mu, to jste se, pane profesore, za tohle podepsal? A on tenkrát na to říká: ‚Já jim říkal, pánové, to je jejich reakce na svět, který jsme jim my, vy a já, připravili.‘

Revoluce a přechod k demokracii

Jako signatář Charty se tak Vojtěch Sedláček dočkal revoluce, do které se aktivně zapojil v Občanském fóru. Hodně jeho přátel z disentu se po převratu dostalo do politiky, což on odmítal, neboť se domníval a domnívá, že na politiku musí mít člověk určité charakterové vlastnosti. A bohužel většina disidentů tyto charakterové vlastnosti neměla, proto nakonec v politice skončili. Politik musí být podle Vojtěcha Sedláčka trochu ješita, musí chtít ovládat dav a toužit po větší moci. Pokud to nemá, předstihnou ho jiní. Tyto vlastnosti měl mít v této době nejlépe vyvinuté Václav Klaus a Vladimír Mečiar.

Po revoluci byl i bezprostředním svědkem transformace ekonomiky, která se podle něj příliš nezdařila, protože byla vedena cestou bez pravidel. Po revoluci tu byli odborníci z Anglie a USA a varovali je, že když se jde z jednoho ekonomického režimu do druhého, lze to udělat v zásadě dvojím způsobem a obojí musí být řízené. „Jestliže si konkurují kupující, a ne prodávající, tak nemůžete najednou střihem říct, trhu, předveď se, protože to zboží prostě není. Takže ten rozdělovací systém nahradí mafie nebo nahradí skupiny, který tu distribuci vezmou do ruky. To znamená, že vy nemůžete dát ty ruce pryč a tvářit se, že neviditelná ruka trhu to zařídí. Vy to musíte do toho režimu dostat řízeně. A když uděláte rámec, ve kterým se to bude pohybovat, tak to bude všechno klopotnější a složitější, než když to uděláte rovnou na divoko. Jenže pokud půjdete tou divokou cestou, tak se vám z toho dvě generace nepodaří dostat a máte to prakticky na furt. A máme to tu přes dvacet let a nemůžeme se z toho dostat, pořád vidíme jakousi korupci, ale to není nic jinýho, než že je to tak nastavený. (…) Jak říkal Masaryk, státy jsou udržované těmi idejemi, se kterými vznikaly.

Z politiky tak nakonec Vojtěch Sedláček raději úplně odešel, fungoval chvíli jako zastupitel a starosta Roztok u Prahy a dnes podniká: založil Keplerovo muzeum v Praze a spolupracuje s postiženými dětmi a absolventy Jedličkova ústavu, kde od osmdesátých let pomáhal s výukou.

© All rights law is based on the project: Memory of nations (in co-production with Czech television).