The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Adam Drda, Jan Vlnas, Robert Portel
Where: Praha
When: 08/08/2018
Who worked out the recording: Štěpán Hlavsa
Project: Stories of the 20th Century TV
Institutions: Post Bellum

Ing. Arch. Petr Popov (1940)

V Bulharsku byl komunismus brutálnější, v Československu zase rafinovanější

Petr Popov se narodil 21. prosince 1940 v Brně české matce a bulharskému otci. Jeho matka Eliška, za svobodna Válková, se tam přestěhovala s rodinou po smrti svého otce, pracovala v pojišťovně a pomáhala pečovat o bratra, celoživotně poznamenaného španělskou chřipkou. Otec do města přicestoval v roce 1938 z bulharského města Pleven po dramatické plavbě po zaminovaném Dunaji, aby tam stejně jako před ním jeho starší bratr vystudoval stavební inženýrství. Dílem náhody se pak rodiče pamětníka ocitli na stejné adrese a našli v sobě zalíbení.

Otec s kufrem cigaret a dětství v bombardovaném Brně

Život v Brně v období okupace byl prý pro Popovovy vcelku snesitelný – matka si udržela místo v okresní nemocenské pojišťovně v Brně (vystudovala obchodní akademii), otec při studiích doučoval a také dělal školní práce za další studenty původem z Bulharska, kterých bylo v té době v Brně několik set. Krajané mu prý ale často platili zbožím, které propašovali z Bulharska, což s sebou v přídělovém systému válečné ekonomiky neslo jistá rizika. „Otce nachytali s kufrem cigaret, byl to velký malér, ale nějak z toho vybruslil, že ukázal bulharský pas a v tu dobu Bulharsko bylo spojencem Německa, takže ho nechali na pokoji. To ho tenkrát zachránilo,“ vzpomíná Petr Popov na jednu z příhod, kdy otec jen o vlásek unikl přísnému trestu. Bulharské občanství pak Popovovi staršímu pomohlo i po uzavření českých vysokých škol v protektorátu, kdy mu bylo umožněno přestoupit na německou techniku v Brně, kterou zdárně dokončil.

Z válečných let si pamětník vybavuje například pobyt ve Stupčicích, kde s matkou strávil nějaký čas v ozdravovně provozované bělogvardějskými emigranty, jekot sirén ohlašující úprky do krytu, po nichž prý vždy „zdaleka vyhlížel, jestli ten jejich dům stojí, nebo dostal zásah“, a narození bratra Vasila v roce 1944. V napjaté situaci na sklonku války pak byla rodina rozdělena. Otec měl být jakožto technický expert evakuován do Lince, nakonec se ale po anabázi na bicyklu ocitl v Praze, zbytek rodiny zamířil k matčině tetě do Nového Veselí, kde prý bylo podstatně bezpečněji než v Brně a také se tam daly obstarat tehdy již nedostatkové základní potraviny. V lesích v okolí obce mohl pamětník vidět ustupující německé vojáky zbavující se dokladů a výzbroje, prchající i po dvou na jednom koni. Z událostí spojených s příchodem Rudé armády mu v paměti utkvělo hlavně veselí spojené s dobytím místního lihovaru.

Po kapitulaci Německa se pamětník s matkou a bratrem v kočárku vypravili prvním vlakem do Prahy hledat otce. Z cesty neznámým nočním městem do bytu matčina bratra na Hřebenkách, kam je prý kdosi ochotně doprovodil, si vybavuje hlavně vytlučené výlohy obchodů, v nichž spali vojáci, druhý den se pak setkal s otcem, který pobýval v hotelu Flora na Vinohradech s komunitou bulharských studentů, s nimiž se také zúčastnil bojů na barikádách. Zpět do Brna se Eliška Popovová s dětmi dopravila přes Jihlavu vlakem převážejícím bývalé vězně koncentračních táborů, doma se pak setkali s babičkou i strýcem.

Nové začátky v osvobozeném Československu a volání vlasti

Otec zanedlouho nastoupil do stavební firmy a v následujících letech se podílel na obnově mostů zničených válkou a na projektování silnic. Přestože mu bylo nabízeno členství hned v několika politických stranách, rozhodl se raději zcela soustředit na práci. Petr Popov mezitím v Brně chodil na základní školu, pohyboval se v tamější bulharské komunitě, věnoval se skautingu a chodil cvičit do Sokola. Ze školních let si vybavuje i hodiny náboženství, povinné zpovědi v katolickém kostele, během nichž se prý vyznal například z toho, že zahodil chleba se sádlem, návštěvy pravoslavného chrámu svatého Gorazda a také časté střídání třídních učitelů po únoru 1948.

Jednoho dne před Vánocemi roku 1948 se ale situace zkomplikovala: „Brzy ráno bušili takoví dva pánové v kožených kabátech,“ kteří vyzvali otce, „aby šel s nimi, aby si vzal nějaké potravinové lístky a prádlo.“ Otec je následovat odmítl a prohlásil, že je v neschopnosti, tajní policisté si ale přizvali vlastního lékaře, který ho na místě prohlásil za zdravého, a Popova staršího odvedli. Když se tak pamětník vrátil ze školy, „neviděl nic na svém místě, všechny šuplíky vysypané, byt byl naruby převrácený“ a otec nikde. Paraškev Nikiforov Popov – přestože byl po válce prověřen jakožto „dobrý Bulhar, dobrý Slovan, který se neprovinil vůči ničemu“ – byl totiž zahrnut do celostátní repatriační akce domluvené téhož roku mezi Dimitrovem a Gottwaldem, v jejímž rámci měli být do Bulharska přesídleni potřební experti a také „podivné existence a pravičáci, kterým se venku nedalo důvěřovat“. Na slepé koleji brněnského hlavního nádraží tak pamětník otce „viděl naposledy, tam naplnili vlak a odvezli je na Slovensko do ilavské věznice“. V Ilavě byli v několika vlnách koncentrováni bulharští občané z celého Československa, po čase je převzala bulharská tajná policie a zajistila jejich transport do Bulharska.  

Protože pamětníkova matka zůstala bez jakéhokoliv příjmu, nezbývalo jí než svého manžela s dětmi následovat. Těžce však prý nesla, že musí v Brně zanechat svého bratra, který byl kvůli španělské chřipce prodělané v dětství nesamostatný, a ocitl se tak v ústavní péči. Po vyřízení všech formalit vyrazili Popovovi v létě 1949 z brněnského nádraží na cestu do svého nového domova v Plevnu, a protože byli jakožto příbuzní zatčeného stigmatizováni, přišel se s nimi rozloučit jediný pár ze sousedství, nevyhnaný brněnský Němec s manželkou.  

Exotickou senzací v podmínkách brutálního bulharského socialismu

Na nádraží ve městě předků se tak pamětník konečně setkal s otcem, namísto očekávané tramvaje byl ale do nového obydlí ke svému překvapení dopraven koňským spřežením. A přestože si otec díky svým schopnostem rychle získal dobrou pověst, podílel se na významných stavebních projektech a učil na stavební průmyslové škole, museli se Popovovi zabydlet v nevelkém domě s mnoha příbuznými. „Žili jsme velice skromně, ale nějak se to zvládalo,“ vzpomíná Petr Popov na počátek padesátých let v Bulharsku, kdy nezaměstnanost byla vysoká a lidé v Plevnu přežívali z nevelkých výnosů z pěstování bource morušového a pletení svetrů pro norský trh. Přesto nebyl pamětník nešťastný, protože Popovovi byli ve městě známí a oblíbení. Lidé se prý dokonce pokoušeli napodobovat jejich styl oblékání a Petr Popov – přestože neměl ani vlastní postel a spával na pohovce v obývacím pokoji – mohl své vrstevníky seznamovat s ping-pongem, bruslemi, kopacím míčem nebo provozovat na dvoře loutkové divadlo.  

Léto pak rodina kvůli vedrům trávila v horách, kde mohli Popovovi poznat řadu vzdělaných lidí, kteří tam byli přiděleni na všemožné těžké nucené práce. S komunistickým vedením země nesympatizovala ani otcova širší rodina, z níž se tradičně rekrutovali významní hodnostáři pravoslavné církve. Otcův bratr, plukovník předválečné bulharské armády, byl uvězněn, jistého příbuzného dopadli, když se pokoušel emigrovat do Řecka a nedlouho poté zemřel ve vězení, dalšímu se podařilo emigrovat přes Berlín do Kanady. Otcova sestra se ocitla na dva měsíce v jakémsi kárném táboře, protože ji kdosi udal, že vykládá politické vtipy. Zatčení neunikl ani otec, došlo k němu prý krátce poté, co ve vlaku konfrontoval jednoho z mužů, kteří ho eskortovali z Ilavy. Následkem průtrže mračen se totiž zhroutila jedna ze stěn školy, kterou Popov starší projektoval, a on se tak stal terčem mediální kampaně, během níž byl líčen bezmála jako vrah dětí. Po několika měsících ve vazbě byl ale osvobozen, protože i soud prý musel konstatovat, že úroveň jeho práce je vynikající a žádné konstrukční chyby se nedopustil.

V otcových stopách zpět do Československa

Přestože v Bulharsku existovalo několik českých vzdělávacích institucí, pamětník nakonec nastoupil do třetí třídy ve škole v Plevnu. Bulharsky sice neuměl, a často ho tak bili rákoskou, „postupně se ale prokousával“ a díky výbornému prospěchu byl přijat na gymnázium, kde díky vynikajícímu třídnímu profesorovi pronikl do bulharské literatury a v roce 1958 opět na výbornou odmaturoval. Po otcově vzoru se rozhodl pro studium stavebního inženýrství na univerzitě v Sofii, kde opět vynikal, se spolužáky se ale nesblížil, protože šlo převážně o mladé muže právě propuštěné z armády, s nimiž neměl mnoho společného. Spřízněné duše našel v sofijském uměleckém prostředí, díky čemuž si zahrál i v divadle, a také v československém krajanském klubu, kde se po čase stal vedoucím oddílu mládeže. Po absolvování školy se mu podařilo uniknout umístěnce a jako odborník na betonové konstrukce projektoval mimo jiné nemocnice nebo hotely ve Zlatých Pískách.

Nepřestával se zajímat o dění v Československu, četl dostupné knihy a periodika a poslouchal československý rozhlas i rádiové stanice západních zemí. Během politických změn v Československu v roce 1968 pak o těchto událostech s jistou opatrností – politické poměry v Bulharsku byly prý „stále dost tvrdé“ a zdroje informací jen velmi omezené – informoval i své blízké, bratrance v Plevnu, ale raději jen během vyjížděk automobilem, aby snad nemohli být odposlechnuti a udáni. Většina lidí v jeho okolí pak sdílela jeho přesvědčení, že bude-li tento vývoj pokračovat, může ve výsledku vést i k liberalizaci politického prostředí v Bulharsku. V období Pražského jara Petr Popov působil ve štábu československé delegace a byl i svědkem jejího jednání s delegací sovětskou. Po srpnové invazi – kterou prý jeho okolí vnímalo jako okupaci a zvůli mocných – pak bez vědomí vedení poskytoval přístřeší bezprizorním československým občanům v prostorách českého domu.

Pamětníka zaujala konstrukce budov odolných proti zemětřesení a snažil se získat stipendium v Japonsku, kde konstruktéři v této disciplíně vynikali. Když neuspěl, rozhodl se v roce 1970 vydat za bratrem, který se během studií v Sofii spřátelil s českými spolužáky a od druhého ročníku přešel na ČVUT v Praze. Na cestě se ale ještě zastavil u matčiných příbuzných ve Vídni, kde nějaký čas i pracoval, a uvažoval o emigraci. „Poprvé jsem dělal na Západě, já jsem tam pracoval jako blázen,“ vzpomíná na počátky své kariéry natěrače u firmy Siemens Werke, kde však dlouho nepobyl. Protože nechtěl ohrozit rodinu, vzdal se myšlenky, že by snad v Rakousku zůstal, a konečně zamířil nočním vlakem do Prahy. Tam se setkal s bratrem a nějaký čas s ním pobýval na kolejích ČVUT na Strahově, kde prý ještě dozníval „volný život šedesátých let“. Ve studentských klubech tak poznal celou řadu zajímavých lidí, kteří ho uvedli do pražského kulturního života.

Projektantem, otcem a zaměstnancem Úřadu pro objevy a vynálezy

Protože do Československa přijel jako stážista, nemusel tak jako jiní zájemci o návrat dokládat, že disponuje bytem, už pouhé shánění podnájmu bylo ale podle jeho slov náročné. A protože vlastní byt byl také podmínkou pro návrat rodičů, přihlásil se Petr Popov do bytového družstva, chodil na brigády a platil podílnické vklady. Po čase sice s kolegou ze státního podniku Kovoprojekta, kde si našel práci, získal alespoň podnájem na jakési půdě, bydlení to však bylo nevalné a v zimě jim tam prý například přes noc zamrzal čaj v konvici. Velmi ho proto potěšilo, když se mu podařilo získat podnájem v hotelovém domě na Petřinách. Setkal se i se „skvělými lidmi“, většinou na počátku normalizace profesně zlikvidovanými intelektuály s kontakty na pozdější disent, a jedním z jeho sousedů byl také kambodžský princ.

I v Kovoprojektě se pamětník cítil dobře, a když je přesvědčil, že není do podniku dosazen jako normalizační komunistický kádr, získal si důvěru některých kolegů, schopných odborníků, kteří vybudovali například několik oceláren v Indii. Postgraduální studium ocelových konstrukcí mu ale vedení z blíže neuvedených důvodů neschválilo. I tak se podílel například na projektování reaktorové haly v Plzni nebo na rekonstrukci železničních strojíren v Nymburce. Protože byl také otcem, před odjezdem z Bulharska se rozvedl a chtěl, aby jeho dcera vyrůstala v Československu, našel si v roce 1975 novou práci v Úřadu pro objevy a vynálezy. Tam se prý těšil mnohem větší volnosti, takže se mohl dceři věnovat, úřad navíc sídlil v budově italské pojišťovny na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice, kde před lety působil i Franz Kafka. Aby dceři a rodičům zajistil lepší budoucnost, chodil také po nocích do tiskáren štosovat noviny, jimiž pak obdarovával řidiče nočních tramvají, kteří mu na oplátku stavěli přímo před domem na Petřinách. V roce 1980 skutečně získal byt na Jižním Městě a do Československa mohli přicestovat i jeho rodiče, nyní již v důchodovém věku. Otec, který nikdy nezanevřel na zemi, z níž byl odvlečen, se v Praze cítil dobře, našel si místo vrátného na přírodovědecké fakultě a také studenty doučoval matematiku. Na rozdíl od matky se také každé léto rád vracel do Bulharska.

Nadšeným demonstrantem a komunálním politikem

Když jsem viděl, že jsou estébáci kolem pomníku svatého Václava, věděl jsem, že se tam bude něco dít,“ vzpomíná Petr Popov na události Palachova týdne a později i listopadu 1989, během něhož mohl z oken úřadu sledovat řádění tajných i uniformovaných policistů, které prý s kolegy alespoň poléval vodou. Zúčastnil se také všech listopadových demonstrací a díky své znalosti terénu, tedy Václavského náměstí a přilehlých ulic a pasáží, nebyl nikdy polapen ani týrán. Již v roce 1988 také vstoupil do komunální politiky a jako nezávislý porazil na Jižním Městě kandidátku komunistické strany. V listopadu 1989 na své předchozí angažmá navázal, působil v tamějším Občanském fóru a později byl i lokálním zastupitelem za Občanskou demokratickou stranu, z níž však byl z důvodu nesouhlasu s jejím postupem na Jižním Městě vyloučen. „Touha vrátit se k tomu, co bylo násilím přervané, to bylo to základní,“ zamýšlí se Petr Popov nakonec nad svým osudem a celoživotní motivací.

© All rights law is based on the project: Stories of the 20th Century TV.