The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Jan Holík
Where: Pelhřimov, ordinace
When: 28/08/2018
Who worked out the recording: Jan Holik
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Profesor ThDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů (1950)

Aby se nám nic nestalo všedním

Příchod na svět

Starodávné městečko Žirovnice u Pelhřimova se 14. května 1950 stalo svědkem narození malého Jaroslava Kašparů. Byl jeden z posledních, který se narodil v domácím prostředí, a nikoliv v porodnici v Počátkách. Maminka nebyla zastánkyní domácích porodů, ale důvodem byla její četba knihy, ve které se psalo o záměnách dětí, k nimž došlo v některých porodnicích. V souvislosti s maminčiným porodem je třeba zmínit ještě jednu důležitou skutečnost. Jaroslav se narodil jako nemanželské dítě. Bylo to v dobách, kdy to svobodné matky neměly vůbec jednoduché a byly vystaveny velkým společenským i rodinným tlakům. Byly dokonce nabádány ze stran svých nejbližších, aby si děcko „nechaly vzít“. „Řadou lidí, včetně rodičů, byla maminka přemlouvána, aby šla na potrat,“ říká Jaroslav. Byla pevného charakteru, místo kariéry v některém z pražských divadel dala přednost mateřství a tlakům rodiny nepodlehla. Pevně rozhodnuta si dítě ponechat, porodila a Jaroslava s láskou přijala. Dodnes je její syn za toto matčino rozhodnutí vděčný. Zároveň se ale stal velmi kritický k situaci v dnešní společnosti, která je v otázkách potratů velice liberální.

Prarodiče

Maminka pocházela z chudých poměrů, z rodiny knoflíkáře, a se synem Jaroslavem zůstala sama. „Důvodem bylo, že by otec šel ekonomicky dolů, protože byl z takzvaně lepší rodiny. Ke mně se nehlásil a neplatil ani alimenty. Poznal jsem ho až ve věku jedenácti let,“ říká pamětník, který v té době bydlel v domku na žirovnickém náměstí. Dědeček měl v přízemí stroje na zpracování perletě a výrobu knoflíků a zaměstnával svoji ženu. „Podle tehdejších měřítek byl vlastně velký vykořisťovatel mojí babičky,“ říká s úsměvem pamětník a dodává: „Tehdy se lidé snažili, aby z jejich dětí vyrostli slušní lidé, kdežto dnes se snaží, aby z nich vyrostli úspěšní lidé. Slušnost a úspěšnost nejdou pokaždé ruku v ruce.“ Prarodiče ho po narození velice vlídně přijali, i když původně se podle nich vlastně neměl narodit. Sám sebe vidí jako dítě hýčkané a rozmazlované z toho důvodu, že byl jedináček a žádné další sourozence neměl. Říká se, že nejlepší přítel člověka je pes, a v případě malého Jaroslava to platilo doslova. Jeho největším kamarádem v dětství byl pes Bojar.

Školní léta

V roce 1956 nastoupil Jaroslav do první třídy základní školy. Jeden zážitek se mu do paměti vryl velice hluboko: „Tam jsem zažil situaci, na kterou vzpomínám velice nerad. Přišli tam dva pánové doprovázeni ředitelem školy Janžurou, který byl tatínkem herečky Ivy Janžurové. Vyzvedli si mne z lavice a odvedli mne.“ Chtěl se vrátit domů, ale maminka, dědeček i babička byli také odvedeni, každý na jinou policejní stanici. „Důvodem bylo, že děda knoflíkář byl živnostník. Soudruzi tehdy znárodňovali, brali krejčím látku, truhlářům dřevo, ševcům kůži a u nás nic nenašli.“ V domě prarodičů nebylo nic, co by se soudruhům hodilo, i když hledali velice důkladně. „Když jsem se odpoledne vrátil domů, tak jsem poprvé v životě viděl plakat moji maminku i babičku. Když se někdy dívám na film, jak fašisti dělali šťáry v bytech, tak proti estébákům to byli břídilové. Roztrhané obrazy, propíchané matrace, vysypané všechny zásuvky, rozlámané trubky na záclony, rozkopané podlahy,“ říká pamětník.

Komunisti jsou ti, co rozbíjejí dětem hračky

Když viděl tu spoušť, utekl do svého království, kterým byla stará půda. Měl tam uschovány nejrůznější divadelní rekvizity a tajně zkoušel herecké výstupy, jejichž jediným divákem byl jeho pes Bojar. Jak brzy zjistil, Státní bezpečnost hledala i na půdě a nejvzácnější rekvizitu, chaplinovskou buřinku, našel roztrhanou na kusy. „Byl jsem další, kdo ten den v rodině brečel. Přišel jsem s tou buřinkou dolů a ptám se dědy, kdo mi to roztrhal. A děda řekl větu, na kterou nikdy nezapomenu: ‚Jaroušku, to ti udělali komunisti.‘ A od té doby jsou pro mne komunisti lidi, kteří ničí dětem hračky. Jsou to lidé, kteří od vražd až po trhání dětských hraček jsou schopni všeho,“ říká pamětník. Po půl roce se Státní bezpečnost dostavila znovu, a jak říká Jaroslav Kašparů, jejich nájezd byl daleko divočejší než ten první. Při této návštěvě dědeček dostal infarkt a zemřel. „To jsou mé vzpomínky na budování lepší společnosti v této zemi,“ poznamenává poněkud smutně pamětník.

Na malém městě si všichni viděli do talíře

Pro některé sousedy v Žirovnici měli Kašparovi nálepku buržoustů a vykořisťovatelů, jak se tehdy říkalo i drobným živnostníkům. Nebylo divu, vždyť první základní organizace Komunistické strany Československa vznikla v roce 1921 právě v Žirovnici. „Bída, nezaměstnanost, hlad a špatné podmínky k bydlení a místní pan farář jezdil ve čtyřspřeží bílých koní. To velice ‚pomohlo‘ k religiozitě obce, která je dnes prakticky duchovně mrtvá,“ líčí Jaroslav dobu hospodářské krize za první republiky. Byl to podle něho důvod, proč tehdy lidé v Žirovnici volili komunisty, ve kterých viděli „spásu“ pro své životy.

Školní léta

Ve škole se setkával s učiteli, kteří za války podporovali Němce, a po únoru 1948 se z nich stali velcí komunisté, kteří převlékli kabáty. „Však to známe z roku 1989,“ říká pamětník. Velký výchovný a názorový vliv měl na Jaroslava jeho dědeček, na kterého vzpomíná takto: „Vždy, když jsem se vrátil ze školy, tak se mne ptal, co mne tam dnes učili. Zajímal ho hlavně dějepis, a když jsem mu řekl, co nás učili, odpověděl, abych tomu nevěřil, že komunisti věčně lžou.“ Nezapomenutelným zážitkem bylo uvedení dědečkem do dospělosti. Jako kluk hrál Jaroslav fotbal a podařilo se mu rozbít okno. Přiběhl domů a svěřil se dědovi. „Děda reagoval tím způsobem, že svolal všechny v domě, vzal židli, postavil mne na ni a všem řekl, že odedneška mají doma chlapa, že se mu podařilo rozbít okno. Z té židle mne sundal a šel to zaplatit. Pro mne to znamenalo, že v tu chvíli jsem byl pasován na chlapa.“ Teprve později, až když studoval psychiatrii, si uvědomil, že jeho dědeček, který suploval roli otce, udělal tehdy tzv. iniciační obřad. Obřad uvedení chlapce do dospělosti. Je to něco, co se dnes nepraktikuje a co v naší společnosti chybí.

Ve školních letech provázel Jaroslava jeho velký životní koníček, ochotnické divadlo. Těžko říci, po kom zdědil umělecké sklony, protože ochotnické divadlo hráli oba jeho rodiče. 

21. srpen prožil na Slovensku

Po ukončení základní školy v Žirovnici odešel Jaroslav studovat střední školu do Kamenice nad Lipou. „Střední škola mi dělala velké potíže, zkrátka mi nesedla,“ říká pamětník a dodává, že na celé škole byl snad jediný učitel, který se snažil o to, aby žáci samostatně mysleli. V roce 1968 zažil květnový studentský majáles a v červenci o prázdninách odejel za svým strýcem na Slovensko. Ten lovil v Dunaji škeble pro získání perleťoviny. Z té pak jako lidový umělec vyráběl brože, manžetové knoflíky a náhrdelníky. U strýce se dozvěděl o vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území a odejel za maminkou do Žirovnice. Ta pojala ten samý nápad a odejela za svým synem na Slovensko. Je neuvěřitelné, že se oba potkali na nádraží v Brně, aniž by se mezi sebou na něčem domlouvali. Srpen 1968 byl pro něho velkým zklamáním, když se domníval, že se v době takzvaného pražského jara začne blýskat na lepší časy.

Studentem medicíny proti své vůli

V roce 1970 nastoupil ke studiu lékařské fakulty v Praze. „To už nastoupila normalizace, které jsem já říkal abnormalizace, protože poměry nebyly normální, ale abnormální,“ říká pamětník. Překonat tehdejší bodový systém při nástupu na vysokou školu mu činilo velké obtíže. Uchazeči, kteří měli rodiče ve straně, měli před ním automaticky náskok deseti bodů. Původně chtěl studovat všeobecné lékařství, ale to mu nebylo kvůli zmíněným bodům umožněno. Mohl jít tedy studovat stomatologii, o které před tím neuvažoval. „Medicínu jsem vlastně vůbec původně studovat nechtěl. Snil jsem o oboru, který měl co společného s kumštem, JAMU, DAMU nebo něco podobného, protože divadlo mne stále lákalo,“ říká poněkud překvapivě. Přemluvila ho ale rodina, která měla o jeho budoucnosti jiné představy. Svérázný názor měla babička, která pravila: „Buď se vyuč pekařem, protože hlad budou mít lidi pořád, nebo se vyuč hřebenářem, protože vši nepominou.“ Řečeno slovy klasika, a tak se zcela dobrovolně a neovlivněn rozhodl pro studium medicíny. Studentská kolej na pražských Vinohradech mu ke studiu neposkytovala potřebný klid, a proto byl nucen se přestěhovat. V domě, kde bydlel v podnájmu, se brzy seznámil se synem sousedů, kterým byl dnešní katolický kněz a teolog Tomáš Halík. „Učil mne velmi kriticky myslet a stáhnul mne na svoji cestu křesťanské víry, protože já jsem přicházel z prostředí bezvěreckého a zcela ateistického. Do Prahy na vysokou školu jsem odcházel jako ateista a vrátil jsem se jako přesvědčený křesťan.

Jak sešlo z první svatby

Co se týká medicínského oboru, stále více ho začala přitahovat psychiatrie. Díky profesoru Petru Zvolskému, který se stal jeho celoživotním lékařským vzorem, se mohl začít více věnovat vysněnému studijnímu oboru. O tom, jak silně ho medicína přitahovala, svědčí následující historka. Při studiu se seznámil s dívkou a po nějaké době známosti se domluvili na svatbě. Dohodli termín svatby, nevěsta si vybrala svatební šaty a vše bylo domluveno se svědky. V tu dobu se mu naskytla životní šance začít řádně studovat psychiatrii. „Nevěsta však řekla v žádném případě. Váhal jsem, zda budu šťastný ve svém lékařském oboru, nebo zda budu šťastný se svou nastávající manželkou. Měl jsem čtrnáct dnů na rozhodnutí a nakonec ke svatbě nedošlo.“ Jeho dalším domovem se stala Bratislava, kde zaměstnání na psychiatrii střídalo studium na lékařské fakultě. Co jiným trvalo šest let, zvládl Jaroslav za poloviční dobu a po třech letech promoval. Při výkonu vojenské služby se seznámil se svou nastávající manželkou, která pocházela z Tatranské Lomnice. „Jel jsem ji poprvé navštívit, udělali jsme jednodenní výlet na Štrbské Pleso a večer jsme se domluvili na svatbě. Oženil jsem se a moje žena mne v mém studiu lékařství nesmírně podporovala.“ Než se zmíníme o další profesní dráze Jaroslava Kašparů, řekněme si něco o jeho duchovním vývoji.

Nejen chlebem živ je člověk

Po skončení studií v Praze, kde se seznámil s mnoha věřícími profesory a též s budoucím astrofyzikem Jiřím Grygarem, se přestěhoval na Slovensko. Z té doby vzpomíná snad nejvíce na opata želivského kláštera Víta Tajovského, který ho seznámil s mnoha kněžími z takzvané podzemní církve. Byli to vesměs lidé, kterým byl odebrán státní souhlas k výkonu kněžské služby. V roce 1984 se mu jako ženatému muži naskytla příležitost vstoupit do třetího řádu premonstrátů, který nebyl vázán celibátem. V tom samém roce se mu narodila dcera Bernadetta a úřednice na pelhřimovské matrice mu toto jméno pro dceru nechtěla povolit. „Ukazovala mi nějakou brožurku povolených jmen a tvrdila mi, že žádné takové jméno nezná. Musel jsem jet do Ústavu pro jazyk český a povolili mi Bernardettu s ‚r‘,“ říká s úsměvem pamětník, který upravil nástěnku v porodnici s nápisem „25. únor 1948 – významný den ČSSR“ na „25. únor 1984 – významný den ČSSR“. Teprve v květnu si toho někdo v porodnici všiml a nápis upravil do původní podoby. Jaroslavovu dceru pokřtil v zamknutém Týnském chrámu tehdy tajně vysvěcený kněz Tomáš Halík, pro kterého to byl první křest.

Ruský Dubček

Po roce 1985 nastala v tehdejším Sovětském svazu takzvaná perestrojka. „Já jsem ty změny doslova hltal a Gorbačovovi jsme tehdy říkali ruský Dubček. Byla to pro nás velká naděje a začali jsme získávat odvahu,“ říká pamětník. Nabýval přesvědčení, že i u nás dojde k razantním změnám, když začal vídat na veřejnosti členy františkánského i dominikánského řádu, kteří do té doby museli působit v ilegalitě. „Signálem, že soudruzi už lapají po dechu, byl fakt, že povolili vstup ženám do ženských řeholních řádů.“

Netrvalo dlouho a přišel listopad 1989. „Pro okresní ústav národního zdraví, který měl zkratku OÚNZ, což se tehdy překládalo jako ‚odevzdej úplatek, nebo zemřeš‘, se hledal nový ředitel. Mělo se vybírat ze dvou komunistů a známí lékaři navrhli také mne. Kývnul jsem jim na to a byl jsem zvolen jako první porevoluční ředitel Oúnzu.“ 

Ferda Mravenec, práce všeho druhu

V roce 1990 ho povolal budoucí kardinál Miloslav Vlk, aby sloužil v diecézi jako diákon. Rok po revoluci, 18. listopadu 1990, byl vysvěcen ve svatovítské katedrále v Praze a mohl tuto církevní funkci v Pelhřimově zastávat. „Pro lidi, kteří mne znali jako doktora, to bylo veliké překvapení. Jednou jsem měl lékařskou pohotovost a jel jsem k žlučníkovému záchvatu do jedné rodiny. Bylo to zrovna v den, kdy jsem jako diákon pohřbíval jednoho starého muže. V rodině mne poznali a ptali se mne, zda jsem dnes nepohřbíval jejich dědečka. Řekl jsem, že ano, že jsem Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Dnes píchnu injekci a zítra pohřbím,“ říká s humorem pamětník, který je ale k naší současnosti velice kritický.

Několik názorů pamětníka závěrem

„Revoluce a pád komunismu by byly i bez Václava Havla. Nemohli jsme tu uprostřed Evropy zůstat ostrůvkem nesvobody.“

„V souvislosti s Václavem Havlem mne mrzí jeho fanklub, který z něj dodnes dělá velkou ikonu a celebritu. Kdyby žil, byl by daleko skromnější a řekl by, aby trochu přibrzdili. Udělali z něho spisovatele, dramatika, politika a světového filozofa. Říkám si, co tedy byli skuteční profesoři filozofie?“

„První republika měla ikonu Masaryka, druhá republika Fučíka a Gottwalda a třetí republika má Václava Havla.“

„Jestliže vezmete vzduchovku nebo malorážku a na místě, kde ji držíte, uhnete o jeden milimetr doleva nebo doprava a vystřelíte, tak po sto metrech je to od cíle vzdáleno hodně daleko. Stačí na začátku udělat drobnou chybu a v dálce se to projeví jako chyba velmi vážná.“

„V prvé řadě se po roce 1989 měli potrestat političtí zločinci. Ne z důvodu pomstychtivosti, ale z důvodu, že zlo se nemělo respektovat, že se mělo potrestat. Vynést nad nimi nějaký rozsudek a konstatovat, že byli vinní. Oni jsou vlastně dneska nevinní.“

„Komunistická strana neměla být povolena ve své činnosti, měla být postavena mimo zákon. Žijeme ve schizofrenní zemi. Odsuzujeme fašismus a komunismus a máme zde komunistickou stranu.“

„Nastalo zapomenutí hranic života společnosti. Po srpnu 1968 byl problém s nesvobodou, po listopadu 1989 je v této zemi problém se svobodou. Svoboda musí mít své hranice.“

„Jak říká Churchill, vydejte tisíc zákonů a zničíte úctu k právu.“

„Ztratili jsme vertikálu, vše máme jen v horizontále. Vertikála znamená, že člověk má morálně-mravní kodexy, které jsou nepřekročitelné.“

„Václav Havel nebyl křesťan, on byl ‚něcista‘. Věřil v ‚něco, co je nad námi, něco, co nás přesahuje‘. Neměl víru v osobního Boha.“

„Zrelativizovali jsme hodnoty, což znamená velký zmatek. Zmatek a chaos jsou kalné vody, ve kterých loví zlí lidé.“

„Od listopadu 1989 jsme ztratili schopnost rozlišovat šest věcí. Rozlišovat mezi pravdou a lží, mezi dobrem a zlem, krásou a ošklivostí.“

„Ekologové chtějí čistá pole, čistou vodu, čistý vzduch, chtějí to, co je přirozené. Ale vyčítám jim, že zapomínají na čistotu lidského srdce. O to se nikdo z nich nezajímá.“ 

„Moje životní heslo je, aby se nám nic nestalo všedním.“

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.