The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Lucie Hostačná
Where: Borovník
When: 16/11/2018
Who worked out the recording: Lucie Hostačná
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Alena Crhová (1938)

Přes všechna příkoří zůstal táta veselým člověkem

V památníku mého tatínka si v poslední době listuju čím dál víc. Jeho vzpomínky mě dojímají a říkám si, jaká to byla strašná doba, která naši rodinu a tatínka postihla,“ vzpomíná Alena Crhová, dcera vesnického statkáře. Narodila se 12. března 1938 v Borovníku. A postupně na svět přibyli tři sourozenci. Učila se v Chiraně, kde pracovala na soustruhu na brněnském Cejlu. Když jí bylo patnáct let, zavřeli jejího tatínka a musela jít pracovat. „Jako děti jsme viděly, co se děje, ale nedokázaly jsme si v té době představit, jak moc se naši trápili.“

Otce prohlásili za kulaka

Sedláci byli jednou ze společenských skupin, které komunistický režim postihl nejhůř. Teror rozpoutaný na venkově zničil stovky lidských životů a prosperující grunty odsoudil k devastaci. Své o tom ví Alena Crhová, dcera Františka Volného, který hospodařil v Borovníku a komunisté ho prohlásili za venkovského kulaka. Rodina vlastnila osmadvacet hektarů půdy. „Já mám dodneška v sobě fobii, že jsme někoho zneužívali a ubližovali mu tím, že jsme zaměstnávali lidi z vesnice. Ale ono to tenkrát bylo jinak. Ti lidé měli své hospodářství a chodili k nám pomáhat, a to dobrovolně. U nás na vsi bylo soužití hezké. Jenže pak nastoupil komunismus a ten tu vesnici úplně rozvrátil. Tenkrát se bál soused souseda,“ vzpomíná Alena Crhová trpce na nelehkou dobu, kdy byl obviněn její otec František Volný a prohlášen za kulaka. Otci chodily domů kontroly, vyčítaly mu, že lidi vykořisťuje, a aby vesnice vstoupila do družstva, tak byl zatčen. Přitom byl před válkou váženým občanem, několik let působil v Borovníku jako starosta a snažil se vesnici zvelebovat, protože k ní měl velký vztah. Ale to mu ublížilo. Lidé byli mezi sebou po nástupu komunistů tak rozeštvaní, že na Františku Volném nenechali nit suchou. Chodili ho udávat a donášeli na něho komunistům. Rodině hrozilo vystěhování. „Ale to nebylo jen v naší rodině, to bylo i na ostatních vesnicích, kde žili sedláci, které prohlásili za kulaky,“ vzpomíná Alena Crhová. Komunisté před uchopením moci prohlašovali, že kolchozy u nás nebudou. Byla to ale lež. Parlament v roce 1948 schválil zákon o pozemkové reformě, což znamenalo, že se začala zestátňovat půda statkářů. O rok později vyšel další zákon, který vyhlásil zřizování družstev. Strana měla na vesnici slabou podporu. Komunisté museli najít „viníky“ neúspěchů a potřebovali zastrašit vzpurné zemědělce a zbavit se zkušených hospodářů, kteří měli na vesnici autoritu. Začali tedy ničit tzv. venkovské boháče neboli „kulaky“. Sedlákům se do družstev nechtělo, kolektivizace vázla – a tak přišel na řadu teror.


Rodina byla bez otce


František Volný byl prohlášen za třídního nepřítele, poslán do Kunicových kolejí a posléze do vězení v Olbramovicích. „Vzpomínám si, jak jsme jeli do školy a otec nám ukazoval dopis, kde se psalo, že musí odjet do Brna, do Kouniček. Tak jsme všichni nastoupili do autobusu a celou cestu mlčeli. Ale otec to nesl statečně. Nejhorší bylo, když jsme na Vánoce seděli okolo stolu, a on u stolu většinou na Vánoce měl proslovy o tom, jak máme žít a jak se máme k druhým lidem chovat, ale najednou jsme seděli doma bez něj, jen s maminkou a sourozenci, a tekly nám všem slzy. Vánoce bez táty se mi vryly hluboko do duše. Pak už totiž následoval jenom stres a chaos,“ vzpomíná Alena Crhová.


Noviny pomlouvají


Jakmile otce zavřeli do vězení v Olbramovicích, matka se ocitla v zoufalé situaci. Nevěděla si rady, jak se má sama postarat o pole a hospodářství. Toho využila místní komunistická propaganda. Přikázali matce, aby vyhnala z chléva prasata, nafotili si je a o pár dnů později vyšel pomlouvačný článek v novinách, kde se psalo o tom, jak se rodina kulaka neumí postarat o zvířata, která jsou v zuboženém stavu. Že byl sice František Volný kdysi váženým občanem a starostou, ale svou pravou tvář lidem ukazuje až teď, protože dokázal lidem jen poroučet, vykořisťovat je a nazývat je žebrotou. Titulek v novinách zněl: „Není mu líto němé tváře, nechá je hladovět! Ten, kdo dokáže být dobrým rolníkem, musí mít rád přírodu. Ten, kdo nemá rád lidi, tak nemůže mít vztah ani ke zvířatům.“ A pro srovnání se v novinách objevily prasnice, o které se starají v družstvu – pěkně živené.


Matka


Naše maminka neměla klid. Ve vesnici ji pomlouvali a někteří sousedi nelenili a vyvíjeli na ni nátlak. Jednou jsem přišla domů a po světnici chodil Sapoušek a u stolu seděli dva policajti, křičeli na matku, proč neplní dodávky v takovém množství, v jakém má,“ říká Alena Crhová. I ze sousedů, kteří kdysi patřili k dobrým známým rodiny Františka Volného, se stávali neomezení vládci, kteří ničemu nerozuměli, ale protože jim komunisté dali moc, stávali se z nich křiklouni. Rodina Sapouškových žije dodnes v Borovníku, ale nikdy se Aleně Crhové nebo její matce neomluvila.


Vězení

Statkář František Volný vydržel v obci hospodařit do roku 1953, kdy ho zavřeli na sedm měsíců do Olbramovic. Byl obviněn z rozvracení republiky a okrádání obyvatel. Matka zůstala sama se čtyřmi dětmi, bezradná a zoufalá. Dokázala živit rodinu jen s velkým sebezapřením. František Volný si ve vězení psal dopisy. Veršované a plné citu.

Dopis z vězení: únor 1953

Mám po návštěvě, rozloučili jsme se nesměle, dívám se za vámi jak slunko zlaté, paprsky na cestu vám stele, dívám se oknem mříží a zdá se mi, že všude smutno je, dívám se na obzor zvlněný za Krumlovem a teskním a mám touhu za domovem.“

Komunistický režim se ke „kulakům“ choval stejně jako nacisté, bez skrupulí je stavěl před kárné komise a soudy. Rodina Františka Volného byla v Borovníku pod drobnohledem. Najít si pracovní místo byl velký problém. Alenu Crhovou nevzali ani do drůbežárny, a tak musela dojíždět do Brna, kde pracovala u soustruhu. Kdysi dobří sousedé se od rodiny Františka Volného odvraceli a báli se jí.

Otcův návrat z vězení

František Volný se vrátil z vězení, ale znovu na něho čekala těžká práce. Musel jít pracovat do kamenolomu. Z vězení přišel s podlomeným zdravím a vysilující práce v kamenolomu způsobila, že dostal tuberkulózu a vypadalo to, že umře. Matka si musela půjčit peníze od příbuzných a poslala ho do sanatoria v Bílovicích. Trvalo několik let, než se František Volný zotavil. Ale přes všechny útrapy nezahořkl a uchovával si veselou mysl. Říkal, že ho sice komunisté zničili, ale pak že ho pro změnu zase dlouho léčili a vlastně celou rodinu zbavili dřiny, nutnosti starat se o rozsáhlé pozemky.

Vzpomínky Františka Volného

Nikoho jsme nevykořisťovali, se ženou třeba i v noci pracovali. Potom ale přišli Němci, nadlidi, dlouho nás rabovali, do koncentráku brali. Těšili jsme se však, že konec to bere a Hitlera, že čert sebere. Potom přišli Rumuni a Rusi, starali se v krátku, kde co sebrat na památku. A když přišli k moci soudruzi, byli horší jak ti druzí. Říkali: Máme o vás starost a novou republiku vám dáme, a pak od huby jídlo nám brali, velké předpisy dodávek nám dali, a hle, jak se o nás postarali. Jiní, co neznali vykrmit ani prase, chtěli povolit zabijačky zase a lidi si tak dobře vyškolili, že jim za to i vděčni byli. Tak se o mě mocipáni starali, až mě do vězení dostali. V Náměšti u soudu jsem pak musel zpříma hledět, když mně četli, jak dlouho budu sedět. A v kriminále se starali o nás stále, na tvrdé pryčně jsme stávali zamčení, před barákem hlídali nás tlustí esenbáci a venku jejich vlčáci. Nám s krompáčem ruce zamrzaly, a oni se u ohně hřáli. Pistole se jim houpaly na břiše a nám zima lezla do plátěných kalhot. Ale smířili jsme se i s málem,“ cituje se slzami v očích pamětnice. František Volný se i přes velké zdravotní útrapy dožil vysokého věku, čtyřiadevadesáti let. Alena Crhová dodnes žije v Borovníku, má tři děti a sedm pravnoučat.

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.