The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Vít Lucuk
Where: Rožnov pod Radhoštěm
When: 09/04/2016
Who worked out the recording: Aneta Honzková
Project: Stories of the 20th Century: Forced Labor in National Socialism
Institutions:

Vlasta Pakostová (1935)

Kamarády jsem si našla až v Sudetech

Dobrovolný odchod do Polska

Vlasta Pakostová, za svobodna Veselá, se narodila 25. května 1935, vyrůstala v Jičíně. Až do začátku války měla krásné dětství, které trávila převážně u své babičky. Maminka Marie pracovala jako zdravotní sestra, otec byl automechanik a prarodiče vlastnili hospodářství.

Když začala válka, odjel otec dobrovolně pracovat do Polska. Slíbili mu totiž, že se po roce bude moci vrátit, ale zanedlouho poté, co přijel zpět do Čech, jej poslali zpátky do Polska. Rozhodl se vzít svou ženu a Vlastu s sebou. Vlasta začala chodit do polské školy, která však byla brzy zrušena a začala navštěvovat školu německou, kde se také naučila mluvit německy.

Tatínek v Polsku pravděpodobně pracoval v dolech, pomáhal mezi uhlím ukrývat zajatce, které vozil do Gdaňska. Za to byl také chycen a zavřen do pracovního tábora. Odtud se několikrát snažil uprchnout, vždy byl však dopaden. „Myslel si, že se mu z tábora podaří při náletu utéct, ale vlítla mu střepina do břicha, takže se mu to nepodařilo. Naštěstí tam s nimi byl zavřenej ruskej lékař a ten mu zachránil život. Tatínek měl potom tu střepinu z břicha dokonce doma. Při dalších náletech se snažil znova utýct, ještě nebyl ani uzdravený, musel mít šátkem břicho stažené. A nakonec se mu to podařilo, utekl do Vídně, ale tam ho zase chytli,“ vypráví pamětnice. Když se mu útěk doopravdy povedl, vrátil se domů a skrýval se do konce války v nemocniční kotelně.

Dětství na internátu

Mamince s Vlastou se po otcově uvěznění podařilo dostat se z Polska tajně zpátky domů do Jičína, kde ovšem byla Vlasta donucena navštěvovat německou školu a byla odeslána na internát. „Že bych se tam měla špatně, to nemůžu říct. Upřímně, když teď slyším o zdravé výživě, musím se tomu smát. My jsme tam žili vlastně zdravě, ke snídani jsme měli kaši z ovesných vloček, černý pečivo… mně to chutnalo. Učili nás velkému pořádku, všechno muselo být srovnaný, nesměli jsme ani pípnout, ruce pěkně na lavici. Ale jinak se mi tam vlastně líbilo. Na pokoji nás bylo šest a vždycky večer, než přišla kontrola, jsme si tam hráli divadlo.

Na německé škole se Vlasta ale setkala s pohanou a urážením od ostatních dětí, dokonce i kantorů. Za zlobení dostávali „černé puntíky“. Za zlobení se považovalo například to, když Vlasta promluvila česky, za trest pak nemohla jet v neděli na návštěvu domů. Děti i kantoři Vlastu často oslovovali „české prase“.

Velmi časté zde byly hodiny tělocviku, při kterých se děti učily prát a bránit, později i bojovat s noži – děti byly zapojovány do aktivit Hitlerjugend. Vlasta na internátu neměla žádné kamarády, snad to tam ani nebylo dovoleno – děti se mezi sebou nemohly bavit prakticky o ničem osobním, ani třeba o tom, odkud pochází.

„Byla jsem německá krysa“

Když se škola těsně před koncem války zrušila, vrátila se Vlasta domů k mamince, které se mezitím narodila druhá dcerka Jana (v útlém věku však zemřela na zánět mozkových blan). Vlasta začala chodit do české školy a situace se obrátila. Uměla jen trochu polsky a německy a ve škole ji označovali jako německou krysu. „Psali jsme diktát a já jsem psala německy, protože česky jsem to neuměla. Učitelka mi nadávala, děti se mi posmívaly. Strašně nerada jsem tam chodila. Dokonce jsem jednou šla za školu, protože jsem se tý kantorky bála.

Vlasta vážně onemocněla, nejdříve zápalem plic a poté tuberkulózou. Byl jí doporučen pobyt v přírodě, a tak odjela s babičkou a rodiči do Lanškrouna. V Lanškrouně, tedy v česko-německých Sudetech bylo více „smíšených“ dětí, takže se zde situace pro Vlastu zlepšila, a dokonce si našla kamarádky. Tatínek se živil jako řidič autobusu, maminka pokračovala v práci zdravotní sestry.

Vlasta začala navštěvovat nižší zdravotní školu, ale do cesty jí vstoupila další nešťastná náhoda. Strýc musel jít do vězení za údajné prozrazování tajemství Němcům, otec byl zadržen ve vyšetřovací vazbě, ale když po prohlídce domu nic nenašli, museli jej propustit. Naskytly se tak hned dvě příležitosti, proč Vlastu nenechat odmaturovat – zaprvé to byla právě strýcova „protikomunistická činnost“ a zadruhé to, že v minulosti Vlasta navštěvovala německou školu. Zůstala tak bez maturity.

„Najednou jsme měli děti dvě“

Když byl strýc z vězení propuštěn, přestěhovali se rodiče zpět do Jičína. Vlasta se mezitím provdala a žila v Litomyšli, podařilo se jí najít si práci ve zdravotnictví. Brzy otěhotněla a narodila se jí dcera Ilonka. Zanedlouho přišla další rána, zemřela Vlastina maminka. Nejmladší z dětí, Vlastina sestra Vendulka, se přestěhovala do Lanškrouna. Vlasta tak najednou měla dvě děti – svou sotva narozenou Ilonu a dvanáctiletou Vendulku. Vlasta se sestrou Vendulou měla velmi dobrý vztah, Vendula jí se vším pomáhala. Vlasta dokonce začala navštěvovat večerní školu, aby si mohla dodělat maturitu, což se jí podařilo, a bylo jí nabídnuto pracovní místo v jeslích, kde mohla zároveň mít svou dcerku. Později začala pracovat jako zdravotní sestra.

Při práci v nemocnici ji také zastihl vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, kdy se všichni obávali, že vypukne další válka. Vlasta dokonce ze strachu z bombardování odvezla Ilonku k matce svého manžela. „Byla jsem z toho v šoku. A taky to dodneška nemůžu pochopit. Proč? Z jakýho důvodu? Co tím mysleli? Mají malou zemi? Vždyť mají tak velké území. Každý se někde narodí, má tu svou zem, tak se o ni přeci budu starat a nepolezu druhým do zelí…“ Nově nabytou svobodu a odchod Rusů po revoluci 1989 Vlasta uvítala s nadšením. 

Dnešní společnost i po všech zážitcích, kterými si prošla, vnímá paradoxně jako mnohem krutější než tu, kterou zná z dětství. „Nedokážu říct, jestli je ta doba dobrá nebo ne. Mám z toho divný pocit.

© All rights law is based on the project: Stories of the 20th Century: Forced Labor in National Socialism.