Dagmar Zakopalová

* 1932

  • "Přihlásila se, že zná řeči a tak ji vzali jako shreiberku – písařku a tlumočnici. Říkala, že tady měla takový mozol, jak držela tužku. Ta německá prozíravá důmyslnost, zrádná, zrůdná: přišel transport Židovek nebo Židů. Seděli jsme za dlouhými dřevěnými stoly na prkenných lavicích a musely jsme všechny zapsat. Přitom jsme věděli, že vyjdou ven z místnosti a půjdou do plynu. Ale museli být zapsaní. Psali jsme od pěti nebo šesti od rána, jak si páni esesáci smysleli. A pak si ji také brali, když potřebovali nějaký výslech nebo něco tlumočit. Říkala, že to byly kolikrát strašné situace."

  • "Tehdy už v kasárnách byli samozřejmě asi dva roky parašutisti. S jejich velícími důstojníky jsme se osobně znala. Pan Košan, Šedina, Bláha. S paní Bláhovou jsem učila, měla matematiku a deskriptivu. A když tato záležitost skončila, byli všichni důstojníci rozprášeni, suspendováni. To bylo ovšem během měsíců. A když jsem se zajímala o osud své bývalé kolegyně paní Bláhové a pana Bláhy, tak jsem se dozvěděla, že ve Vyškově umývala v rámci technických služeb záchodky a pan Bláha dělal závozníka."

  • "Nejhorší situace nastala v den, kdy si velitel města, sovětský důstojník, jehož hodnost byla asi vysoká a jmenoval se buď Kiril nebo Kirilov, to jsem už zapomněla, zjistil že se vysílá z Prahy rozhlasem a to vysílání ho velice rozčilovalo. A když jsem přišla po obědě do jednací místnostmi, kde jsme se vždycky spolu bavili se starostou a představiteli strany a města, tak vyšel z vedlejší místnosti a zjistil, že všude na náměstí a zřejmě ve všech budovách mluví rozhlas. Vysílání bylo velice emotivní. Lidé plakali, když slyšeli vysílání. Přiznám se, že jsem kamuflovala své oči černými brýlemi, protože jsme byla uplakaná také, A krve by se ve mně nedořezal, když ke mně přistoupil tento sovětský velitel a řekl mi: Okamžitě přeložte, že bude zastaveno vysílání rozhlasem a pokud se tam neučiní, použiju vojenské moci, což znamenalo střelba."

  • "Jenomže háček byl v tom, že bylo vysílání nejenom státním rozhlasem, ale také vysíláním po drátě. To dneska už mladá generace nezná. A to zastavit tehdy v té situaci nešlo. Stejně tak jako nešlo zastavit vysílání státního rozhlasu. Ale ta hrozba použité vojenské moci mě děsila. Nedokázala jsme to přeložit, poněvadž tento instrument neznají a tento velitel se pásl a kochal tím, jak jsme rozčilená a marné bylo moje vysvětlování, že to ovlivnit nelze. Hlavně ten, jak jsme tehdy říkávali Dráťák. A tak jsme si najednou v rozpoložení mysli všimla, že kousek od nás u stolu stojí další důstojník. A když se na mne díval, jak tápu a nevím, jak s tím rozhlasem po drátě, jak to udělat a přeložit. Tak mu to vysvětlil, přeložil a ten někam odešel. Čili zlost přešla , ale rozpaky zůstaly, poněvadž jsem si uvědomila, že tento mladý důstojník všemu rozumí o čem jsme se bavili a co překládám."

  • Full recordings
  • 1

    Holešov, 21.02.2019

    (audio)
    duration: 01:44:21
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
  • 2

    Zlín, 26.03.2019

    (audio)
    duration: 02:33:58
    media recorded in project Stories of the region - Central Moravia
  • 3

    Holešov, 04.04.2019

    (audio)
    duration: 01:41:05
    media recorded in project Stories of the region - Central Moravia
Full recordings are available only for logged users.

Byla jsem povolána, abych šla tlumočit jednání

Alice Burianová
Alice Burianová
photo: archiv pamětnice

Dagmar Zakopalová, rodným jménem Pokorná, se narodila 25. října 1932 v Holešově na Moravě. Krátce žila s rodiči Drahomírou a Ludvíkem Pokornými v Jemnici, kde její otec vlastnil továrnu na zemědělské stroje. Podnik však v době hospodářské krize v 30. letech zkrachoval. Dagmar pak vyrůstala v Holešově se svou matkou u prarodičů. Jejímu dědečkovi, holešovskému staviteli Janu Janáčovi byl v průběhu let 1954 až 1957 postupně vyvlastněn majetek. I přes špatný kádrový posudek a tzv. buržoazní původ byla Dagmar nakonec přijata na filosofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a vystudovala češtinu a ruštinu. Učila na základních školách v Holešově, Bystřici pod Hostýnem a dalších místech na Kroměřížsku. Díky znalosti ruštiny ji vedení města v srpnu roku 1968 povolalo tlumočit jednání během prvních dnů intervence vojsk států varšavské smlouvy. Pravidelně překládala i během návštěv ruského odbojáře D. B. Murzina nebo plukovníka I. P. Petrova (velitele Rudé armády), kteří do Holešova v 60. letech jezdívali. Učila po celý svůj profesní život. Posledních deset let spojila s Antonínem Zakopalem, svým třetím mužem. V roce 2019 stále bydlela v Holešově.