Mgr. Karel Lippmann

„Pochopili jsme to takto. Protože jsme to kolem sebe i viděli ty důvody. Tam docházelo k takovým hrůzným věcem, jako že studenti, kteří při té stávce byli velmi aktivní, tak najednou se dokonce začali smiřovat s tím stavem i oficiálně. On byl potom založen ten Leninský svaz mládeže, to bylo později až po Palachovi, ale Palach už viděl ty zárodky. A tam takoví ti nejrevolučnější řečníci se najednou stali předsedy toho Leninského svazu mládeže. Já si pamatuju, jak jsme jednoho zmlátili na koleji. Dostal tzv. deku. A oni to vykládali takovým způsobem, že je lepší, když se stanou těmi předsedy toho Leninského svazu mládeže ti dobří (tedy oni) a nepustí se k tomu ti zlí. To bylo takové zvláštní ospravedlnění tohoto jejich jednání. A tohle ospravedlnění jsem zažil několikrát. A Palach tohle zřejmě vnímal daleko citlivěji než kdokoliv jiný z nás tenkrát.“

„To je takový ten typický, řekl bych, ten projev té normalizace se ukázal tady taky. Když jsme s tím začali, tak nás moc nebylo. Nejvíc jich přibylo tak po Vánocích. To potom, když jsem přišel na to zasedání, tak jsem koukal, co je tam lidí. Do té doby tolik... když už bylo jasný, jak to dopadne. Takže zpočátku, já nevím, asi týden, jsem se asi tak obával, že si pro mě přijdou ještě. Pak už jsem se taky přestal bát, protože jsem viděl, že byla ta generální stávka, Letná, domlouvali se s tím Havlem už a podobně... tak už jsem viděl, že na kriminál to nebude. Ale ty první dny to ještě tak úplně jasný nebylo a to nás tak moc nebylo. A když jsme se sešli poprvé, tak jako už nás bylo mnohem víc.“

„A po tom šoku následovala v Praze obrovská demonstrace, kdy nejenom studenti – přidávali se k nám i prostí občané – procházeli celou Prahou tehdy, teda tím centrem, takový smuteční pochod. A potom byl ten pohřeb Jana Palacha. Který byl teda demonstrativní, zúčastnilo se obrovské množství studentů, a představte si, kluci, že z Budějovic středoškoláci šli na ten pohřeb někteří pěšky. V lednu. Myslím, že mi říkali, že jim to trvalo tři dny. Já jsem mezi nimi nebyl, přiznám se. Ale měl jsem kamaráda, který to absolvoval.“

„A potom angažovanost studentů výrazně vzrostla. Protože došlo k tomu, že měla být podepsána smlouva o tzv. dočasném pobytu vojsk Varšavské smlouvy na našem území. Proti té smlouvě studenti vyhlásili tzv. okupační stávku, která spočívala v tom, že jsme několik dní – přesně už nevím, skoro týden to bylo – spali na filozofické fakultě. Tehdy ještě nebylo takové dobré vybavení, jako je dnes, takže jsme spali většinou jen na zemi. A to už nějakou tu odvahu vyžadovalo, protože jsme byli obklíčeni obrněnými transportéry. Před fakultou stály asi čtyři a mířily na nás těmi kulomety. Jenomže mladí lidé si z toho moc nedělají, tak se nebojí. A dokonce se tam stalo, to si vzpomínám, že někteří šikovní studenti se dokázali napojit na vysílací frekvenci těch obrněných transportérů, takže my jsme poslouchali, co si oni říkají. Já si dodnes pamatuji, že měli označení Eburo 1 až Eburo já nevím kolik. To bylo docela zajímavé poslouchat. Samozřejmě, když jsme chtěli vyjít ven, tak to jsme nevěděli, jestli nás někdo nezavře, takže jsme vycházeli chodníkovými výstupy, kudy se naváželo zboží zezadu do filozofické fakulty – a oni nás kupodivu tam nehlídali. Já osobně jsem působil jako spojka mezi středními školami a filozofickou fakultou, takže ještě s jedním kamarádem jsme navštěvovali gymnázia pražská a tam jsme vlastně informovali ty studenty, o co nám jde.“