The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Zuzana Závadová (* 1938)

Prožívám život, který cítím jako naplněný

  • narozena 12. června 1938 jako Zuzana Schwarzová

  • v březnu 1942 ilegální odchod s rodinou ze Slovenska do Maďarska

  • v letech 1942–1944 několik měsíců v evangelickém sirotčinci v Košicích

  • v březnu 1945 – návrat s rodiči na Slovensko

  • od roku 1950 s rodiči v Bratislavě, studium na přírodovědecké fakultě, obor biochemie

  • roku 1963 se provdala za Jana Závadu

  • koncem roku 1992 odešla ze Slovenska do Čech, do Prahy

  • po odchodu do penze žije se svým manželem v Praze 6

Národní socialismus a jeho rasová ideologie v době druhé světové války zasáhly do osudů mnoha rodin. Bezstarostné dětství se proměnilo v strach a obavu o budoucnost a osud nejbližších. Židům na Slovensku, kteří tvořili o něco více než čtyři procenta tamní populace, byly jejich majetky konfiskovány. Buď byly úplně zlikvidovány, nebo takzvaně arizovány. Jednalo se přibližně o deset tisíc podniků, obchodů a různých živností. To vše se dělo bez náhrady a v atmosféře štvavých projevů politiků. Za všechny citujme Jozefa Tisa a jeho článek ve Slovenské politice 27. ledna 1939: „Židovská otázka bude vyřešena tak, že Židům na Slovensku bude ponechán pouze takový vliv, který odpovídá jejich počtu v poměru k celému obyvatelstvu Slovenska. Slováci budou vychováváni tak, aby se mohli v hospodářském a průmyslovém životě plně uplatnit a aby mohli postupně převzít všechna místa doposud obsazená Židy.

Začalo se hovořit o deportacích. Židé byli odváženi do koncentračních táborů, kde byl jejich tragický osud završen. Některým se však podařilo zavčas utéci ze svých domovů, emigrovat, skrývat se a měnit svou identitu. Toto vše postihlo i židovskou rodinu Schwarzových v období po nástupu nacismu k moci a vzniku samostatného Slovenského státu. Do té doby šťastný život rodiny se stal doslova bojem o přežití.

Rodina lékárníka Schwarze

Zuzana Závadová se narodila 12. června 1938 ve slovenském Trenčíně a rané dětství zde prožila s rodiči Antonínem a Barborou Schwarzovými v pronajaté vile se zahradou. Po vzniku samostatného Slovenského státu v roce 1939 však nastaly rodině existenční problémy. Na Slovensku začaly platit přísné protižidovské dekrety, které měly dopad na práci, zaměstnání a majetkové poměry tehdejší židovské populace. Otec byl donucen opustit lékárnu a přišel o svůj majetkový podíl i celý inventář. Bylo mu zakázáno vykonávat práci lékárníka a musel začít pracovat manuálně. „O té likvidaci mám úřední dokument, který končí slovenským pozdravem: ‚Na stráž!‘“ říká pamětnice.

Jediná možnost – emigrace

Na Slovensku vypukla vládní akce, která měla za cíl soupis židovských obyvatel. Dokument se jmenoval „Súpis židov“ a měl později sloužit k jejich likvidaci. Schwarzovým bylo jasné, že jedinou záchranu může nabídnout emigrace. Nejprve se pokoušeli o odchod do Jižní Ameriky do Chile, což se jim kvůli administrativním potížím nepovedlo. Rozhodli se tedy odejít do Maďarska. Byli původem z východního Slovenska, měli zkušenosti s maďarskou menšinou a ovládali její řeč. Domnívali se, že se do maďarského prostředí dobře začlení. 

Rodina odešla ze Slovenska v březnu 1942. Vyrazila pěšky a přes hranice přešla v noci za pomoci převaděče ještě s několika dalšími rodinami s dětmi. „Odešli jsme jenom s nejnutnějšími zavazadly. Cenné věci, které jsme nechali doma, jsme dali do úschovy několika lidem.“ Při této tajné noční akci podal otec pamětnici slabé hypnotikum. „Abych nežvanila a neprozradila celou skupinu,“ říká Zuzana Závadová. Po válce se projevily charaktery lidí, u kterých si Schwarzovi uschovali cenné věci. Někteří je vydali bez problémů, ale jiní tvrdili, že si u nich nikdo nic neuschoval.

Po odchodu do Maďarska rodiče žili v Budapešti, ale odděleně a pod jinými jmény. Matka absolvovala fingovanou svatbu s rodilým Maďarem a pamětnici byl vystaven falešný rodný list. Mezi lety 1942 a 1944 trávila několik měsíců v evangelickém sirotčinci v Košicích. Osazenstvo tohoto ústavu vědělo o jejím židovském původu, ale nikdo nic neprozradil. Z té doby si Zuzana Závadová vzpomíná na dlouhý dřevěný stůl v jídelně s dřevěnými lavicemi, na kterých se při jídle sedělo. „Bylo mi tam smutno a měla jsem velkou touhu po mých rodičích. Na druhou stranu tam bylo hodně dětí a já jsem se s nimi rychle spřátelila.“

Válečný život v Budapešti

Ke konci války se situace v sirotčinci začala zhoršovat. Gestapo si ústavu více všímalo a podrobněji vyšetřovalo okolnosti, za kterých se děti do tohoto zařízení dostávaly. Schwarzovi si proto svou dceru vzali k sobě. V Maďarsku začala být situace nebezpečná. Ať již, co se týká pronásledování Židů, nebo zvyšujícím se počtem náletů na Budapešť a okolní města. Několikrát za den se museli jít schovat do krytu a jedna bomba dokonce zasáhla část budovy, ve které rodina žila. Problémy se zásobováním potravinami přivedly obyvatele Budapešti ke konzumaci koňského masa, ze kterého se vařily zejména guláše. „Maso bylo ze zastřelených koní, kteří leželi na ulici.“

Blížil se konec války a v březnu 1945 byla Budapešť osvobozena. Rodina Schwarzových se vrátila na Slovensko do Košic. Žádné stopy po osudu prarodičů a příbuzných, kteří byli deportováni do koncentračních táborů, však nenašli. Jedinou výjimkou byla teta pamětnice, která se na rozdíl od svého manžela vrátila z koncentračního tábora Osvětim, kde přežila pokusy nechvalně známého Dr. Mengeleho. Po válce se znovu vdala a navzdory svému podlomenému zdraví po zmiňovaných pokusech se jí narodily tři zdravé děti. Potomci této rodiny žijí na Slovensku a také v Austrálii.

Návrat k běžnému životu

Po skončení války nastoupila Zuzana Závadová na dva měsíce, do konce června 1945, do první třídy základní školy. Rodiče se však rozhodli pro návrat do Trenčína, kde po skončení prázdnin nastoupila do druhé třídy. V Trenčíně žila rodina do roku 1950. Otec v tomto roce získal výhodnější zaměstnání v Bratislavě, kam se následně přestěhovali. Nepodařilo se mu již navázat na předválečnou práci v lékárnictví, ale pracoval ve zdravotnické administrativě.

V Bratislavě studovala pamětnice na přírodovědecké fakultě, obor biochemie, kde se seznámila se svým budoucím mužem, vědeckým odborným asistentem Janem Závadou. Po svatbě v roce 1963 se stala snachou spisovatele Viléma Závady. 

Rok 1968 a doba normalizace

V roce 1965 se Zuzaně a Janu Závadovým narodila dcera Karin. „Politicky jsme se nijak neangažovali a ani jsme nebyli členy KSČ.“ 21. srpen 1968 zastihl rodinu v Bratislavě. „V noci nás probudilo dunění letadel, mysleli jsme si, že se Švýcaři, kteří zalétávali nová letadla, učí přistávat.“

Manžel Jan měl po roce 1968 problémy v zaměstnání. „Vědecké a profesorské posty byly určeny výhradně pro prověřené kádry a pro členy KSČ.“ Pro jeho postoj ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy mu byly zakázány přednášky s odůvodněním, aby neměl neblahý vliv na mládež. Obdržel status „nestraníka na úrovni vyloučeného straníka“. Oba manželé se tedy věnovali vědecké činnosti, kontaktům se známými a takto celkem bezkonfliktně prožili dobu tzv. normalizace v sedmdesátých letech 20. století.

Druhá emigrace ze Slovenska

Po roce 1989 se manželům Závadovým zkomplikoval život. Na Slovensku se začali ozývat separatisté a oživovaly se vzpomínky na Slovenský stát z období druhé světové války. Byly to také projevy antisemitismu, které přispěly k rozhodnutí Závadových opustit koncem roku 1992 Slovensko a přestěhovat se do Čech, konkrétně do Prahy. Oba nastoupili do Ústavu molekulární genetiky AV, kde pracovali až do odchodu do penze. Následně odešla ze Slovenska i rodina dcery paní Závadové a odstěhovala se na Nový Zéland.

Příchod tzv. sametové revoluce Zuzanu Závadovou mile překvapil. Na Slovensku se totiž snahy o změnu objevovaly velice pomalu a nikoliv tak spontánně, jako tomu bylo například v Praze. Jedinou významnou protirežimní silou byli slovenští katolíci, kteří organizovali některé protestní akce se snahou prosadit větší náboženské svobody. „Televizor jsme měli zapnutý od rána do večera, až se nám pokazil a přehřál.“ V Bratislavě měli výhodu, že mohli bez problémů sledovat vídeňský televizní kanál. Viděli tak záběry, které ještě v české či slovenské televizi nebylo možné vysílat. Ráda vzpomíná na Václava Havla. „Pro Československo udělal tolik ve světě jako nikdo po něm v celých dějinách českého státu. Kdyby byl naživu, tak by se zhrozil z toho vývoje, který momentálně je.“

Současnost ve znamení zálib a koníčků

V současné době žije Zuzana Závadová v penzi se svým manželem Janem spokojeným životem v Praze 6. Stále se zajímá o veřejné dění a politiku: „Ráda čtu, ráda chodím do divadla, často sleduji televizi a politické zprávy. S manželem máme spoustu volného času, věnujeme se procházkám, hodně jsme cestovali, byli jsme v Singapuru, Bangkoku, Tchaj-wanu, na Novém Zélandu. Z některých věcí má však obavu: „Nesouhlasím s kvótami pro uprchlíky. Není možné šíbovat s lidmi tam, kde nechtějí být. V současné uprchlické krizi nevidím žádné řešení. Je špatné je nepřijmout a je špatné je přijmout. Evropa není schopna zvládnout takový nápor lidí. Je možné, že z určitých kruhů jde o destabilizaci Evropy. Nejsem si úplně jistá, ale připouštím tuto možnost. Na internetu je spoustu konspirativních teorií, ale důležité je věřit svému instinktu.“

A vzkaz mladým lidem a budoucím generacím? „Vzkázala bych jim, aby se zajímali o svět a dění v politice, aby neignorovali volby. Vždyť jednou převezmou vládu nad světem, přestože neberou tento svět moc vážně.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Jan Holík)