MgA. Leo Marian Vodička

* 1950

  • „No, a protože tam stál rozkacený hospodář, tak neuvěřitelné: oni začali couvat do auta a on celou tu dobu bolševickou, ono mu to zůstalo s tím, že oni se mu nemohli už jinak pomstít. Samozřejmě tatínek jim psal odvolání taky, na prezidentskou kancelář, takže nějakým způsobem mu to nechali. Ale každý hospodář měl polnosti kolem svého obydlí, aby to měl co nejblíž. Pochopitelně. Takhle to měli všichni. Takže to mu oni prostě vzali, s tím, že oni mu je neberou: 'My ti dáme náhradu, víš? Takhle to... to ne, soudruhu. Tohle my... tady my potřebujeme ty polnosti k té kolektivizaci, abychom to tady takhle měli pěkně, aby ty kombajny mohly jezdit.‘ Takže dostal nějaké hektary u Žďáru, jezdil osm kilometrů na pole. Druhé dostal u sousední dědiny. Tam se jezdilo z takového krpálu, nebylo to daleko, ani ne čtyři nebo pět kilometrů, ale to byla cesta jak do pekla. A v momentě, kdy tam vytahali kamení z těch políček a dali to dohromady, tak mu to sebrali a dali mu zas jiné. Takže on se takhle stěhoval z těch polností několikrát. Několikrát.“

  • „To nejhorší jsem zažil v tom Skleném, když přišli znárodňovat tady tenhle „statek“, v uvozovkách. Já se bráním říkat tomu statek, protože tady tihle lidi, oni tam neměli žádné námezdní dělníky. Měli tam samozřejmě děti a všichni tam dřeli, až se z nich kouřilo. Maminka tam jezdívala v každé volné chvíli a brala nás s sebou, když jsme měli prázdniny, a jezdívala tam pracovat. Ta se tam nadřela jak zvíře. Jezdila jim pomáhat, protože oni to potřebovali. A já si pamatuju - který rok to mohl být? V padesátém pátém? Nebo padesátém šestém? Nevím, když byla taková ta nejhorší kolektivizace. Když tam přijeli... Já dodnes vidím tu černou dvanáctsetdvojku nebo – tomu se říkalo Sedan – ne, Škoda dvanáct set to byla, Škoda dvanáctsetdvojka byla potom. Černá. Vystoupili z ní chlapi a šli po té záprsni, takhle po tom kameny udělaném přístupu šli k nim do baráku a že: ‚Kunci, vylez ven!‘ Tam bylo pozdvižení! Ženské plakaly, co se děje, a strýc, on byl beran jako já. Jemu plamínek doutnal u zadku permanentně. No nic, popadl vidle, stoupl si mezi ta futra. My jako děcka jsme tam byli, ale já jako nejstarší. Těm ostatním, těm bylo - já nevím, tři roky, dva roky, mně bylo v té době nějakých pět šest roků. A on stál mezi těmi dveřmi a oni, že teda jdou, že tam mají dekret, že se to zabavuje. Že ten statek se znárodňuje a hotovo. A on říká: ‚Ne, nedostanete nic! Nikomu jsem nic neukradl. Můj děd tady dřel, můj táta tady dřel, já tady dřu, děti tu dřou, rodina tu dře, pojďte! Pojďte klidně dál! Tyhle vidle vrazím do prvního, kdo sem vkročí, pak vybiju celou rodinu a na tomhle trámu se jako poslední oběsím. Pojďte! Pojďte si pro to, pojďte si pro to!‘“

  • „My jsme tam takhle byli nastoupení a vystoupil předseda té uličnické organizace, aby nás přivítal. Teď to měl napsané na papírku. Sál byl plný, protože kdo nepřijde, ten je nepřítel, že ano. A on spustil: že teda vítá, a začal těmi jmény, protože měl pocit, že tomu musí dát tu korunu, odkud jsme. A dostal se k tomu, že tam má na hlavičce napsáno: JAMU Brno. On na to koukal, teď se zarazil. My jsme nic zlého netušili. Vyjmenoval nás, tak my jsme byli zvědaví, abychom už začali něco dělat, abychom vypadli. Načež on chvilku luštil tu zkratku a pak vítězoslavně řekl: ‚Tihle všichni jsou členové Jánošíkovy akademie.‘ A teď mu už nedošlo to MU, tak to skončil a ještě to zopakoval: ‚Jánošíkovy akademie.‘ Teď si představte, my samozřejmě z téhle situace jsme měli srandu stejně, no tak my jsme se tam svíjeli smíchy všichni, včetně pana docenta. To byl neskutečný průser, ale neskutečný. Oni trvali na tom, že jsme znevážili jejich schůzi, kde jsme měli naopak závažnost těch voleb ještě podtrhnout svým vystoupením. A že takoví nemají na vysoké škole co dělat. Tehdy to vyžehlil pan rektor Kudláček. Vím, že to řešili na Městském výboru partaje a on se tam vypravil a řekl, že když někdo tohle řekne, že se nemůže divit, že tady ta omladina, která se směje i na telegrafní tyč, že vybuchne smíchy, a že to nebylo rozhodně žádné znevážení.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 03.03.2022

    (audio)
    duration: 03:03:05
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Dalibor není role, to jsem já

Leo Marian Vodička, 1985
Leo Marian Vodička, 1985
photo: archiv pamětníka

Leo Marian Vodička se narodil 8. dubna 1950 v Brně. Rodina jeho otce pocházela z Valašska, rodina matky hospodařila po generace na Vysočině. V období kolektivizace v 50. letech se rodině z matčiny strany podařilo udržet statek ve vlastnictví, ale polnosti museli předat družstvu, sami byli nuceni pracovat na neúrodné půdě, kterou jim místní funkcionáři přidělili. Protože Vojtěch Vodička, bratr otce a známý tenista, po únoru 1948 emigroval, byl otec vyhozen z místa účetního a stal se z něj vrátný v podniku Modeta. Leo Marian Vodička, tenorista, vystudoval sólový operní zpěv na brněnské JAMU u profesora Josefa Války. Po krátkém období na operní scéně v Českých Budějovicích během studia nastoupil na své první místo v Olomouci, po kterém následovala angažmá sólisty v Brně, v Národním divadle v Praze a opět v Brně. V roce 1976 byl pozván dirigentem Zdeňkem Košlerem, aby zpíval Dalibora ve Smetanovském cyklu ve znovuotevřeném Národním divadle. Dalibora zpíval doma i na mnoha zahraničních scénách a stal se jeho nejznámější rolí. Ačkoli se věnoval z velké části operám českých a ruských skladatelů, jeho doménou byly postavy italského operního verismu. Po roce 1989 se otevřely možnosti koncertovat doma i v cizině. Leo Marian Vodička hostoval, kromě amerického kontinentu, po celém světě. Dnes se věnuje výuce sólového operního zpěvu.