poručík v. v. Oldřich Vita

* 1926

  • „Do hitlerovské armády jsem narukoval 26. 1. 1944. Byli jsme v dobytčácích převezeni domů, už za tři týdny nás zas brali do dobytčáků a byli jsme převezeni do Francie. A nikdo se neopovážil říct, že by byl Čech. To jsou nesmysly. Každý měl za Hitlera strach. Prodělal jsem pěchotní výcvik. Všichni velitelé byli Němci. My jsme byly děcka, šestnáct, sedmnáct roků. Ale nikdo z nás se k ničemu podstatnému nedostal. Na to byl Hitler moc opatrný. Nádenická se robila, s puškou se cvičilo, s kulometem. Prostě návnada na frontu z nás byla. Z německé armády si nejvíc pamatuju na ten hlad. Tam bylo strašně bídné stravování. A ta drezura. Pro Hitlera tam prát sebou o zem. To bylo strašné, všecko. My jsme nesměli mluvit mezi sebou – kdyby nás slyšeli, tak by to s námi špatně skončilo. Neexistovalo si říct - já jsem Čech, ty Polák. Raz jsi Němec, tak budeš mluvit německy. A když ne, tak se hned z toho dělaly závěry. A nebyly malé – šlo se na frontu. Nikdo se nepáral ani s Němci. To oni byli přísní i na svoje lidi.“

  • „Mě nechtěli vzít do armády, že nejsem plnoletý. Tak jsem jim tam udělal takové extempore, že jsem se tam chtěl poprat. Oni tvrdili, že mě nemůžou vzít do armády, že by za mě rodiče mohli žádat náhradu. No ale já zase svoje: ‚Teď, když jsem schopen bojovat za svou vlast, vy mně řeknete, že ne?‘ Tak jsem lítal od stola ku stolu, chtěl jsem se s nimi rvát, třískal jsem o stůl, až mě vojáci vytlačili ven, že mám počkat, že se budou radit. Tak jak se poradili, tak mě na milost vzali. Nakonec mně řekli, že mě vezmou do armády, ale že budu jich mít na svědomí, jak za mě budou muset platit, kdybych padnul. Já jsem 6. 3. 1945 narukoval a za čtrnáct dní jsem byl na frontě. Chtěli ze mě udělat radistu, ale já jsem nechtěl. Já jsem jim říkal, že pí, pí, pí dělají celý život slepice na dvoře, že to já robit nebudu, že tam mají auta, tak jdu k autám. Řidičák jsem udělal za týden a hned jsem se dostal na frontu. U dopravních oddílů jsem dělal řidiče nákladního auta, jezdil jsem u Dunkerque s municí, potravou a ostatním vojenským materiálem. Vždy tolik dopředu, co šlo dojet. Takže já jsem v bojích nebyl, ani za Hitlera, ani za naší republiky.“

  • „Když začala invaze, tak Němci utíkali a my jsme museli s nimi. Sbírali jsme kola a na kolech jsme měli jet asi do Německa. Kdesi u Orleáns se nám stalo, že nás obklíčili Francouzi a donutili nás odevzdat zbraně. No a když jsme pochodovali, tak jsme se dostali zase mezi ozbrojené Němce. Tam byl takový guláš. Prostě Francouzi, ti nebyli moc na válčení. Ti znali akorát víno a ,Aleman finiš‘ – tedy ,Němec konec‘. Měli jsme štěstí, že nás ti ozbrojení Němci nepotrestali. Byly jsme takové děti, tak nám to prošlo. Ale o kousek dál i ten zbytek odzbrojili. A už jsme šli jako zajatci. Ani nahlas jsme se moc nemohli smát. Mezi zajatci byla spousta hitlerovských fanatiků, kteří by nás byli schopní zapíchnout i v zajetí. V Anglii jsme už měli zvlášť tábor, jen přeplocený od Němců. Oni nám vzkazovali: ,V noci vám to ještě ukážeme, máte německé uniformy, tak jste Němci, a teď od nás utíkáte.‘ “

  • „Byl to obrovský šok pro celý český národ. Devět měsíců v polské škole - a pak Hitler. My jsme se nemohli ani ozvat, že nechceme k Říši. To nebyly žádné soudy a ani žádné pořádky. Jakmile se něco nehodilo, tak následoval odsun do koncentráku. Nejít do školy bylo vnímáno také jako nežádoucí protest.“

  • „Absolvoval jsem pět českých, jednu polskou a dvě hitlerovské školy. Do učení mě nikde nesměli vzít, protože moje rodina neměla Volksliste 3, tak jsem byl nasazen do železáren-drátoven v Bohumíně. Tam jsem pracoval jako patnáctileté děcko až do doby, kdy nás poslali do pracovního tábora do Německa. Říkalo se tomu RAD – říšská pracovní služba. Vozili nás v dobytčácích, ať jsme chtěli, či nechtěli. Nás brali jako říšské Němce. Kdyby se někdo ozval, tak by byl buď na místě odstřelen, nebo by skončila v koncentráku celá rodina. Odmítnutí Volksliste nebylo určitě časté, protože za Hitlera si ze Slezska nikdo nedovolil odporovat. Nebylo to tak, jak si někteří Češi a Pepíci myslí, že by mezi Němce brali každého. Například vynechávali nemocné na plíce, alkoholiky a různé živly. A tito lidé po válce různě poukazovali a dělali různé rozbroje, že jsme my chtěli Volksliste. U nás v okrese Karviná nikdo Volksliste dobrovolně nechtěl. Navíc tu nebyl žádný Němec.“

  • Full recordings
  • 1

    místo neuvedeno, 23.06.2004

    (audio)
    duration: 26:08
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

A nikdo se neopovážil říct, že by byl Čech To jsou nesmysly Každý měl z Hitlera strach

Oldřich Vita se narodil 11. 5. 1926 v Dětmarovicích na Karvinsku. Jako chlapec zažil polský a následně německý zábor Slezska. Byl poslán na tři měsíce do pracovního tábora do Německa a 26. 1. 1944 narukoval k wehrmachtu k pěchotě. Šestého března 1945 se mu jako neplnoletému podařilo dostat do československé armády, udělal si za týden řidičský průkaz a řídil nákladní auto u dopravního oddílu u Dunkerque. V armádě sloužil do 11. 12. 1946 jako kuchař.