Petr Torák

* 1981

  • „Člověk v tom viděl, dá se říct, vyšší smysl. Samozřejmě, policie byla vždycky můj sen, byl jsem na to strašně hrdý, moji rodiče také. Ale zároveň jsem začal po těch deseti letech mít pocit, že se to dá dělat jinak. Že když už přijdu s pouty a nasazuju je na ty ruce, tak že je příliš pozdě. Že když by člověk udělal dva kroky zpět a mohl ten čas posunout zpět, tak by to mělo větší smysl, mohl by to ještě zvrátit a mohl by tu osobu, kterou zatýká, změnit, ještě než k tomu vůbec dojde. Já jsem už během policejní kariéry chodil po školách, dělal jsem přednášky pro děcka, motivoval jsem je, ukazoval jsem jim – podívejte se, já jsem Rom, jsem policista, jsem na to velice hrdý. A když jsem viděl ty rozzářené oči u těch romských dětí, tak jsem si říkal: 'To je asi ta správná cesta!'“

  • „Přesně si pamatuju ten den. Bylo to v době, kdy jsem byl v práci, na schůzi. S mojí nadřízenou jsme debatovali o tom moderním otroctví, byli jsme předtím v jednom městě. Během té schůze mi pořád vibroval telefon a během přestávky jsem se díval, co to bylo. Volala mi manželka, říkala: 'Hele, nevím přesně, co to znamená, ale asi budeš potřebovat nový oblek.' Já jsem nechápal. Ona říká: 'Přišel ti nějaký dopis, že jsi byl nominovaný na ocenění.' A že si vyhledala, co to znamená, a že to je od britské královny. Já jsem o tom slyšel poprvé, vůbec jsem nevěděl, co to znamená, myslel jsem, že je to nějaký žert. Potom jsem se ptal mé nadřízené Susie, co to znamená – to MBE, jestli o tom někdy slyšela, a ona byla úplně nadšená. Teprve když jsem přišel domů, vyhledal jsem si na internetu, co to to MBE vůbec znamená. V tom dopise stálo, že jsem byl navržen na toto ocenění, že už to bylo schváleno Prime Ministrem, předsedou vlády, a že se teď čeká na to, aby to schválila a podepsala sama královna. A potom že se mi ozvou. Já jsem tomu nemohl uvěřit, myslel jsem, že je to legrace. Potom jsem strašně dlouho čekal, vůbec nikdo se mnou nekomunikoval, žádný další dopis dalších několik měsíců. Říkal jsem si, že si ze mě někdo dělal šprým. Ale asi po půl roce jsem dostal další dopis, že to bylo kompletně schválené a bylo mi dáno datum, kdy obdržím to ocenění.“

  • „V tom detenčním centru jsme byli asi čtyři nebo pět dní a pak nás přesunuli do města, které se jmenuje Southend-on-Sea. Je to městečko u moře, asi dvě hodiny jižně a na východ od Londýna, kousek od Doveru. Tam nás odvezli. Já si dodnes pamatuju ten úplně první pocit, jak jsme přijížděli do Southend-on-Sea, k moři. Koukali jsme, já jsem se cítil jak ve snu. Nechápal jsem, že jedeme k moři. Člověk měl chvílemi smíšené pocity, jestli tam zůstáváme, anebo jestli nás posadí na loď a deportují zpátky. Ale ve chvíli, kdy jsme projížděli kolem moře, tak na pravé straně byl obrovský hotel, který se jmenoval Palace Hotel, hotel Palác. Ten řidič, který nás tam vezl, říkal: 'Your home, your house!' My jsme nevěřícně koukali, co tím myslí. Tady budeme žít?“

  • „To se stalo těsně před maturitou nebo po maturitě, bylo to v dubnu - květnu devadesátého devátého roku. Já jsem šel do nákupního centra podívat se do obchodu s oblečením. Je to přímo v centru města. Pamatuju si to dodnes, člověk to má vryté do paměti, protože to byl obrovský šok pro mě. Přestože člověk už byl do určité míry zvyklý, naháněný fotbalovými chuligány nebo lidmi z okolí, tak to nikdy nebylo až takhle osobní. Já jsem šel do toho centra, po schodech nahoru, podíval jsem se do obchodu. Pak jsem šel po schodech dolů a tam mezi dvěma schodišti šla proti mně skupina pěti nebo šesti skinheadů, uprostřed těch dvou schodišť mě zastavili a obklíčili mě. Stáli kolem mě, nadávali mi do cigošů, vyhrožovali mi, měli ruce v kapsách a člověk nevěděl, jestli mají u sebe nože, nebo ne. Vím, že do mě kopali, bouchali do mě pěstmi, jeden se potom zeptal, jestli mám u sebe nějaké peníze. A to bylo okénko příležitosti. V té době mně přišlo, že to byla věčnost, asi pět nebo deset minut jsem tam takhle stál. Spoustu lidí chodilo kolem nás nahoru a dolů, nikdo se mne nezastal, neokřiknul je nijakým způsobem. Ve chvíli, kdy si jeden z nich řekl o peníze, jestli mám u sebe peněženku, tak mi to poskytlo možnost se vymanit z jejich sevření, abych se podíval, kde mám peněženku a rychle proklouznul domů. Ještě mě nějakou dobu pronásledovali. Já si pamatuju, jak jsem běžel nahoru k Fügnerově ulici a potom do Rumunské ulice. Ještě několik desítek metrů mě pronásledovali a pak se mi podařilo utéct.“

  • „Já od začátku, co jsem se dal k policii, tak jsem byl hrdý na to, že jsem romského původu a zároveň policista. Ne vždy se to setkávalo s pozitivní zpětnou vazbou. Z obou stran, jak z policie, tak z komunity. Já si pamatuju, když jsem začal pracovat u policie, tak jsem byl do určité míry ohrožením pro gangy, samozřejmě hlavně gangy romského původu a kriminálníky, kteří najednou ve mně viděli hrozbu. Že jim samozřejmě rozumím, že je znám, případně že znám jejich přezdívky, že vím, kde bydlí. Najednou měla policie možnost do toho vidět. Několikrát jsem dostal výhrůžky zabitím od těchto individuí. Zároveň se objevily případy i u policie. Hned na začátku mé kariéry jako PCSO jsem byl jako jediný Evropan v kanceláři, ještě se mnou byla kolegyně pákistánského původu, Yasmin. Jedna kolegyně, Angličanka, si z nás stále dělala legraci kvůli našim přízvukům a říkala, že kvůli lidem, jako jsme my, její otec nemá nárok na řádnou zdravotní péči. Měla skutečně spoustu hloupých komentářů, ale my jsme byli noví u policie, nechtěli jsme dávat hlavu nad parapet, nechtěli jsme se ozývat, tak jsme to nechali. Ale jiný kolega, Brit, to slyšel a ohlásil to. Ta policistka ztratila práci, do dvou měsíců byla mimo pracovní poměr.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 05.06.2022

    (audio)
    duration: 02:10:54
Full recordings are available only for logged users.

Z Čech jsem odešel kvůli útokům, v Británii jsem se stal sebevědomým Romem

Petr Torák v uniformě britského policisty
Petr Torák v uniformě britského policisty
photo: Wikipedie

Petr Torák se narodil 8. března 1981 v Liberci do romské rodiny, dětství prožil ve vsi Jeřmanice. Svůj romský původ vnímal už na škole, když jedna jeho učitelka doporučovala, aby jako jediný Rom ve třídě šel raději do zvláštní školy. Po roce 1989 se rodina musela přestěhovat za prací zpět do Liberce, kde nastoupil na soukromou právní akademii. Protože se jeho otec zapojil do protestů proti stavbě zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem, čelila rodina útokům. Na jaře roku 1999 napadla Petra v libereckém obchodním centru skupinka skinheadů. Po dalším útoku se rodiče rozhodli odjet do Velké Británie a požádat tam o ochranu, což v té době dělalo mnoho romských rodin. Jejich nárok byl uznán, azyl získali roku 2004, pár měsíců před vstupem ČR do EU. Krátce nato začal Petr Torák pracovat u britské policie, na starosti měl zejména oblast novodobého otroctví, které se vyskytovalo mimo jiné i u imigrantů z východní Evropy. Již od mládí se ale také věnoval sociální práci a snahám pomoci romské komunitě a imigrantům obecně zapojit se do britské společnosti, za tím účelem založil nevládní charitativní organizaci Compas. Za své zásluhy získal od britské královny řád The Most Excellent Order of the British Empire a řadu dalších ocenění. Po svém odchodu od policie se stal honorárním konzulem ČR v Peterborough. Má českou manželku, jejich děti se vnímají zároveň jako Češi, jako Briti i jako Romové.