Eva Stodolová

* 1933

  • „A tak otec potom ještě taky za války se dostal do vězení znova, protože samozřejmě zase ve svý činnosti, tý odbojový, pokračoval. No a zase se to nějak provalilo, protože oni vysílali zprávy, oni si posílali vlastně zprávy s Londýnem. To znamená, že tady odsaď se vysílalo, no a zase ten Londýn zase vysílal k nám. A oni byli ti, co obstarávali tu vysílačku, tak to byli právě ti parašutisti, který se sem dostali, nebo i vojáci snad, kteří ještě vyšli teda z tý československý naší armády, tak měli to spojení s Londýnem. No, a tak ty vysílačky, ty vysílačky se musely stěhovat, protože Němci zaměřovali. Měli takový auto, na kterým, možná že jste to někdy viděli v nějakým filmu, na kterým byl takovej nějakej jako kruh nebo jak bych to řekla, takový, jako bývá na televizi, takový ty kruhy na střeše, tak něco podobnýho. A oni s tím jezdili a vlastně zachytávali ty signály, odkud to vychází. Takže jednak to vysílání nesmělo trvat dlouho a zadruhý se stejně musely měnit ty místa. Tak se vysílalo právě v Modřanech z několika míst, třeba na Třetích Babech od Skálů, nebo myslím v Komořanech od Sejkorů, u nás taky se nějak vysílalo. A měli jsme tam někde nějakou vysílačku zazděnou. Já to pořádně ani všechno nevím, jak to bylo. Ale zkrátka se na tohleto přišlo, na tuhletu skupinu, a přišlo zatýkání.“

  • „Další takovej bod je, že si pamatuju na tu heydrichiádu v roce 42. Že byl proveden ten atentát a po domácnostech chodili policajti nebo četníci dům od domu a nosili s sebou fotky, co se našly po těch atentátnících, po těch parašutistech, který provedli to odstranění Heydricha. Takže ukazovali na fotkách tu aktovku, nějaký pršiplášť nebo co. Prostě nějaký věci takový, který se našly, snad i to kolo. No a mně se to strašně líbilo a já jsem jásala a skákala jsem, že nám už taky přišli ukázat ty obrázky. Že to byla taková hrůza, že vlastně se všichni báli, kdyby náhodou se na něco přišlo, tak tenkrát bylo stanný právo, že okamžitě bez nějakejch velkejch řečí ten člověk dostal rozsudek smrti a byl hned, okamžitě byl zastřelen. A já jsem vlastně z toho měla jenom tu legraci, že nosili ty obrázky po těch domácnostech.“

  • „No tak moje matka, ta měla napřed za války, měla namířeno na sebevraždu, a sice z bezpečnostních důvodů. Když otce zavřeli, když ho sebralo to gestapo, teda to podruhý, tak říkala, že na ni přijdou a že ona by nevydržela to jejich mučení a že by asi mohla něco prozradit. Že se toho bála, aby něco neprozradila. Tak měla doma nějakej jed, nějaký snad, já nevím, co to bylo, ale asi něco, co rychle účinkuje, ale to my jsme nevěděli, samozřejmě.“

  • Full recordings
  • 1

    v bytě Evy Stodolové (Dolní Břežany), 15.11.2017

    (audio)
    duration: 01:28:17
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Otce jsem považovala za neporazitelného

Eva Stodolová
Eva Stodolová
photo: Pamět Národa - Archiv

Eva Stodolová se narodila 1. srpna 1933 v Praze do rodiny stavitele Františka Kolmana. Žila s rodiči a čtyřmi sourozenci. Do školy nastoupila 1. září 1939, tedy ve stejný den, kdy vypukla druhá světová válka. Pamatuje si tak příděly potravinových lístků, zatemňování, uhelné prázdniny, vyučování po hospodách, heydrichiádu i Pražské povstání. Její otec byl velmi aktivní v odboji - vylepoval letáky, ukrýval doma vysílačku a komunikoval s Londýnem a parašutisty. Za svou odbojovou činnost byl během války dvakrát vězněn. Po komunistickém převratu v roce 1948 v odboji pokračoval a za údajnou přípravu vojenského protikomunistického povstání strávil ve vězení patnáct let.