The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margita Sloupová (* 1955)

Dřív to bývalo lepší

  • narozena 11. 5. 1955 v obci Krušcice v bývalé Jugoslávii

  • příslušnice české menšiny v Srbsku

  • po dokončení školy se provdala do České Vesnice (Češko Selo)

  • živí se zemědělstvím

  • dodnes žije v České Vesnici

Jestli máš peníze, jdi do školy

Margita Sloupová se narodila v české rodině ve vsi Kruščica 11. května 1955. Přestože se učila dobře, rodiče jí nedovolili, aby poté, co ukončila osmou třídu, pokračovala ve studiu. „Otec mi řekl: ,Jestli máš peníze, jdi do školy.´ Po osmé třídě musela jsem jít do kombinátu. Většínou děti z Kruščice pracovaly na vinohradech. Ještě když jsem chodila do školy, bylo mi dvanáct let, mamka mě už o prázdninách tahala do vinohradu. Pokud jsme my děti nemohly nosit něco těžkýho, tak jsme mohly trhat hrozny, řezat a maminka to vynášela na cestu, anebo jsme musely nosit prázdné bedny.”

Druhá světová válka

Pamětnice vypráví, co se v rodině tradovalo o druhé světové válce: „Bylo dost Rusů a také dost Němců v Kruščici. V Abliáně jsem slyšela, že naproti byl nějaký Červenku a on strašně držel na ty Rusy, takže si je potom i domů volal a nakonec potom musely ty ženy od Rusů utíkat, když se napili... U strejčka Franty Kasiru byl krám a hospoda. Když byli partyzáni nahoře v obchodě, Němci byli ve sklepu, a když partyzáni byli ve sklepu, Němci byli v obchodě. Vždycky je schovávali zvlášť, aby se nepotloukli. Neměli jsme problém s vojáky, dokonce nám i pomáhali. Moje mama říkala, že dřív chodili bosí, ona si nějaké sklo zarazila do paty a tam byli ti Němci, vojáci, tak jí to vyřízli, vymačkali tu patu.”

Seznámení s manželem

Pamětnice se provdala do nedaleké České Vesnice (Češko Selo). „Chlapci chodili do Kruščice pořád, tu jsem se seznámila s manželem. Jedna generace holek přícházela na Ablián a druhá generace se vracela do Kruščice a pořád to tak šlo.”

O Češích a osadě Ablián

„V Gaji, co jsou Češi, všichni jsou původem z Gerniku, a oni říkají ,nyčko´, neříkají teď. My z Kruščice všichni mluvíme stejně. V Rumunsku byla vesnice, která se jmenovala Paňasek, a ta celá vesnice se přestěhovala do Srbska a založila Ablián. Nejdřív se chtěli nastěhovat k Jasenovu, ale to jim místní obyvatelstvo nedovolilo. Všechny údaje je možné přečíst v Pamětní knize, která se dneska nachází u rodiny Bůžkových. Někdy tu bylo 210 obyvatel a dneska je tu 30 lidí. Hodně lidí odešlo do Belé Crkve a do Vršce, hodně jich umřelo. Problém byl, že tu byla polní cesta. Kdyby byli udělali lepší cestu, tak by lidi neodešli z Abliánu, protože kdo měl děti do první třídy a ty děti neuměly srbsky, tak je nemohl poslat do Belé Crkvi samotné, rodiče museli odejít s nima, a kdo odešel, tam se zaměstnal a už se nikdy nevrátil.” Pamětnice dále vzpomíná na stavbu Českého domu: „Srbský dům stavěla celá vesnice, a Český dům stavěli jenom Češi, i český zednici i děti, všichni chodili pomáhat, cihly skládali, nakládali, kluci vozili maltu, kopali, dělali všechno možný.”

První televize

Pamětnice si vzpomíná na první televizní přijímač ve vsi. „Televize byla v Českém domě, a u nějakého Savy, celá ulice chodila dívat se na seriál ,Ljubav na seoski način´, jeden druhýmu na zádech seděli, aby se mohli dívat na televizi.” S nostalgií vzpomíná na tehdejší vesnickou pospolitost. „Byl proud a byla elektřina, ale žádný neměl televizi, kdejaký rádio se slyšelo, nebyly mrazáky, ledničky a sporák, ale bylo to snad lepší. Nebyly ještě kombajny, dřív jsme přes den šli a lámali klasy se šlupkami a to se večir potom sebrali sousedi, a co se přes den nalámalo, to se večir vyloupalo, šlupky se daly kravám a kukuřice se dala na ambar (sýpka). Slunečnice zrovna tak, stříhaly se jenom hlavy, přinášely se domů a večir se to holí mlátilo, tlouklo. Sebrali se sousedi a vyprávělo se, žertovalo a zpívalo.” 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 20th century in memories of Czech minority members in Serbia

  • Witness story in project 20th century in memories of Czech minority members in Serbia (Kristina Nedeljković)