Anna Repaská

* 1923  †︎ 2017

  • „Pokuď nebyly boje, pokuď to bylo v míru. Myslím, že jednotka neútočí stále, občas je v obraně, v míru. Tak tam mezi těmi dívkami volili královnu krásy nebo tak. Žilo se normálně.“ [Tazatelka:] „A jak to vlastně vypadá, když se volí královna krásy na frontě?“ „Na pódium vystoupí dívka, která má odvahu, a muži řeknou, která je nejhezčí. Všem bylo kolem dvaceti let, tak všechny byly hezké.“ [Tazatelka:] „Byly nějaké speciální disciplíny?“ „Ne, ne... Dívali se, jaké mají nohy a jaké mají tváře a tím to skončilo. Oblečené byly všechny stejně. Jedno bych zdůraznila ještě, že ty dívenky přeci jenom na sebe, i v těch těžkých podmínkách, velmi dbaly. Měly jsme jednu žehličku na dřevěné uhlí a ta byla stále v provozu. Děvčata, jak jen mohly, tak hned praly, žehlily, aby byly hezky upraveny.“ [Tazatelka:] „Dělaly se ještě jiné žerty, kromě té královny krásy? Možná byste mohla říct tu svoji historku s pyžamy...“ „Jo... Bylo tam, nevím přesně kolik, asi třicet dívek. A přišla dodávka a přivezli pyžama a pyžam bylo méně než dívek. Tak velitel, s takovým humorem řek´: ,Necháme dívky nastoupit. Která bude mít hezká prsa, dostane kalhotky, a která bude mít hezké nohy, dostane kabátek.´ K tomu nedošlo, ale vtipovalo se o tom.“

  • „Všechny chorobopisy musely být psány rusky. A já jsem ovládala perfektně ruštinu, tak jsem převážnou část - protože chorobopisy lékaři nemohli psát, pouze je diktovali - tak já jsem přecházela od jednoho lékaře k druhému a psala chorobopisy rusky, a ty byly pak odesílány s raněnými do ruských nemocnic. Takže jsem viděla všechny druhy zranění. ... Ať to byly zranění hlavy, zranění plic, zranění střev. A nejvíc na mě působily amputace končetin. Když jsem slyšela to pilování kostí, tak... Taky jsem jednou omdlela, když jsem to viděla! Ale pak si člověk po krátké době tak na to zvykne, že jsme mohli jíst rukama od krve a klidně jsme obědvali. Protože to je všechno zvyk, zaprvé. A zadruhé, ty hygienické podmínky nebyly zrovna... Často nebyla ani voda na umytí. Ale vedle u toho zdravotnického praporu byly polní lázně. Že tam vždycky každý raněný před operací prošel koupelí. Takže jsme tu hygienu, přiměřenou, měli. Ale často se stalo, že ruce jsme měli od krve a obědvali jsme.“

  • „Celou válku jsme byli na cizím území. Nejdřív na ruském, ukrajinském, polském, pak na Slovensku. A když jsme překročili hranici na Moravě, byli jsme – několik ošetřovatelek v sanitním voze. A přišli Moravané – muži – a ptali se nás vodkuď jedem, co jsme zač a tak dále. A všichni mluvili česky, tak my jsme se rozbrečely. Byli jsme tak dojati tím setkáním, poprvé v Čechách, že... To je takovej prožitek, který je nezapomenutelný.“

  • „Narodila jsem se, v kterým roce... 1923, letos mi bude osmdesát roků. Jmenovala jsem se za svobodna Martínková, teď se jmenuju Repaská. Narodila jsem se v české rodině na Volyni, na Ukrajině. Chodila jsem do školy, obecná škola byla česká, ale to jenom základní obecná škola, a pak jsem studovala pedagogickou školu v Žitomíru. A zajímavý v tom bylo, že jsem vynikala v matematice a ze čtyř stejných ročníků, ze čtyř kurzů stejnýho ročníku, jsem byla v matematice nejlepší, a tudíž jsem se považovala za nejlepší žákyni ve škole. A když to vyhodnocovali, tak řekli: ,A je to Češka.´ A tehdy jsem byla hrdá na to, že jsem Češka.“

  • „Já si třeba vzpomínám, když jsme už asi dva měsíce – nepřetržitě, sanitka za sanitkou přivážela raněné. Byly jsme unavené, vyčerpané a já dostala noviny do rukou. A tak studuju, dívám se, co v novinách nového, a tam je – programy kin a divadel. A mně se to zdálo neuvěřitelné, že někdo může jít do divadla, když my jsme v takovém, doslova, pekle, kde tolik lidí umírá a sténá a kdy je takové těžké období. No prostě, člověk si nedovede představit život jinde, než ten, který zrovna má.“

  • Full recordings
  • 1

    ČR, 15.01.2003

    (audio)
    duration: 01:07:06
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

To si dnes těžko někdo dovede představit, co by Němci dělali, kdyby zvítězili

Paní Anna Repaská se narodila roku 1923 v české rodině na Volyni. Přestože neměla lehké dětství (otec zemřel, když jí bylo osm let), vystudovala úspěšně střední pedagogickou školu. Situace na Volyni se prudce zhoršila v době německé okupace, paní Repaská byla například svědkem hromadného vyvražďování Židů. Tak jako mnozí další volyňští Češi vstoupila do Svobodovy armády, kde pracovala jako zdravotní sestra. S československým armádním sborem prožila válečné hrůzy během karpatsko-dukelské operace i následné osvobozování Československa. Po válce paní Anna Repaská přesídlila do Čech, zůstala u armády a pracovala ve zdravotnictví a později ve finanční a ubytovací službě. Provdala se a měla jednoho syna. Anna Repaská zemřela 6. května 2017.