The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexander Levitsky Ph.D. (* 1947)

Na emigraci je nejtěžší zachránit si kulturu

  • narodil se 22. července 1947 v Praze – Strašnicích

  • jeho děd jako ruský emigrant před bolševickou revolucí přišel do Československa na výzvu vlády

  • česky se naučil až v první třídě

  • v roce 1964 emigroval přes Itálii a Francii do USA

  • v USA se nejdříve živil manuálně, později začal studovat

  • vystudoval medicínu (doktorát získal v roce 1970) a slavistiku na univerzitě v Michiganu (1977)

  • stal se profesorem slovanských jazyků a literatury na prestižní Brownově univerzitě

  • na důchod se přestěhoval do domoviny své ženy, do Švédska

  • v roce 2023 žil ve Švédsku

Jako malého jej opustila matka se lží na rtu: „Já se vrátím, Sášeňko.“ Nevrátila se. Neviděl ji pak dlouhých 14 let. Možná i proto, a pro ruský původ emigrantů cítících se v neustálém ohrožení, byl tak citlivý na slova, jejich významy, symboliku. A jeho život se pak měl už navždycky točit kolem krásy slova a literatury. Emigroval z Československa v pouhých 17 letech, protože už „nesnesl tu přetvářku a všechny ty lži“. V Americe se pak stal, i díky znalosti češtiny, profesorem slavistiky na prvotřídní Brownově univerzitě, která patří do prestižního klubu tzv. Ivy League, osmi nejlepších univerzit v USA.

Na pozvání Masaryka

Alexander Levitsky se narodil 22. července 1947 v Praze – Strašnicích. Až do nástupu do první třídy vyrůstal v ruskojazyčném prostředí. Jeho děd přišel z Ruska do Československa jako emigrant. Pamětník vzpomíná: „Ve dvacátých letech Masaryk povolal do Československa ruskou emigraci*, která utíkala před bolševiky, dával jim vysoké vzdělání a stipendia, chtěl vybudovat alternativní vládu pro Rusko. Této emigraci finančně pomáhal politik Karel Kramář, který měl ruskou ženu. Karel Kramář například vybudoval ruskou část Olšanských hřbitovů, kde má hrob i naše rodina. Můj dědeček přišel na toto pozvání, byl to operní zpěvák.“ Tak se rodina Levitských usadila v Praze.

Otec pamětníka se jmenoval Adrian (ročník 1918) a věnoval se hudbě, pracoval v Pražském kulturním středisku jako hudební dramaturg. Matka Nonna, původem Ruska z Varšavy, emigrovala z Československa v roce 1950, utekla tehdy do Rakouska do americké části, kde jí dali hned práci, protože uměla 12 jazyků. Zamiloval se do ní americký důstojník, v Americe se pak vzali, ale vzápětí zase rozvedli. Poté byla provdaná ještě dvakrát, zůstala nakonec s americkým Čechem. O tříletého Alexandra se musela začít starat babička. Pamětník na ni vzpomíná s láskou: „Byla velice přísná, nechtěla si nechat sahat na uši, ale já tu lásku cítil. Člověk lásku cítí.“ Otce po emigraci jeho ženy poslali na Slovensko do Prešova, musel opustit pozici profesora pražské konzervatoře. Po návratu se znovu oženil a pamětníkovi se narodil bratr Vladimír, který je o deset let mladší. I on má blízko k hudbě, nyní pracuje v kulturním domě v Říčanech.

Bylo to prostě nesnesitelné

Mateřským jazykem Alexandra Levitského je tedy ruština, česky se naučil až v první třídě ve škole. Jako jeden z mála měl pak ve škole z češtiny jedničky, za což dle svých slov vděčí svému hudebnímu sluchu. Když byl malý, jezdili hodně na Šumavu a procházeli se tamními lesy. Od té doby je velkým milovníkem stromů a hub a přírody vůbec. Na otázku, zda do idylického dětství nějak zasahoval fakt, že vládla tuhá padesátá léta, odpovídá jednoznačně: „Ano. V rodině panoval strach, protože Rudá armáda, která přišla do Prahy při osvobozování, sbírala všechny emigranty a odvážela je do Ruska. Tam na ně čekal koncentrák nebo rovnou smrt.“ Rodina Levitských se tak jako mnozí jiní chtěla zachránit útěkem za hranice, ale babička měla zdravotní problémy, a tak utéct nemohli. Trpěli neustálým strachem, že je jako emigranty unesou. To se otisklo do způsobu života celé rodiny, takže se o jejich ruském původu doma vůbec nehovořilo. O svých kořenech se pamětník více dozvěděl až později v Americe, když už byl sám v emigraci.

Na gymnáziu měl samé jedničky, ale paradoxně dvojku z chování, protože měl 200 neomluvených hodin. Když vysvětluje proč, dodnes si vybavuje intenzivní pocity zmaru: „Já jsem to prostě nemohl poslouchat. Já nemohl poslouchat přednášky hlavně občanské výchovy, tak jsem na ně prostě nechodil. Co se v nich opakovalo, to bylo nesnesitelné, tak jsem šel mimo školu a kouřil.“ Co konkrétně měl na mysli? Vnímal rozpor v tehdejší společnosti, dle jeho slov vládlo pokrytectví na každém rohu: „Právě kvůli tomu jsem pak později utekl. Už jsem to pokrytectví nechtěl – vychvalování, jak se nám daří budovat socialismus, a proklamace, jak budeme na věky se Sovětským svazem, a v hospodě se potom nadávalo na všechny Rusy. Už jsem to prostě nesnesl.“ V roce 1964 nakonec utekl.

Přikryl si oči novinami, aby nás neviděl

Útěk realizoval se svým strýcem Pavlem Slavinským a jeho manželkou Hanou. Strýc to byl ovšem hlavně papírově, dělilo je od sebe pouhých devět let. Naplánovali si, že přejdou hranici v Portoroži, městě na tehdejší italsko-jugoslávské hranici, podařilo se jim sehnat mapu městečka. Zkoušeli to různě – přelézt ostnaté dráty nebo se dostat na druhou stranu oklikou přes pole, ale vždycky je chytili vojáci a poslali zpátky na nádraží. Až v jednom okamžiku, právě u nádraží, využili prachu z projíždějícího náklaďáku, schovali se do něj a běželi na hranici. Pamětník se směje: „Já jsem tehdy udělal světový rekord v běhu!“ Přeskočili hranici a běželi dál. Viděli je sice nějací strážci, „ale ten jeden si dal na oči noviny, aby nás neviděl, aby nebyl svědek.“ Nemohli na ně střílet, protože platil zákon, že na území města se střílet nesmělo. A tak utíkali pořád dál. V Itálii v Terstu se pak setkali s pamětníkovou matkou.

Tím se alespoň na chvíli do jeho života vrátila. „Jmenovala se Nonna a byla to krásná ženská. Čtyřikrát vdaná, muži jí padali k nohám. Byla to první osoba v mém životě, které jsem důvěřoval a která mi lhala,“ vrací se pamětník v myšlenkách zpátky do dětství, kdy jej jako tříletého matka opustila. „Začal jsem tehdy brečet, že odchází, a ona mi řekla: ‘Neplač, Sášeňko, já přijdu.’ Já věděl, že mi lže, první a nejbližší člověk v mém životě. Tak jsem zalezl pod postel a brečel jsem. A můj život se změnil. Čtrnáct let jsem o ní nic nevěděl.“ Nemohli si ani dopisovat, volali si jen jednou ročně, věděl, že nemůže prozradit, že je s matkou ve spojení. Setkali se tedy po letech v Terstu a domluvili se, že pamětník za ní později přijede do Ameriky.

Nejhorší práce? Ruští botanici nemají šajn o stylu!

Než odletěl za oceán, žil pamětník nějaký čas ve Francii, kde bydlel u starých manželů, kteří se pro něj stali náhradními prarodiči. Dodnes vzpomíná, jak se o něj dobře starali a tituluje je děda a babička. Umožnili mu tak se za malé náklady naučit francouzsky a vydělat si na cestu do Ameriky. Pracoval jako stěhovák nebo třeba na poli. Zhruba po roce konečně odletěl z Belgie speciálním letadlem pro uprchlíky. V Americe žil nejdříve u své matky v domě v New Jersey, ale spíš jí dle svých slov překážel, tak se po půl roce, po jakémsi konfliktu, odstěhoval do New Yorku a viděl se s ní znovu zase až za pět let.

Jaké byly začátky v Americe? Předně vůbec neuměl anglicky, jazyk se musel učit, ale pomohl mu opět jeho hudební sluch. Naučil se celkem rychle, mělo to však háček: „Učil jsem se na newyorské univerzitě pro emigranty, ale byla to britská angličtina a to Američani nesnáší, myslí si, že se povyšujete. Tak jsem se pak musel naučit ještě americkou angličtinu,“ směje se pamětník. Zpočátku mu ale do smíchu úplně nebylo. Uživit se bylo náročné. Měl několik prací současně. Nejdřív měnil kola u náklaďáků, pak dostal lukrativnější nabídku dělat na stavbě mostu. Tam začínal v šest hodin ráno, a když tam večer skončil, šel k profesorovi botaniky, kterému překládal z ruštiny do angličtiny botanický klíč. „To je strašlivé, to se nedá přeložit, to nemá žádnou gramatiku. Ruští botanici nemají šajn o nějakém stylu, byla to strašná práce!“ lamentuje i po letech pamětník a dodává: „Ale přeložil jsem to, pak to bylo vydané v Izraeli.“ Do třetice byly jeho výdělkem soukromé lekce ruštiny v pět hodin ráno, ještě před odchodem na stavbu.

Já to nemohl podepsat, já chtěl léčit lidi zadarmo

Po nějakém čase se odstěhoval do Minneapolis, kam ho pozvala sestra jeho otce. Právě tady se dozvěděl všechno o historii jejich rodiny. Zajímavostí například je, že babička, matka jeho otce, prý pocházela ze zámožné rodiny kozáků, kteří chovali koně pro ruskou armádu, tzv. orlovské koně, kteří jsou známí dodnes. Zároveň si mladý muž musel ujasnit, co od života čeká a jaké jsou jeho možnosti. A protože ho dle jeho slov vždycky všechno zajímalo a studium mu nedělalo problémy – již doma v Čechách toužil stát se lékařem a nastudoval si například lidské tělo v latině –, v Americe se rozhodl splnit si sen a přihlásil se na univerzitu v Minnesotě na studia medicíny. Studia skutečně v roce 1970 úspěšně zakončil diplomem, ale mělo to opět háček: “Na konci studia se musel podepisovat papír, že nebudu od pacientů vybírat míň než dané minimum, což tehdy bylo 69 dolarů za hodinu. No, já to nemohl podepsat! Já chtěl léčit lidi zadarmo, kdyby neměli peníze, a oni mi to neumožnili. Tak jsem šel na humanitní studia.“

Na univerzitě v Michiganu studoval slavistiku a udělal si tam v roce 1977 doktorát. Poté začal učit na Brownově univerzitě, jež patří mezi nejprestižnější univerzity v Americe, do tzv. Ivy League neboli Břečťanové ligy, kterou tvoří osm nejlepších univerzit na severovýchodě USA. „Byl velký přetlak zájemců a já se tam dostal i díky tomu, že jsem uměl česky, protože tam češtinu vyučovali.“ Po sametové revoluci byl o český jazyk velký zájem, jezdilo se i na výměnné pobyty do Prahy. Zájem vzbudil jak dějinný vývoj, tak osobnost prezidenta Václava Havla a Madeleine Albrightové, tehdejší ministryně obrany s českými kořeny. Pamětník na oba vzpomíná takto: „Já ji [Albrightovou] nemám rád, nařídila bombardování Jugoslávie. Srbové jí zachránili život, ale ona na ně poslala bomby. Osobně jsem znal Jiřího Dienstbiera, to byl jediný komunista, s kterým jsem se přátelil. To byl člověk, který měl přehled o celé historii lidstva. Skrze něj jsem se dostal k Havlovi a potřásl mu rukou. Měl ji studenou jako led a já se ho zeptal: ‘Pane prezidente, já vám nerozumím, vy jdete s bombami na slovanský národ, u mě už nejste prezident. Žádné bombardování není humanitární,’ řekl jsem mu a odešel.“

Na univerzitě učil mj. literaturu sci-fi a fantasy, což je i jeho celoživotní koníček. O tyto kurzy byl velký zájem a jeho nejznámější akademický článek je právě z této oblasti. Článek rozebíral film Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea. Vyzdvihoval v něm především použití Ligetiho hudby. Kniha, na kterou je nejvíce hrdý, je Vasilij Kirillovič Trediakovskij, Psalter 1753 (Žaltář V. K. Trediakovského). Na Brownově univerzitě pak učil až do svého odchodu do důchodu, v roce 2016 se přestěhoval do Švédska, domoviny své ženy.

Když to četl ten policajt, tekly mu slzy

Svou švédskou ženu Margaretu poznal v sedmdesátých letech v Rusku, kde pracovala v Leningradě na americkém konzulátu. Pamětník tam tehdy byl v Puškinově knihovně na stipendiu pro americké studenty jako badatel, mají spolu čtyři děti. V sedmdesátých letech také dvakrát navštívil Československo, o vízum si zažádal právě v Sovětském svazu a bylo mu uděleno. Jak vypadala komunistická Praha? „Vypadala špinavě,“ vzpomíná pamětník, „a někteří mí přátelé z dětství byli posláni, aby mě prohlídli, pochopil jsem, že mě budou udávat.“ Při druhé návštěvě jej chtěla Státní bezpečnost (StB) zlomit pro spolupráci, vyhrožovali, že mu nedovolí vidět se s otcem. Pamětník jim tehdy prý zalhal: „Klidně, já ho nemusím vidět, já na tátu kašlu, on je komunista, on pracuje pro kulturní složku Československa, já přijel za kamarády z mládí.” A dodává: “A oni mi to sežrali!“ Později jeho otce začali pouštět na dovolenou, neboť doufali, že tam zůstane na penzi, aby mu ji nemuseli platit. Otec prý ovšem v zahraničí zůstat nechtěl.

Na otázku, zda otci o svém útěku předem řekl a zda z toho měl otec problémy, odpovídá: „Když jsem utíkal, otci jsem to neřekl, protože by to vykecal, je to pravdivý člověk. Ale napsal jsem mu z Francie pohled. Tam jsem si sypal popel na hlavu a přiznal, že jsem udělal chybu, trestný čin a že nemůžu zpátky, i když se moc toužím vrátit. Bylo to zkomponované, věděl jsem, že to bude číst policie a chtěl jsem, aby se slitovali. Když to četl ten policajt, měl v očích slzy, a tak jsem svůj úkol splnil – táta nebyl potrestán. Tátu jsem miloval,“ vypráví. Podle dochovaného spisu StB vedeného na Pavla a Hanu Slavinské, byl vyslýchán i otec Adrian ve věci svého syna Alexandra. Ve výpovědi se píše: “... můj syn je svým rozhodnutím opustit ČSSR zklamán a pociťuje stesk po domově. Dokonce v posledním dopise už píše, že neví, zda skutečně jednal dobře. Z toho důvodu se obracím i já na bezpečnostní orgány o pomoc při návratu mého syna Alexandra Levického do ČSSR a žádám, aby byl do ČSSR vrácen, neboť je ještě nezletilý a jednal jistě pod vlivem své matky Nonny.”**

Knedlíky v Americe neuděláte

Na otázku, zda někdy litoval emigrace, odpovídá: „Ano, zbožňuju Prahu, je to jedno z nejkrásnějších měst na světě, je to taková malá Paříž. Ale Paříž je moc velká, zato Praha je takové pravé městečko, dá se projít za den, má krásnou kombinaci gotického a barokního stylu. Je to můj domov, mé mládí. Tohle je na emigraci nejtěžší, zachránit si kulturu, život, na který je člověk zvyklý. Já třeba zbožňuju klasická česká jídla, jako je dršťková polévka nebo vepřové s knedlíkem a zelím. Ani ne moc to maso, ale ty knedlíky. A ty v Americe neuděláte, tam na to nemají tu mouku. Po tom se člověku stýská.“

A připojuje ještě nejkrásnější vzpomínku z mládí, která se také pojí s jeho českými kořeny: „Není nic krásnějšího než louka pokrytá zelenou šťavnatou trávou a na ní miliony pampelišek! To je nepopsatelná krása, to je bohatství. Chce se vám přijít k těm pampeliškám a pohladit je. To je asi nejkrásnější vzpomínka z mého mládí. A potom taky stromy.“

 

* Program vešel ve známost jako tzv. Ruská pomocná akce a jejím cílem bylo pomoci uprchlíkům před bolševickou revolucí v Rusku. Program byl vyhlášen v roce 1921 Ministerstvem zahraničí. Po roce 1945 byli mnozí z těchto exulantů, kteří nestihli utéct dál na Západ, odvlečeni Rudou armádou zpátky do Sovětského svazu.

** Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spis (V): arch. č. V-7122MV, číslo listu spisu 14, strana 3 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Martina Mia Svobodová)