Marie Lapišová

* 1941

  • „Nebylo to lehký, protože Ostravský kraj, tam jsou takoví tvrdší lidi. Jak tvrdá práce, tak jsou tam i takoví lidi trochu ne jako my, takový jemnější, milejší, já to tak beru, jak jsem to poznala. Tam jsou s tou prací takoví razantnější. Taky než jsem tam dostala práci, tak to trvalo měsíc, než jsem si ji sehnala, a bylo to zas na interně, sice měl manžel strýčka, který mi tam trošku dopomohl, jinak bych ji vůbec snad ani nesehnala. No, a tak jsem tam jako byla taková dost nešťastná, protože oni tam mluvili tím ostravským přízvukem a to bylo trošku jiný. Já vám řeknu příklad třeba: přišla jsem na odpolední směnu a pacient, takovej opravdu Ostravák, povídá, že chce gorský čaj. Tak jsem si říkala: ,No, horký.‘ Co byste mysleli, prostě horký. Tak jsem přinesla ohřátý čaj. On málem mi to vylil prostě pod nohy. A ten druhý pacient mi říkal, že chce hořký čaj, že je jako diabetik.“

  • „Manžel odjel brzy ráno do práce, já jsem vstávala a vidím lítat bombardéry nad naším panelákem. My jsme bydleli těsně na hranicích polských v tý Karviný a tam vůbec nebyla žádná letová zóna, tam vůbec nebyly žádný letadla, a najednou vidím z okna v sedm hodin ráno, manžel už byl pryč, já jsem byla sama doma, a najednou vidím od hranic z Polska jet tanky, tanky s těma dělama, kulometama namířenýma přímo na ten náš panelák. Já jsem se úplně rozklepala, to je jasný. Teďka telefony nebyly žádný, ani ty pevný, ani nic. Já si povídám: ,Co se to děje?‘ Oni teďka těsně před tím panelákem zahnuli takhle na Ostravu na tu silnici pod panelákem naším. Tak jsem vylítla ven a letím do tý práce.“

  • „Potom za nějaký čas, v roce 90, asi v březnu, že se budou dělat znova konkurzy na primáře a na vrchní sestry, protože museli odstoupit všichni, protože všichni byli, ředitel byl ve straně, všichni byli vedoucíma pracovníkama strany, takže museli odstoupit. Tyhlety konkurzy se dělaly nejdřív na primáře. To víte, jak se dělají konkurzy, že? To je třeba šest sedm lidí. To znáte. Třeba uchazeči byli tři čtyři a z toho ta komise vybírala nejlepší z nejlepších a kdo dostal nejvíc hlasů. Potom, když se udělali ty primáři, tak zas byly na vrchní sestry. Bylo to zase tím konkurzním řízením. Pan primář za mnou přišel, jestli bych nechtěla dělat vrchní sestru. Já jsem teda moc nechtěla, protože u nás na interně bych měla pod sebou šedesát lidí. Tak jsem říkala... on teda lékaře jenom, já ten ostatní personál. Já jsem říkala: ,No, to je hrozný, to nevím, jestli si na to troufám.‘ No, tak mě všichni jako podpořili na interně, tak jsem se nakonec přihlásila do toho konkurzu. Tam jsme byly tři adeptky. No, tak vybrali mě.“

  • Full recordings
  • 1

    štítary, 13.11.2017

    (audio)
    duration: 54:04
Full recordings are available only for logged users.

Od hranic jely tanky a mířily na náš panelák

Marie Lapišová
Marie Lapišová
photo: Pamět národa - Archiv

Marie Lapišová, rozená Mikušová, se narodila v roce 1941 ve Štítarech u Kolína. Vystudovala zdravotnickou školu a začala pracovat v Českém Brodu na interně. V roce 1967 se vdala a přestěhovala se za manželem do Karviné. Našla si práci v ostravské nemocnici. V Karviné také prožila okupaci v roce 1968. V roce 1971, po narození dvou dcer, se s manželem přestěhovali zpět do Štítar. Pamětnice začala pracovat v Kolíně a po roce 1990 se stala vrchní sestrou.