The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kopřiva (* 1932  †︎ 2024)

Když jsme jako mladiství vyšli z kriminálu, nebyli jsme ničím - žádná maturita, nevyučení, nic. Museli jsme začínat od nuly

  • narozen 17. dubna 1932 narozen v Běstovicích u Chocně

  • roku 1943 začíná studovat na gymnáziu v Litomyšli

  • v roce 1948 účast na bojkotu generální stávky

  • roku 1949 se hlásí k letáku Kolegové a kolegyně, sepsanému jako protest proti praxi ČSM

  • v září 1950 zatčen

  • 11. října 1950 odsouzen v monstrprocesu proti rektoru Stříteskému za velezradu na dva roky

  • 20. října 1952 propuštěn z Ústavu pro mladistvé v Zámrsku

  • v letech 1952 - 1954 absolvoval vojenskou službu v Jindřichově Hradci

  • v 50. a 60. letech zaměstnán jako dělník v podniku Vertex v Litomyšli

  • po roce 1989 předseda KPV v Litomyšli

  • zemřel 9. května roku 2024

„Nejtěžší okamžik byl pobyt před soudem (ve vazbě, pozn. autora). Zaprvé většina, 99 procent z nás, přišla do prostředí, které nikdy nezažila, a myslela si, že taky nikdy nezažije. Přijdete mezi cizí lidi, kteří se nechtějí svěřovat, jsou ostražití jeden vůči druhému. Málo jídla, na které jste navíc nebyl zvyklý, ovšem na které si bohužel rychle zvyknete. My jsme přišli v neděli (do Chrudimi, pozn. autora) a byly k obědu brambory a mrkev. Já jsem mrkev k smrti nenáviděl, tak jsem prohlásil: ‚Tohle žrát nebudu.‘ Načež se mě někdo zeptal: ‚Ty to fakt nebudeš jíst?‘ ‚Ne, to nebudu.‘ Tak to z toho ešusu snědl a pak řekl: ‚Počkej, za tejden už to budeš jíst.‘ Samozřejmě jsem jedl... Třicet deka chleba jako celodenní dávka... Potom ta nejistota, co s vámi bude. Zvlášť, když člověk slyší: ‚Tys dostal deset let? Tak to máš dobrý.‘ Takhle se to tam přijímalo, pokud to nebylo doživotí nebo špagát, tak to bylo furt fajn!“

Jiří Kopřiva se narodil 17. 3. 1932 v Běstovicích u Chocně. Na litomyšlské gymnázium chodil v letech 1943 až 1949 a absolvoval zde šest tříd. Poté nedokončil gymnázium ve Svitavách, z něhož byl na základě trestního stíhání v souvislosti s případem rektora Stříteského vyloučen.

Jeho otec byl zaměstnán u dráhy jako kotelník a byl za války vězněn v koncentračních táborech Terezín a Buchenwald. Na konci války absolvoval pochod smrti, během kterého onemocněl skvrnitým tyfem. Smrtelné onemocnění ale přežil a vrátil se do Běstovic k rodině. Jako zaměstnanec dráhy se před svým zatčením podílel na činnosti protinacistické ilegální skupiny, která organizovala pomoc rodinám drážních zaměstnanců, kteří byli perzekvováni nacistickým režimem. „To, že otec žije, nám oznámil člověk, který byl později dozorcem v Zámrsku, kde jsem já pobýval.“

Rodina Jiřího Kopřivy byla evangelická a on sám se angažoval v místním evangelickém mládežnickém spolku, který vydával svůj vlastní časopis Na hoře.

ÚDAJNÁ PROTISTÁTNÍ ČINNOST

V roce 1948 navštěvoval Kopřiva sextu Státního reálného gymnázia v Litomyšli a se svými stejně starými přáteli se účastnil bojkotu generální stávky, která byla vyhlášena na podporu komunistického řešení vládní krize 24. února 1948. O rok později se scházel s kamarády z gymnázia Miroslavem Matějkou a Jindřichem Víchem v restauraci Na Hrádku, kde všichni tři probírali aktuální politické dění a vedli dlouhé diskuse o možnostech, co by bylo možné proti režimu podniknout.

„Dojížděl jsem denně z Chocně vlakem na gymnázium. Dojížděli jsme tři, dva jsme byli z Chocně, jeden z Morašic. Začali jsme debatovat o tom, co se děje. Mirek v Morašicích pociťoval dost tlak na zemědělce, protože pocházel ze zemědělské rodiny. Už v té době se začalo mluvit o politice s tím, že ne všechno bude asi v pořádku. Kamarádi začali odcházet do zahraničí, tak jsme začali debatovat o tom, proč odcházejí a co tam šli hledat. Bohužel se zřejmě mluvilo i o tom, že by se někteří chtěli připojit a dostat se tam taky: ‚Proč to Tonda neřekl, že chce utéct, byl bych šel s ním...‘ To byla i otázka, která se začala projednávat u soudu: ‚Proč vaší starostí bylo nikoliv zapojit se do budovatelského úsilí, ale hledat cesty, jak se tomu budovatelskému úsilí vyhnout?‘“

SKUPINA HVĚZDA

V roce 1949 se na gymnáziu konstituovala pod vedením Václava Novotného a Miloslava Kohouta skupina nazvaná Hvězda, která si za cíl vytkla bojkot komunistické mládežnické organizace s názvem Československý svaz mládeže. Jiří Kopřiva se k prohlášení skupiny Kolegové a kolegyně přidal a účastnil se také několika schůzek, na kterých se domlouval další postup.

Po rozbití skupiny a zatčení Miloslava Kohouta uznal Jiří Kopřiva za vhodné opustit litomyšlské gymnázium a zapsal se na gymnázium ve Svitavách, kde započal sedmý ročník gymnázia: „Neuniklo mi, že jsem při prohlídce na gymnáziu byl jeden ze dvou, kdo museli ukazovat aktovku. Takže jsem věděl, že je budu eminentně zajímat.“

Během roku 1950 si ho poprvé pozvala na výslech Státní bezpečnost: „‚Chceme od tebe slyšet pár slov, pak to rychle sepíšeme a za hodinu jsme hotoví. Zbytečně nezdržuj sebe ani nás...‘ Docela přátelsky. A položili první otázku: ‚Znáš toho a toho a jak jsi se s ním stýkal? Třeba Mirka Matějku?‘ ‚Znám.‘ ‚Jak jsi se ním stýkal?‘ ‚Byli jsme spolužáci, jezdili jsme spolu vlakem.‘ ‚Debatovali jste spolu?‘ ‚Debatovali.‘ ‚A o čem?‘ ‚Tak o škole...‘ A pomalu se ty otázky stahují a koncentrují k tomu, co chtějí vědět... Od začátku výslechu mě napadalo, ne o čem budu mluvit, ale co budu zapírat. Protože už jsem věděl, o co asi jde. Věděl jsem, že byli zatčení Jirka Mrázů a Kohout. Že něco prasklo a že jsem se v něčem namočil. Čili jsem přemýšlel ne o tom, co budu povídat, ale co musím zamlčet...“

SOUD VE SMETANOVĚ DOMĚ V LITOMYŠLI – PROCES STŘÍTESKÝ A SPOL.

Po absolvování několika předběžných výslechů na svobodě byl Jiří Kopřiva dne 16. září 1950 spolu s ostatními zatčen a převezen do Vysokého Mýta. Až do začátku procesu čekal v soudní vazbě v Chrudimi, kde mladiství vězni sdíleli své cely spolu s dospělými a podrobovali se zde i stejnému režimu – minimální, nekvalitní strava a práce na normu.

V dnech 9. 10. až 11. 10. 1950 se za předsednictví JUDr. Jaroslava Nováka uskutečnil soud s 25člennou skupinou, do jejíhož čela byl postaven rektor piaristické koleje v Litomyšli František Ambrož Stříteský. Za aktivního přizvukování publika zde byl projednáván složitý a vykonstruovaný případ údajného protistátního spiknutí, do kterého měli být podle závěrů Státní bezpečnosti zapleteni i studenti litomyšlského gymnázia. Jiří Kopřiva vzpomíná na své vystupování u soudu:

„Pamatuji si na to, co mi bohužel moc neposloužilo. Prokurátorem byl dr. Barbaš, tehdy už starší pán. Prokurátorkou byla známá paní Brožová, dneska Polednová. Docela fešná kočka tenkrát. Myslím, že řečma prokurátora se tehdy nikdo moc nezabýval. Každý se spíše zaobíral vlastními myšlenkami: Co budu mluvit? Co se mě budou ptát? Co mám přiznat? Co mám zapřít? (...) Vybavuji si, když se mě zřejmě předseda soudu zeptal: ‚Váš otec byl v koncentráku?‘ Já jsem říkal: ‚Ano.‘ ‚Co na to říká, že vás dneska soudíme?‘ nebo tak něco. Já jsem říkal: ‚Asi se hodně stydí za republiku, která mu zavírá syna...‘ Načež prokurátor vyskočil a říká: ‚Váš otec je přítomen, tak se můžeme zeptat.‘ Já jsem říkal: ‚Pane prokurátore, můj otec s tímto procesem nemá co dělat. Pokud bude mluvit otec, odmítám výpověď a už ode mne neuslyšíte slovo.‘ Když rodiče po roce žádali o propuštění, tak krajský prokurátor odpověděl, že jsem neprojevil známky polepšení a že jsem vystupoval drze a provokativně před soudem, a tudíž není důvod k propuštění.“

Za několik schůzek s přáteli a negativní postoj k Československému svazu mládeže byl Kopřiva senátem státního soudu odsouzen na dva roky do vězení. Kdyby byl o rok starší, mohl by stejně jako jeho přátelé Miloslav Kohout a Václav Novotný počítat s dvacetiletým odnětím svobody. Svůj trest si měl Kopřiva, kterému bylo 18 let až v době procesu, odsedět v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku.

ZÁMRSK

„Kdybych měl ten rozum jako teď a byl mladý jako tenkrát, zřejmě bych udělal stejnou věc. S většími obavami a – řeknu to přímo – i s větším strachem, ale asi bych to udělal stejně. Myslím, že je to spíše dáno založením mladého člověka. Mladý člověk má rád dobrodružství, něco jiného, než co dělají všichni ostatní. Asi i z toho jsme vycházeli při svém tehdejším konání. Proč bychom měli poslouchat a řadit se po SSM, když chceme být něco jiného.“

Zámrsk se stal Kopřivovi domovem na celé dva roky. Na rozdíl od mnohých mladistvých se nedostal domů na podmínečné propuštění a trest si musel odpykat celý.

ÚSTAV PRO MLADISTVÉ V ZÁMRSKU

Kontingent mladistvých odsouzených v monstrprocesu proti rektoru Stříteskému dorazil (kromě dívek) do Zámrsku 14. 10. 1950. Byli všichni ihned ostříháni dohola a nasazeni na práci – podzimní sbírání řepy. Jiří Kopřiva se v Zámrsku znovu setkal i s Karlem Půlkrábkem, který pět let předtím přinesl rodině zprávu, že Kopřiva starší přežil pochod smrti z Buchenwaldu. Nyní zde pracoval jako bachař: „Nebyl to zrovna oblíbený bachař, ale myslím, že to byl spíše takový prosťáček. Člověk, kterého zajímalo, aby se dobře najedl. Obdělával si tam políčko, bydlel kousek od ústavu. Nebyl příjemný, ale nebyl z těch nejhorších.“

Chovanci ústavu podléhali celkem třem výchovným režimům. Do I. třídy náleželi již „polepšení“ chovanci, do II. třídy potom nově příchozí (včetně politických vězňů), do III. třídy problémoví trestanci a recidivisté. Jiří Kopřiva se jako jediný z litomyšlské party dostal do III. skupiny. Svou roli při tom pravděpodobně hrálo i jeho neohrožené vystupování u soudu, kdy se bránil pokusům prokurátora zostuzovat jeho otce.

„Byla tam jedna cimra – oficiálně se to nazývalo ložnice – a ta byla pod zvláštním dozorem. Většinou to byli lidi, kteří měli za sebou útěk nebo kteří v těch osmnácti seděli třeba už potřetí, počtvrté. Dále také ti, co přišli s nějakým cejchem od soudu (to byl pravděpodobně i Kopřivův případ, pozn. autora). Byl tam režim, nechci říct tvrdý, ale dost nepříjemný: práce jen v uzavřeném areálu, věčně uklízení, mytí koupelny, záchoda, chodeb, vynášení smetí... Když měli jet na nějakou práci, tak pod dozorem příslušníka, který nad nimi stál se samopalem, a nemohli se hnout na krok. (...) Po deseti dnech přečetli při ranním nástupu seznam těch, kteří budou převezeni do jiného zařízení. Naložili nás na náklaďák a zavezli nás do Hradce, do krajské věznice v Hradci Králové. (...) Na celách jsme měli červený terčík, tj. pod zvláštním dozorem s nebezpečím útěku...“

Jiří Kopřiva tak dotvrzuje i svou vlastní domněnku, proč se na vybrané oddělení dostal:

„Domnívám se, že to bylo díky mé nezkušenosti a blbosti. Někoho jsem se tam zeptal, jak to v Zámrsku vypadá. Vím koho, ale do očí mi to neřekl, tak ho nechci pomlouvat, byl to člověk několikrát trestaný. Ten mi říkal: ‚Ty půjdeš do Zámrsku, odtam se dá zdrhnout, tam to je krásný.‘ No a já jsem se asi zeptal, jak by se odsud uteklo a... Když jsme seděli v Zámrsku na strážnici a přijímal mě ten Půlkrábek, listoval papírama a říká: ‚Kterej je Kopřiva?‘ Říkal jsem si, že se ptá, protože si vzpomněl na tatínka, a přihlásil jsem se. Ale z toho, že mě vyvolal, si dedukuji, že v těch papírech byla poznámka: ‚Na toho si dejte bacha!‘“

V Hradci Králové strávil Kopřiva několik měsíců a poté se mohl vrátit zpátky do Zámrsku.

Při převýchově v Zámrsku hrála nejdůležitější roli práce. Vězňové obhospodařovali polnosti padesátihektarového Státního statku, pěstovali hospodářská zvířata a provozovali zahradnictví. Dále se pracovalo v čalounických, zámečnických, tesařských, truhlářských a jiných řemeslnických dílnách, kde existovala i možnost dosáhnout výučního listu. Paradoxně však ne pro ty, kteří měli nižší než tříletý trest a nemohli tak splnit povinnou výuční dobu. Zámrsk vysílal kontingenty mladistvých vězňů také do okolních fabrik (např. Karosa ve Vysokém Mýtě) nebo do dolů (uhelné doly v Žacléři). 

Na útěk nikdo z mladistvých politických vězňů nepomýšlel. Za dobu, kterou Jiří Kopřiva pobýval v Zámrsku, neuprchl ani jediný politický:

„Vždycky to byli kluci od okresních soudů (kriminální, pozn. autora). De facto jsme je za to trochu odsuzovali, protože v tu ránu se zpřísnil režim pro všechny. Začaly být evidované návštěvy, začaly prohlídky balíčků... Když vám tam táta nebo brácha dal balíček cigaret, normálně si toho nikdo nevšiml. Když bylo po útěku a měl jste návštěvu tak: ‚Pokud chcete něco předat, jen prostřednictvím příslušníka, jinak přerušíme návštěvu.‘ Kluci, co pracovali v zahradnictví, mohli občas ukrást kedlubny... I když se o tom vědělo a mlčky se to do té doby trpělo, jakmile byl útěk, přestalo to. A útěky se stejně nedařily, devadesát procent bylo během dne zpátky... Tak jsme si říkali: Má to cenu?“

Jiří Kopřiva se dostal na svobodu 16. září 1952, kdy mu po předchozí zamítnuté žádosti o podmínečné propuštění vypršel řádný trest.

 „Vrátil jsem se 20. září. Doma jsem byl chvíli u rodičů... Umíte si představit přijetí od lidí – 50. léta, bezmezný strach z okolí. Nikdo se s vámi nekamarádil. Vycítil jste, že nejste vítán ani v tom kolektivu přátel evangelické církve. Nikam jsem tedy nechodil a sháněl jsem zaměstnání...“

Se studiem počítat nemohl a našel si zaměstnání pomocného dělníka v litomyšlské sklárně Vertex, která jako nedávno vzniklá fabrika nabírala zaměstnance. Před Jiřím Kopřivou zde začali pracovat již tři z jeho někdejších mladistvých spoluvězňů, odsouzených v procesu proti rektoru Stříteskému. Právě oni ho přesvědčili, aby šel sem. „Na osobním oddělení se dost šklíbili, ale na otázku, zda u nich chci opravdu pracovat, nebo to hledám jako východisko –musel jsem říct, odkud přicházím – jsem řekl, že opravdu chci, že jsem v Litomyšli chodil do školy... Trochu jsem si vymejšlel a bájil, ale na Vertex jsem se dostal. Nejhorší bylo u mladistvých to, že je zavřeli v sedmnácti a osmnácti. Nebyli jsme ničím. Měl jsem sedm let gymnázia, takže jako když to zahodíte, maturitu nemáte, čili nejste ničím. Ničím vyučený, neumíte nic. Zůstávat u krumpáče na výkopech se vám taky dlouho nechce. Hledáte možnost, jak se do života zapojit...“

28. 10. 1952, necelý měsíc po tom, co Kopřiva získal práci, musel narukovat. „Žádný velký zdržování.“

Stejně jako v civilním životě skončil i u vojáků Kopřiva ve velmi nepopulární jednotce, u 21. pěšího pluku v Jindřichově Hradci, u tzv. blátošlapů. „To byla poslední stanice před PTP a první stanice pro ty, kteří se neosvědčili nikde jinde. Když ho vyhodili z poddůstojnické školy, buď že byl blbej, nebo tak, tak šel k 21. pěšímu do Jindřichova Hradce. Pokud udělal průšvih u tankistů nebo se nemohl naučit morseovku u spojařů, šel k 21. pěšímu pluku do Jindřichova Hradce. To byla sbírka chuligánů s odpuštěním, Maďarů, cikánů, trestanců a lidí, co se nehodili k ničemu jinému než k blátošlapům. To nebyl motorizovaný pluk, to byl jedenadvacátý pěší, flintu přes rameno a všude pěšky. Taky jsem dovojákoval v hodnosti vojína.“

Po ukončení vojny a po několika letech práce ve Vertexu se Kopřiva dostal k možnosti vyučit se elektrikářem a získat výuční list. Počátkem 60. let se mu podařilo dodělat si i maturitu:

„Při místním gymnáziu se otvíral jednoroční kurz pro dodělání maturity pro vybrané osoby. Byli to esenbáci, příslušníci, pracovníci okresního úřadu. Prominenti, co neměli vzdělání, a najednou se zjistilo, že by měli mít vzdělání. Jenomže nenaplnili počet žáků, aby mohli tu třídu otevřít. Sháněli žáky po fabrikách a můj kamarád, který taky neměl maturitu, byl komunista a ve své funkci hospodářské ji potřeboval, mi říká: ‚Hele, co kdybychom se přihlásili?‘ Já říkám: ‚Ty se přihlásit můžeš, seš straník, ale víš, jak je to se mnou…‘ ‚A nechceš to zkusit?‘ ‚Zkusit to můžu, ale je to marný.‘ Podal jsem přihlášku, a ejhle, přišlo mně, že jsem přijat do jednoročního kurzu. Takže jsem odmaturoval.“

V továrně Vertex zůstal Jiří Kopřiva až do svého odchodu do důchodu. Po roce 1989 se podílel na založení litomyšlské pobočky Konfederace politických vězňů, které dnes předsedá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Ondřej Bratinka)