The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Köcher (* 1934)

Nesloužil jsem nikomu jinému než sobě samému, svým hodnotám

  • narodil se 21. září 1934 v Bratislavě

  • rodina z matčiny strany postižena holocaustem

  • studoval na anglickém a francouzském gymnáziu v Praze

  • na střední škole se zapojil do protikomunistické činnosti

  • spolužák z gymnázia Vladivoj Tomek byl organizátorem odbojové protikomunistické skupiny (popraven 1960)

  • v letech 1952–1956 studoval na MFF UK, souběžně zahájil mimořádné studium na FAMU

  • v 60. letech dvakrát podmínečně odsouzen

  • pracoval jako televizní a rozhlasový redaktor, po odsouzení jako noční hlídač

  • v roce 1963 získán StB ke spolupráci

  • coby vzdělaný, inteligentní a jazykově vybavený pracovník vyslán do USA

  • zde studoval na Indiana University a newyorské Columbia University

  • spolupracovníkem newyorské redakce Svobodné Evropy

  • začátkem 70. let pronikl jako zaměstnanec do CIA

  • v roce 1984 zatčen FBI, 14 měsíců vězněn v New Yorku

  • v roce 1986 vyměněn v Berlíně za Anatolije Ščaranského

  • do roku 1990 pracoval v Prognostickém ústavu

  • později medializován pro údajný podíl na pokusu o podvod na Mohamedu Al-Fayedovi

V jednom ze zlomových bodů svého vyprávění cituje Karel Köcher starou židovskou legendu Tzadikim Nistarim o šestatřiceti spravedlivých, na jejichž bedrech spočívá tíha světa: „Háček je v tom, že žádný člověk neví, jestli sám k těmto spravedlivým náhodou nepatří. A tak každému z nás nezbývá než chovat se, jako bychom byli jedním z nich. Tímto se v životě řídím, to mi dodává sílu.“ Je to jeden z mnoha paradoxů v příběhu československého špiona, který v sedmdesátých letech pronikl do americké CIA a podával zprávy i sovětské KGB: sám sebe navenek prezentuje jako člověka „až úzkostlivě etického“, „s pevnými morálními postoji“. Svou spolupráci s tajnými službami komunistického režimu popisuje jako způsob odporu vůči tomuto režimu, později také snahu o zachování míru, „aby se ze studené války nestala horká“. 

V předsíni stál kufr sbalený do transportu

Karel Köcher se narodil 21. září 1934 v Bratislavě, kde jeho otec, vídeňský Čech Jaroslav Köcher, pracoval na poštovním ředitelství. Matka Irena byla Slovenka židovského původu. 

Jedna z nejranějších vzpomínek Karla Köchera se týká roku 1939, kdy pod okny jejich bratislavského bytu pochodovali zradikalizovaní Slováci a skandovali: „Česi von!“ Brzy nato se pod vlivem této nepřátelské atmosféry Köcherovi skutečně přestěhovali do Prahy, což dle slov pamětníka jeho matce i jemu samotnému zachránilo život. Matka se totiž podle slov Karla Köchera v protektorátu přihlásila jen jako poloviční Židovka a pro pražské úřady nebylo jednoduché její původ na Slovensku ověřit. Díky tomu unikla transportu do Terezína, stejně jako její syn. Karel Köcher nicméně vzpomíná na tísnivé domácí ovzduší: „Matka se obávala, že na ni přijdou a stala se z ní nervová ruina. Pořád měla někde v předsíni sbalený kufřík k transportu. To je atmosféra, ve které nechcete vyrůstat.“

Na své dětství ale nerad vzpomíná i z jiných důvodů: „Otec ze mě chtěl mít muže v duchu ideálu rakousko-uherské monarchie, což mi drásalo nervy. Neměl žádné pochopení pro moje jiné ambice.“ Jindy naopak podotýká, že jeho výchova byla „taková podivná, nikdo mě neusměrňoval“. Na každý pád je z jeho vyprávění cítit chlad a odstup vůči oběma rodičům. 

Celý svět ti dám, když se mi budeš klanět

Karel, ocejchovaný jako „čtvrteční Žid“, nemohl za protektorátu nastoupit na gymnázium, ihned po osvobození ho ale otec-anglofil, který sám údajně dělal tlumočníka americkým jednotkám, přihlásil do elitního anglického gymnázia. „Tam chodily děti lidí z londýnské emigrace, z okolí Edvarda Beneše. Děti průmyslníků, generálního prokurátora, generálů, ministrů, z rodin, které žily ve vilách na Hanspaulce a na prázdniny jezdily do letních sídel. A vedle nich já, syn poštovního tajemníka. Moje matka se ve škole nemohla ani ukázat. Mluvila divnou, nevzdělanou slovenštinou, neuměla napsat ani dopis, byla funkčně negramotná,“ popisuje Karel Köcher. 

Jeho otec byl katolík a „divoký antikomunista“, což dvanáctiletý Karel sdílel a hned v prvním ročníku to vedlo k průšvihu, když ve třídě sundal ze zdi Stalinův portrét. Komunisté v té době ještě nebyli u moci, ale ani tak se nejednalo o maličkost: byl za to podmínečně vyloučen, přeřadili ho do obyčejného gymnázia Na Smetance. Po zásahu ministra školství Jaroslava Stránského se ale mohl do anglického gymnázia vrátit.

„Mezi dětmi té smetánky jsem najednou byl hrdina. I starší spolužáci se mnou mluvili s úctou. Měl jsem úctu, že jsem se postavil režimu a že jsem vyhrál,“ konstatuje Karel Köcher. Možná už tehdy cítil odhodlání překročit omezení daná neprivilegovaným původem a získat si respekt mezi „dětmi té smetánky“, což mohlo být i později silným motorem jeho budoucí ctižádosti. 

Po únorovém převratu roku 1948 na anglickém gymnáziu, podobně jako v mnoha školách v té době, vznikla „Akční trojka“: tříčlenný tým fanatických příznivců nového režimu, tvořený dvěma sedmnáctiletými studenty a profesorkou kreslení. Jejich úkolem bylo provádět čistky a zavádět nové pořádky. Členkou Akční trojky byla také tehdy sedmnáctiletá Rita Budínová (později Klímová), která Karlu Köcherovi podle jeho slov nabídla, aby udával spolužáky Státní bezpečnosti (StB). „A ona mi za to zaručí kariéru, jakou budu chtít, a členství v KSČ [Komunistická strana Československa] už od mých 15 let,“ říká pamětník.

„Když je vám necelých 15 let a matka se vám doma posmívá, kdykoli zmíníte, že se chcete stát diplomatem nebo lékařem… To je, jako když Kristovi ďábel nabízí: ,Celý svět ti dám, když padneš přede mnou a budeš se mi klanět.’ Byl to jeden z nejdramatičtějších okamžiků celého mého života. Týden jsem sbíral odvahu, než jsem ji poslal do hajzlu. Tím jsem skončil na anglickém gymnáziu.“

Se spolužáky vyhozenými z anglického gymnázia se ovšem odhodlali k odvetě proti režimu: založili ilegální organizaci. Opatřili si dokonce i zbraně a uvažovali o ozbrojených akcích. Jenže do skupiny pronikl udavač a chlapci byli pozatýkáni. Čekaly je výslechy v Bartolomějské a převoz do vězení na Pankráci. Potom byli naprosto nečekaně propuštěni. Karel Köcher se domnívá, že za tím byla náklonnost vyšetřovatele k matce jednoho spolužáka, které se dříve dvořil. 

Zkušenost vězení a výslechů pro něj byla velmi významná: „Už jsem věděl jednu věc, že tento druh odporu je riskantní, že nemá moc šanci. Ten režim byl schopný infiltrovat cokoliv, nasazovat agenty provokatéry. Nezkušený člověk, který klade odpor, se snadno stane obětí a tím likviduje svou schopnost tomu systému čelit, protože když vás zavřou, tak jste prohrál. Morálně ne. Jenže nejde o to, vyhrát morálně, ale nějakým způsobem ten režim zasáhnout,“ popisuje ponaučení, které si odnesl. 

Tomek neměl žádnou šanci

Karel Köcher dochodil anglické gymnázium do konce čtvrtého ročníku. Do pátého ročníku se skládaly postupové zkoušky, jimiž neprošel, ačkoliv podle svých slov patřil k premiantům. Podařilo se mu přestoupit na francouzské gymnázium v Truhlářské ulici, mělo to ovšem háček: neuměl francouzsky a ve škole se několik předmětů vyučovalo pouze ve francouzštině. Protože studentů v podobné situaci bylo v ročníku devět, ředitel pro ně vytvořil speciální třídu a dostali možnost se francouzštinu doučit.

„Z těch devíti dětí jsem jako jediný dohnal studenty, kteří byli ve škole od začátku. Těm ostatním se to nepodařilo nikdy,“ říká Karel Köcher – a není to poprvé ani naposledy, kdy zdůrazňuje své excelentní výsledky v nejrůznějších oblastech. Jisté však je, že nadání na cizí jazyky je jedna z dispozic, které umožnily jeho pozdější kariéru v rozvědce. 

Roku 1952 byl Karel studentem septimy; v té době ho oslovila profesorka francouzštiny, která byla ve spojení s Karlem Průchou, jedním z vůdců ilegálního skautského hnutí. Karel Köcher pro ně měl překládat depeše o teroru v Československu, které se posílaly do Velké Británie. „Po předcházející zkušenosti se zatčením jsem se bál. Ale také jsem se za svůj strach styděl. Takže jsme se s Průchou domluvili a překládal jsem depeše, které posílal do skautského ústředí do Londýna.“ Aktivita skončila uvězněním Karla Průchy i jeho profesorky, Karlu Köcherovi se tentokrát nestalo nic. 

V témže roce však na francouzském gymnáziu došlo ještě k jedné tragické události. Spolužákem Karla Köchera byl Vladivoj Tomek, který podle jeho slov patřil ve třídě k nejméně schopným a byl zoufale neoblíbený: „Byl trochu obézní, asi měl cukrovku. Pocházel z rozvrácené rodiny, jeho matka se opíjela. Měl samé čtyřky. Ve škole byla většina holek, krásné holky z bohatých rodin. A Tomek u nich neměl vůbec žádnou šanci. Navíc ještě páchl, asi byl nemocný, nikdo vedle něj nebyl ochoten sedět,“ popisuje Karel Köcher. Nakonec to byl on sám, kdo se vedle Vladivoje Tomka dobrovolně posadil, aby tohoto údělu zprostil jinou spolužačku. „Tomek se pak na mě trochu pověsil. Každou chvíli chyběl, býval nemocný. Byl špatný v matematice, zatímco já jsem v ní exceloval, takže jsem se snažil mu pomoci.“ 

V roce 1952 Tomek dospěl k rozhodnutí, že založí protirežimní odbojovou skupinu. Se třemi kamarády přepadli v prosinci toho roku u zdi Olšanských hřbitovů skupinu čtyř vojáků základní služby, které chtěli odzbrojit. Dva z vojáků se začali bránit a jeden z nich při následné potyčce zahynul. Na mladistvé pachatele se tehdy nepřišlo, odhalili je až o sedm let později, kdy byli zatčeni z jiného důvodu, kvůli padělání peněz. 

Vladivoj Tomek, popravený 17. listopadu 1960, během vyšetřování uvedl, že nápad na celou akci dostal poté, co navštívil spolužáka Köchera na Vinohradech. Když odcházel z jejich bytu podél Olšanských hřbitovů, zahlédl tam vojenskou hlídku, což ho přivedlo na myšlenku přepadení. Karel Köcher však tvrdí, že v této věci nikdy nebyl vyšetřován: „Nevěděl jsem o tom, ačkoliv jsem byl hlavní podezřelý. Tomek nebyl moc intelektuálně zdatný, aby něco takového naplánoval. Nikdy mě ale nepředvolali a nevyslýchali, ale okamžitě na mě založili spis pod názvem UČITEL. Celé to probíhalo tajně, i Tomkova poprava byla utajená. Dozvěděl jsem se o tom až mnoho let po Tomkově smrti,“ říká Karel Köcher.

Pamětník sám zmiňuje knihu Vladimíra Ševely Český krtek v CIA, kde autor vznáší hypotézu, že to byl Karel Köcher, kdo Tomka udal: „V té knize o mně píše Ševela, že je možné, že jsem Tomka prásknul a spis o tom byl zničen. Co je to za argument? Když spis není, nikdy nebyl. Není o něm záznam. Já jsem to schytával ze všech koutů.“ 

Chtěl jsem se prosadit jako nikdo

Od 17 let pracoval Karel Köcher jako průvodce pro Pražskou informační službu a díky své znalosti cizích jazyků doprovázel po pražských památkách nejrůznější zahraniční návštěvy. Už tehdy začal budovat svou sbírku kontaktů s významnými lidmi, kterými se neopomene pochlubit: „Doprovázel jsem ministry, senátory. Plnil jsem vládní úkoly, byl jsem přidělen sovětskému ministru zahraničního obchodu.“ 

Především se však jako průvodce seznámil s Američanem Georgem Klinem, profesorem Kolumbijské univerzity, který – což mladý Karel Köcher tehdy ještě nemohl tušit – zřejmě pracoval jako tipér pro americkou CIA. Právě George Kline mu později velmi pomohl při jeho začátcích ve Spojených státech a zčásti i díky němu měl možnost proniknout do struktur CIA. 

Mezitím ale studijní dráha čerstvého maturanta dostala velkou ránu: ročníková organizace Československého svazu mládeže (ČSM) ho nedoporučila ke studiu na vysoké škole, označili ho za „nezdravého individualistu“, který odmítá účastnit se staveb mládeže. „Oni mohli vykonávat teror a užívali si to. To bylo v háji. Ale mám asi takový dar kočky a jejích mnoha životů. Vymyslel jsem si strategii, že to pobiju a přihlásil jsem se na Matfyz [Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy],“ vypráví Karel Köcher.

O studium matematiky zase tak velký zájem neměl, ale správně odhadl, že na matematicko-fyzikální fakultě by posudek nemusel být fatální. Při odvolání využil svých kontaktů: „Odvolal jsem se na Pražskou informační službu a ČEDOK, kde jsem pracoval na vládních úkolech. Na základě jejich doporučení mě rektor podmínečně přijal.“

Studium na Matfyzu pro něj bylo důležité zejména proto, že se prozatím vyhnul prezenční vojenské službě a měl možnost získat vysokoškolské vzdělání, byť ne v oboru, po kterém toužil. I zde podle svých slov exceloval: „Byl jsem jedničkář, studijní vedoucí. Chtěli mě poslat do Moskvy na Lomonosovovu univerzitu.“ On ale snil o něčem úplně jiném: chtěl studovat na FAMU (Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění). 

Přihlásil se tam v roce 1956, v době politického uvolnění po Chruščovově projevu, v němž kritizoval Stalinův kult osobnosti. Na Matfyzu prý neměli nic proti tomu, aby studoval dvě školy zároveň; nejlepší studenti údajně nechodili na přednášky, přišli vždy až na zkoušku, aby demonstrovali své mimořádné schopnosti. 

Úder, který zhatil jeho přijetí, ale tentokrát přišel z nečekané strany: jeho vlastní otec poslal do školy dopis, v němž kritizoval synovy osobnostní kvality a zpochybňoval i jeho nadání. Tento dopis zmiňuje Karel Köcher během natáčení několikrát, nazývá jej udáním; je zřejmé, že otec mu zasadil ránu, na kterou nikdy nezapomněl. 

Přesto se mu podařilo se na FAMU uchytit. Pod svá křídla ho vzal tehdejší rektor AMU, filmový teoretik A. M. Brousil, který mu umožnil mimořádné studium dramaturgie a filmové vědy. Slíbil mu, že po dokončení studia na Matfyzu bude mít možnost na FAMU odpromovat. „Já jsem se chtěl na FAMU prosadit jako nikdo,“ říká Karel Köcher. Studium filmové vědy viděl jako způsob, jak si otevřít cestu k filmové režii. Psal filmové kritiky do regionálních novin, spolu s filmovým historikem Zdeňkem Štáblou se angažoval při zakládání filmových klubů.

„Začali jsme jezdit se starými filmy po vojenských posádkách. Vezmete třeba film René Claira do vojenské posádky do Prešova, kde lidi lezou nudou po zdech. Politruci byli nadšení, díky nim jsme dostávali doporučení,“ popisuje Karel Köcher. Ve filmových klubech viděl způsob, jak sdružovat lidi, kteří neuznávali socialistický realismus na filmovém plátně: „Rozbíjet skříňky komunistické strany je blbost. Vytvořili jsme platformu, která byla nenapadnutelná. Chtěli jsme zasáhnout podstatu toho režimu,“ říká Karel Köcher.

Ve světle kvalitních uměleckých filmů se podle něj měly ideologické snímky natáčené v padesátých letech „ukázat jako sračky“. Přesto nakonec nedostal možnost studium na FAMU zoficializovat: „Delnická trieda nebude druhé štúdium tolerovať,“ vyjádřilo se ministerstvo školství. „Všechno to obrovské úsilí bylo v hajzlu,“ uzavírá Karel Köcher. 

Škodit režimu zevnitř

Přesto se dál snažil prosadit v oboru, tentokrát jako režisér zpravodajství v začínající Československé televizi (ČST). „Neprověřovali mě, dali mi auto, kameramana, produkčního a jel jsem něco natáčet. Neměl jsem tušení, z jaké strany se do té kamery dívá.“ Přesto se mu dařilo celý rok natáčet televizní reportáže. „Pak mě poslali do Klatov, abych natočil, jak je to teď dobré v bývalých Sudetech, a mně ruply nervy. Řekl jsem: ,Tuhle lež vám nenatočím.’“ Tím prý jeho angažmá v ČST skončilo. 

Nějakou dobu potom učil matematiku a fyziku na učňovské škole na náměstí Míru. I zde Karel Köcher poukazuje na své mimořádné schopnosti: „Myslím, že jsem učil dobře. Mám zvláštní dar. Pomohl jsem řadě propadajícím odmaturovat z matematiky. Prostě to umím, byl jsem v tom velmi úspěšný.“ Právě v tomto období si Karel Köcher podal přihlášku do KSČ. Předseda stranické organizace v učňovské škole, podle slov pamětníka „těžce protirežimní člověk“, mu nabídl vstup do strany jako příležitost škodit komunistickému režimu – „že jim to rozbijeme“. „Vím, že takto svůj vstup do KSČ omlouvá hodně lidí, ale byla to svatá pravda.“ Z učňovské školy přešel jako asistent na katedru matematiky ČVUT, kde vedl matematická cvičení. 

Zároveň se Karel Köcher přihlásil do konkurzu ministerstva školství, jehož cílem bylo vyslat učitele do Afriky. „Prošel jsem nějakými zkouškami, ty jsem vyhrál, ale nakonec nás nikam neposlali.“ Brzy nato mu to ovšem pomohlo v dalším konkurzu, tentokrát na školského experta UNESCO v Kamerunu. Ani v tomto případě ovšem nakonec nemohl odjet, podle svých slov proto, že ministerstvo školství mu nevystavilo pas. „Místo pasu tam na mě čekal dopis, že rezignuji na své místo, protože jsem těžce nemocný. Poslal jsem je do pr… a do UNESCO jsem poslal telegram, že úřady mi brání ve výjezdu. Nastalo čoro moro.“ 

Jeho další štací se stala práce v rozhlasu, v redakci humoru a satiry, kde inicioval vysílání sobotních humoristických pořadů s písničkami, povídkami a vyprávěním. Pro moderování pořadu získal Ljubu Hermanovou a Oldřicha Nového, někdejší filmové hvězdy, které se po roce 1948 ocitly v nemilosti. „Já v tom vidím jasný odpor proti režimu. Museli mě nenávidět strašně. To bylo jasné navázání na první republiku.“ 

Kariéru v rozhlasu ovšem přerušila kriminální kauza, skrze niž mu podle jeho slov poprvé vstoupila do života Státní bezpečnost. Karel Köcher se v padesátých letech scházel s Honzou Krejcarovou alias Janou Černou, dcerou prvorepublikové novinářky Mileny Jesenské. V době, kdy pracoval pro rozhlas, ho navštívila její kamarádka se dvěma nezletilými dívkami. „Chvíli jsme hráli vadí-nevadí, holky se chtěly předvádět. Ale pak chtěly šukat. A to byl konec. Řekl jsem, ať si najdou kluka a chodí se s ním líbat do parku. Rozmluvil jsem jim to a myslel jsem, že je konec. Přísahám, že k žádnému sexu nedošlo. Učil jsem na učňáku a věděl jsem, jak může být takový zážitek pro dívku traumatický,“ popisuje osudný večer.

Za několik dnů následovalo předvolání na kriminálku, kde byl Karel Köcher obviněn ze znásilnění. Za dva týdny na dalším výslechu se mu kriminalisté omluvili, vyšetřování bylo zastaveno, ale za další dva týdny dostal poštou žalobu za znásilnění. „Ve svých spisech jsem potom našel žádost StB o převzetí mého spisu,“ konstatuje a domnívá se, že Státní bezpečnost spis převzala kvůli kauze Vladivoje Tomka: „...Kvůli Tomkovi a kvůli tomu fotrovu udání. Ono to vypadá pro estébáka věrohodně. Když se někdo fláká po nocích a jeho vlastní otec to napíše na kádrovku, musí to být pěkný lempl a hajzl.“

Když se případ dostal před soud, Köcher nakonec nebyl odsouzen za znásilnění, dostal jen podmínku za narušování mravní výchovy mládeže. „Soudce to vyřešil šalamounsky, aby si přikryl záda. Nechtěl mít konflikt se Státní bezpečností. Prokurátor mi řekl, že jinak se to udělat nedalo, nechtěl to ani hlásit do mého zaměstnání.“

Přesto Karel Köcher o svou práci v rozhlasu přišel a byl vyloučen i z řad kandidátů KSČ. Začal pracovat jako noční hlídač. Později, již jako spolupracovník rozvědky, pracoval v planetáriu ve Stromovce a jako redaktor ve Státním nakladatelství technické literatury.

Byl jsem rozhodnutý, že jim uteču

Karel Köcher v té době, tedy začátkem šedesátých let, zvažoval emigraci. Už předtím se prý vypravil do Polska s úmyslem dostat se odtamtud lodí do Švédska, což nevyšlo. „Řekl jsem si, že jediná cesta ven byla přesvědčit rozvědku, aby mě vzali jako svého člověka a vyslali mě do zahraničí,“ konstatuje. Začátek spolupráce s rozvědkou byl tedy podle jeho slov čistě účelový: „Nemyslel jsem si, že budu pro rozvědku pracovat. Představoval jsem si to velmi jasně: oni mě někam pošlou, já půjdu na nejbližší policejní stanici a přihlásím se tam. To jsem si myslel ještě velmi dlouho.“ 

Jeho spolužák z FAMU Jan Liška, který studoval produkci, podle něj „dostal umístěnku na vnitro“. Právě on údajně vymyslel strategii, jak Karla Köchera do rozvědky propašovat: „Všichni estébáci jedli spolu v kantýně a on si přisedal k těm lidem od rozvědky a vykládal jim, jakého má skvělého kámoše. Přišli za mnou a začali mě oťukávat.“

Spolupráci podepsal v roce 1963 a zvolil si krycí jméno Pedro, které kdysi bývalo jeho skautskou přezdívkou. „Vymysleli zajímavý způsob, jak mě zacvičit. Přibrali mě do skutečných kontrašpionážních operací proti Rakušanům, Němcům či Japoncům. Takže jsem se naučil řemeslo velice dobře,“ říká. K jeho úkolům v té době prý patřilo vytipovávání cizinců ochotných ke spolupráci, mapování lidí, zjišťování jejich kontaktů. Mimo jiné přinášel informace na svého starého známého, amerického profesora George Klinea, se kterým se poprvé setkal už jako student a průvodce po Praze. 

Karel Köcher uvádí, že se ve své práci pro rozvědku před svým odjezdem do USA setkal s lidmi, kteří už nepatřili k první nevzdělané generaci bezpečnostních kádrů. Mnozí z nich podle něho měli vzdělání a „rozhodně to nebyli lidi, kteří by schvalovali nějaký politický útlak“. Jako příklad uvádí šéfa amerického oddělení rozvědky Miroslava Polreicha nebo svého přímého nadřízeného Miloslava Gvozdka. „Přesto jsem byl rozhodnutý, že jim uteču,“ říká. 

Již jako spolupracovník rozvědky se Karel seznámil se svou budoucí ženou, o deset let mladší Hanou Pardamcovou, kterou záhy požádal o ruku. „Nezbylo mi, než jí o svých kontaktech s rozvědkou říct. Oni potom za ní přišli a sdělili jí to oficiálně. Její reakce byla pozitivní,“ říká Karel Köcher. Hana se začala rozvědné práci učit spolu s ním: „Podílela se na mém výcviku, zakládání mrtvých schránek a sledovačkách, protože to musí dělat dva, aby vám ten druhý hlídal záda. Když chcete odhalit sledování, musíte mít pomocníka. Učila se to.“

Donášení, nebo přátelská pomoc? 

Karel Köcher opakovaně tvrdí, že rozvědce nenosil informace na své známé v Československu, jeho spis (arch. č. TS-816105 MV + MTH) ovšem vypovídá něco jiného. „Pramen“ zde podává rozsáhlé informace například o psychiatru a spisovateli Josefu Nesvadbovi, se kterým udržoval přátelské styky od roku 1958. Karel Köcher to vysvětluje následovně: „S Nesvadbou se přátelil tiper [George] Kline. A když jsem měl vyjet, hrozilo, že kdyby později vycestoval také Nesvadba, mohl by o mně v zahraničí něco provalit. Hrozilo mu tedy, že nebude smět cestovat do zahraničí. Proto mě požádali, abych napsal zprávu, kdo je Nesvadba. Vznikl mi velký problém: protože jsme byli přátelé, měl jsem potřebu napsat ji tak, aby mohl vyjet. Popsal jsem ho tak, že je oddaný, loajální, nemůže mě ohrozit.“

Dalším Čechoslovákem, o kterém agent Pedro podává podrobné informace, je jeho přítel Václav Trojan, syn hudebního skladatele stejného jména. Ve spisu (arch. č. TS-816105 MV + MTH) se o něm zachovala desetistránková rukou psaná zpráva, po níž následuje plánek a podrobný popis Trojanova pokoje. „Václav Trojan byl nervák, nakloněný depresím. Měl velký problém jít po maturitě na vysokou školu. Na vojně se pokusil o sebevraždu, byl na psychiatrii. Státní bezpečnost ho vnímala jako problémovou osobu, podezírali ho, že bere drogy. Zaručil jsem se za něj a nabídl jsem se, že mu prohledám pokoj. To bylo lepší, než aby ho prohledávali oni. Potom jsem napsal zprávu, že tam žádné drogy nemá. Zachránil jsem ho od dalších potíží,“ vysvětluje tuto epizodu Karel Köcher. 

V obou případech tedy sám interpretuje své jednání tak, že chtěl své přátele ochránit před dalším zájmem Státní bezpečnosti. Dokonce naznačuje, že se sám vystavil riziku, aby přátelům pomohl: „Musíte vážit, co je vyšší princip mravní – jestli vaše riziko, nebo jeho riziko. Já nechci kázat o morálce, ale ta etika je mi jasná v tomto ohledu.“ 

Jedním z těch, kterým Karel Köcher z titulu spolupracovníka Státní bezpečnosti podle svých slov „pomáhal“, byl také Václav Havel. Ten si v polovině šedesátých let zažádal o vydání pasu a chtěl vycestovat na Západ, kde měli uvádět jednu z jeho divadelních her. Köcherův řídící orgán Miloslav Gvozdek se jej na Václava Havla dotazoval. „Václava jsem znal, byť ne dobře. Znali jsme se ze Slávie, tykali jsme si. Nemohl jsem říci, ať mu pas nedávají, měl jsem pocit, že na to má právo. Gvozdek chtěl, ať se za něj písemně zaručím. Tak jsem vzal psací stroj a napsal jsem, že se za něj zaručuji.“ Podle Karla Köchera tedy Václav Havel mohl tehdy vycestovat díky jeho dobrozdání.

Proniknete do CIA, Karle

V roce 1964 dostali manželé Köcherovi možnost společně vycestovat do Rakouska na návštěvu strýce Hany Köcherové. Miloslav Gvozdek prý tehdy svému spolupracovníkovi vystavil cestovní doklad se slovy, že „by mu bylo líto, kdyby tam zůstali“. Karel Köcher o emigraci skutečně uvažoval, na cestu si s sebou vzal diplom z Matfyzu. V Rakousku se obrátil na britský a francouzský konzulát, všude ho však odmítli s tím, že nejprve musí požádat o azyl v Rakousku. Toho se obával, protože Rakušané podle jeho slov „prominentní“ žadatele o azyl někdy vraceli do Československa.

S dalším nápadem na možnou emigraci přišel Hanin strýc, který navrhl přejet hranice do Německa, kde obvykle nekontrolovali doklady projíždějících cestovatelů. Ani tento plán však nevyšel. Nakonec se Karel Köcher obrátil na německý konzulát v Salzburgu s žádostí o vízum. Konzul přišel s nabídkou, aby se Karel Köcher prohlásil za osobu německé národnosti, Volksdeutsche. „To jsem nemohl,“ konstatuje. „Vyvraždili mi polovinu rodiny, nemohl jsem prohlásit, že jsem Němec.“ 

Do Prahy se tedy Köcherovi vrátili s vědomím, že do ciziny povede cesta jedině přes angažmá v rozvědce. Karel Köcher tvrdí, že ho k tomuto plánu přivedly i další, idealistické pohnutky: „Viděl jsem v tom příležitost, že když se stanu špičkovým rozvědčíkem, budu vážen a budu mít možnost ovlivnit vztahy k Západu, že nebudou [tajné služby] pronásledovat emigranty.“ Ale i kdyby takto skutečně uvažoval, doufat v takový vliv vlastní osoby bylo poněkud nerealistické. 

Jisté je, že Karel Köcher měl řadu dovedností, které ho pro dráhu rozvědčíka kvalifikovaly: ovládal cizí jazyky, byl fyzicky zdatný, uměl se pohybovat ve společnosti, byl ambiciózní, nebál se rizika. „Chcete-li rozvědčíka opravdu velkého kalibru, tak bych se do těch bot asi vešel,“ říká. Jeho nadřízený Gvozdek nakonec sám přišel s návrhem, že Karla Köchera vyšlou do Spojených států. 

„Ptal jsem se, co tam budu dělat. ,Proniknete do CIA.’ Potlačil jsem úsměv. On neuměl anglicky, o Americe neměl tušení, ale byl to hodný, čestný člověk. ,A jak to mám udělat?’ ,To už bude vaše věc, Karle,’“ popisuje Karel Köcher osudový rozhovor. „To je, jako když vám někdo navrhne, abyste skočil z velké výšky do vody. Je to prostě hec. Udělám to? Tím jsem samozřejmě pohřbil všechny možnosti seriózní kariéry a stal se ze mě dobrodruh. Protože když máte takovouto identitu, rozvědčík, pak jste v první řadě rozvědčík, i když přitom učíte filozofii na americké vysoké škole. Musíte podle toho neustále uspořádávat svůj život a ohlížet se přes rameno. Jste secret agent, nejste profesor. Profesor jste až potom.“ 

Před výjezdem v průběhu roku 1965 byl Karel Köcher vystaven intenzivnímu školení ve zpravodajské technice: „Mikrotečky, šifrové bločky, zakládání mrtvých schránek. Posílali za mnou smečky sledovačů. Praha se najednou stala cizím městem,“ popisuje. 

Absolvoval také školení ohledně testů na detektoru lži: „Psychiatr major Dufek měl v Krakovské ulici laboratoř, kde si vlastníma rukama postavil detektor lži. Naučil mě tu techniku a vysvětlil mi, jak to obejít. Musíte mít základní předpoklady a silnou vůli. Už když se nastavuje základní úroveň, hladina musí být vychýlená. Takže když se mě ptali na základní věci, kde jsem se narodil a kam jsem chodil do základní školy, představoval jsem si, že lžu, a snažil jsem se být co nejnervóznější. Naopak, když se ptali, jestli jsem příslušníkem cizí rozvědky, představoval jsem si dobré jídlo nebo alpskou louku.“

Jak excelovat v Ivy League

Na podzim 1965 vycestovali Köcherovi do Rakouska pod novými krycími jmény: Karel Köcher jako agent Tulián, Hana Köcherová jako Adrid. Pamětník uvádí, že kdyby ho rozvědka vyslala do některé evropské země, například do Francie nebo Velké Británie, pravděpodobně by dezertoval a do rozvědné činnosti by se nezapojil. V USA to ale podle něj bylo něco jiného, k této zemi neměl tak silné vztahy. 

Jeho nejdůležitějším kontaktem na Západě byl George Kline, profesor, se kterým se Karel Köcher seznámil už jako průvodce po Praze padesátých let a později na něj donášel během své spolupráce s rozvědkou. Na jeho pomoci byl dosti závislý, protože rozvědka ho na Západ vyslala bez peněz: „Ospravedlňovali to tím, že musím působit jako autentický emigrant, který žádá o azyl v nouzi. Ale my jsme opravdu měli nouzi. Neměli jsme žádné peníze.“ 

George Kline mu pomohl svými kontakty, zařídil mu práci externisty ve Svobodné Evropě i možnost studia na univerzitě v Indianě, odkud Karel Köcher později přešel na Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Další důležitou známostí byla malířka Gloria Surmachová, manželka sociologa C. Wright Millse, která mu v začátcích dala k dispozici svůj newyorský dům i auto. „První tři dny jsem byl vyjevený, měl jsem horečku. Mrakodrapy, obrovské město… Byl jsem úplně mimo,“ přiznává Karel Köcher. 

V začátcích v USA mu podle jeho slov pomohly i tehdejší principy americké meritokracie: každý, kdo prokázal výjimečné schopnosti, mohl dosáhnout vysokých cílů. „Brzy mi bylo jasné, že absolventi elitních škol mají zvláštní pozici v soukromém i vládním sektoru. Jak proniknout do Ivy League? Moje strategie byla jít na některou z těchto univerzit a tam excelovat,“ říká Karel Köcher. 

Hana Köcherová si v New Yorku našla práci v obchodu s diamanty a projevila pro tuto práci mimořádný talent, když pouhým okem dokázala rozeznávat odstíny a vady drahých kamenů. Během nadcházejících let se stala jednou z mála osob nežidovského původu, které pronikly mezi špičku obchodníků s diamanty na Manhattanu. 

Přízrak invaze jsem viděl už na jaře

V prvním období byl Karel Köcher podle svých slov pouze spícím agentem: měl čas na usazení v Americe a nemusel plnit žádné konkrétní úkoly. Probíhaly pouze udržovací schůzky. „Spojení se udržovalo tak, že vám někdo zavolal a hledal někoho, kdo tam nebyl, anebo přišel pohled s kódovou větou,“ vysvětluje. 

V roce 1967 získal práci poradce v newyorské redakci Svobodné Evropy. On sám tuto skutečnost podává poněkud opulentněji: „Elliot Richardson, nejvyšší americký funkcionář a stratég studené války, mě pozval do svého klubu na oběd. Nabídl mi úžasnou kariéru ve Svobodné Evropě v Mnichově, což jsem odmítl, protože proti Svobodné Evropě jsem nechtěl pracovat. A tak mi nabídl velice prestižní místo poradce newyorské redakce Svobodné Evropy za hodně peněz.“ 

Díky práci ve Svobodné Evropě se Karel Köcher setkával s československými poúnorovými emigranty, například Ferdinandem Peroutkou a Egonem Hostovským. Svou roli zde opět vidí značně nadneseně: „Hledal jsem cestu, jak smířit pražský režim s poúnorovou emigrací. V tomto směru jsem pracoval. Posílal jsem do Prahy depeše, že ti lidé nemluví nepřátelsky.“ V případě Egona Hostovského si připisuje zásluhu za to, že dostal vízum do Československa a mohl tedy navštívit svou vlast. 

V roce 1968 Karel Köcher pracoval ve Svobodné Evropě a současně studoval na newyorské Kolumbijské univerzitě, kde navštěvoval Institut komunistických věd, vedený Zbigniewem Brzezinskim. O dění v Československu byl tedy dobře informován a sám k tomu podotýká: „Přízrak invaze jsem viděl už někdy na jaře 1968.“

V té době navštívil New York také Václav Havel, který – jak Karel Köcher opakovaně připomíná – dostal pas na pamětníkovu záruku. Na jednom z večírků, kterých se oba účastnili, prý Karel Köcher Václava Havla varoval, že jeho neopatrné vyjadřování ohledně uvolnění poměrů v Československu dává argumenty sovětskému politbyru: „Vašku, zveš ruské tanky do Prahy. Zmírni!“ 

„On vzal skleničku vína a řekl: ,Rusové se od nás musejí učit.’ A za pár měsíců tanky byly v Praze. Takže on neměl ponětí, která bije,“ říká Karel Köcher. 

O invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se Köcherovi dozvěděli v Portugalsku, kde společně natáčeli humorný pořad o emigrantech pro Svobodnou Evropu. 

Československo pro ně bylo nula

Po srpnu 1968 komunikace s československou rozvědkou na nějaký čas ustala. V jejím vedení mezitím docházelo ke změnám. Dosavadní rezident Miroslav Polreich, který zastával post tajemníka československé mise při OSN, byl odvolán, a nahradil ho Václav Králík, který vystupoval pod krycím jménem Kareš. Právě ten pamětníka kontaktoval v roce 1970.

Karel Köcher, který v té době vyučoval na katedře filozofie na Wagner College, zareagoval překvapivě: oznámil na FBI, že ho obtěžuje československá rozvědka. Ale ať už byla jeho motivace jakákoli, na FBI to velký dojem neudělalo. „Vůbec je to nezajímalo. Československo pro ně bylo nula.“ Karel Köcher dnes uvádí, že po srpnu 1968 už nechtěl pokračovat v práci pro rozvědku. Kdyby na americké straně cítil vstřícnost, možná by dokonce přeběhl k Američanům. Souhra okolností ale jeho rozhodnutí změnila. 

Především měl pocit, že Američané invazi, která v Československu potlačila pražské jaro, ve skutečnosti přivítali: „Viděl jsem, že Američané nepřejí pražskému jaru. Úspěšný, demokratický socialistický režim v Evropě by pro ně byl velice nežádoucí. Invazi přijali s úlevou, protože tuto tendenci potlačila. I ve Svobodné Evropě jsme měli zakázáno podporovat tendence pražského jara,“ tvrdí.

Současně byl podle svých slov „radikalizován“ válkou ve Vietnamu či americkou podporou vlády vojenské junty v Guatemale: „Začnete vidět věci jinak, rozlišovat mezi chováním na mezinárodním jevišti a chováním doma. Spojené státy byly tehdy obdivuhodná země, jejich svobodě slova a dalším vymoženostem se nedalo neobdivovat. Ale po stránce zahraniční politiky to bylo strašné.“ 

Jeho další motivací pro pokračování spolupráce s normalizovanou rozvědkou prý bylo mírotvorné úsilí: „Šlo o obranu proti případnému útoku, aby se ze studené války nestala horká.“ Už brzy se měl stát pro československou rozvědku velmi důležitým hráčem. Podařilo se mu totiž proniknout do CIA. 

Poznat mechaniku moci

„Měl jsem nutkavou zvědavost vidět, jak to ve světě chodí a jaká je mechanika moci, která se uplatňuje v naší civilizaci. Ale byl v tom i mesiášský motiv, chtěl jsem mít možnost ovlivnit chod událostí,“ popisuje svou motivaci pro vstup do CIA. Svou práci profesora na katedře filozofie na Wagner College popisuje jako příjemnou, nicméně dodává: „Ale nebyla to výzva, nebyl to adrenalin.“ Vyplnil tedy dotazník pro zájemce o práci v CIA, k němuž mohl přiložit i pozitivní posudek od Zbigniewa Brzezinského z Kolumbijské univerzity. 

Následně prošel náročným přijímacím řízením: jazykovými zkouškami z ruštiny, při nichž dosáhl na úroveň rodilého mluvčího, testy IQ a také testem na detektoru lži, na který ho už v Praze trénoval již zmíněný psychiatr Dufek. „Mám rád makové koláče, takže jsem si při odpovědích představoval, jak mlsám makový koláč nebo se procházím po krásné zahradě. Nesmíte myslet na ženské, tomu je třeba se vyhnout, protože to by vás vzrušovalo.“ 

Díky své znalosti ruštiny nastoupil do jednotky AE Screen, jejímž úkolem bylo zpracovávání odposlechů, ale někdy i korespondence sovětských diplomatů v zemích třetího světa. „Odposlechy přišly natočené na páscích, šlo o to, projít je, zjistit, co je tam zajímavého, napsat resumé, analyzovat a doporučit další odposlechy nebo sledování. Případně doporučit, kdo by mohl být dobrým kandidátem na verbovku na agenta. Doporučovalo se, koho verbovat, to byl jeden z hlavních cílů, objevit měkké povahy, které by bylo možné zmáčknout nebo by byli úplatní.“ 

Později se dostal na analytické pracoviště Office of Political Research, které podle jeho slov hledalo řešení sovětsko-amerických vztahů. „Když jsem si v Praze později četl své hodnocení, zjistil jsem, že to vnímali tak, že jsem si pohoršil. Vůbec neměli ponětí, že právě tam se dělala politika CIA, že odtamtud se posílaly závěry do Kongresu a Bílého domu. Člověk by čekal, že mi zatleskají, jak jsem úžasný, ale to vůbec.“ 

Získal si respekt v KGB

Jako československý rozvědčík měl Karel Köcher v rámci své práce pro AE Screen možnost „torpédovat verbovky“, tedy oznámit do Prahy (potažmo do Moskvy) úmysl CIA získat konkrétního člověka ke spolupráci. „To mi vyhovovalo, protože Američané se ke svým agentům chovají skutečně ošklivě. Často ty verbovky probíhají ve stylu: ,Buď podepíšeš, nebo letíš z okna.’ Když jim to někdo podepíše a pracuje pro ně, vystavuje se obrovskému riziku. Oni se v případě zatčení o své agenty nepostarají. Bylo mi tedy potěšením zabíjet ty verbovky.“ Karel Köcher odmítá, že by vytipované osoby vystavoval nějakému riziku ze strany komunistických tajných služeb. „Osobně jim to nemohlo uškodit. Nesebrali by je, nezastřelili by je. To jsou bludy, že by něco takového dělali.“ 

Karel Köcher sám zmiňuje případ Aleksandra Dmitrijeviče Ogorodnika, sovětského diplomata v Kolumbii, kterého CIA získala ke spolupráci a který po svém prozrazení spáchal sebevraždu pomocí rychle působícího jedu. Podle mnoha zdrojů to byl právě Karel Köcher, kdo ho Sovětům odhalil jako amerického špiona a je tedy vinen jeho smrtí. On sám naopak tvrdí, že se Ogorodnika snažil zachránit a zavraždil ho dvojitý agent. 

Karel Köcher se během první poloviny sedmdesátých let začal dostávat do rozporů s novým vedením československé rozvědky: „Samozřejmě vznikal problém, protože jsem jednal s normalizačními blbci, kterým jsem nebyl ochoten vyhovět, a dostávali jsme se do konfliktů.“ Dostával úkoly, které podle jeho názoru byly pod jeho úroveň. Jednou po něm například nadřízení chtěli, aby dodal seznam poznávacích značek automobilů zaměstnanců oddělení AE Screen, jindy chtěli, aby získal evakuační plány města Washingtonu. „Jakou to má špionážní cenu? Absolutně žádnou. To mě tak dopálilo, že jsem napsal takové memorandum, že takto se to dělat nemá. Cílem nemá být krást espézetky nebo jiné dokumenty, ale společensky se stýkat s lidmi, kteří v USA vytvářejí strategii, a seznámit se s jejich myšlením. Jestliže vím, jak myslí, dokážu na základě dílčích informací odhadnout, co udělají. Poznat úmysly protivníka je důležitější než nějaký papír.“ Ke společenským stykům s těmito vysoce postavenými lidmi podle něj mělo patřit i odpovídající materiální zajištění: „Na to, abych se s nimi mohl stýkat, potřebuji luxusní byt na Manhattanu, auto, peníze, abych je mohl pozvat na drahou večeři.“ 

Köcher naráží mimo jiné na to, že jako československý rozvědčík nedostával během pobytu v USA žádný plat. Odměna se mu měla ukládat v Československu na vkladní knížku. Jeho zpráva podle něj vyvolala v Praze velké pozdvižení, ale v Moskvě nakonec našel pochopení a na pokyn tehdejšího šéfa KGB Jurije Andropova mu Moskva vyplatila 40 tisíc dolarů, které složil jako akontaci na hypotéku na newyorský byt. 

V průběhu sedmdesátých let vznikala mezi Karlem Köcherem a jeho československými nadřízenými častá nedorozumění, naopak se začínal sbližovat s lidmi z KGB. „Ti se ke mně chovali spíše s respektem, na rozdíl od českých normalizátorů.“ 

Když Karel Köcher hovoří o získávání informací prostřednictvím společenských styků s lidmi z prostředí politiky a tajných služeb, nelze nezmínit téma sexuálních večírků, kterých se podle záznamů ve spisu TS-816105 MV + MTH účastnil už v Praze. Rozhodně ale odmítá, že by na takové večírky chodil i v USA: „Je nepředstavitelné, že by na takové večírky chodili lidé z CIA. To nemá se špionáží nic společného. Ti lidé by si tím zničili kariéru.“ Podle něj jde o součást dehonestační kampaně, kterou proti němu a jeho manželce vedli Američané po jeho zatčení. 

Kritické dny ve Čtyřkolech

V roce 1976 vyzvala rozvědka Karla Köchera, který nyní působil pod novým krycím jménem Rino, k ilegální návštěvě Československa. Schůzka se uskutečnila v neoznačené vile ministerstva vnitra ve Čtyřkolech nedaleko Prahy v Posázaví, kde byli Köcherovi drženi několik dnů a na výpravách mimo budovu je doprovázela ozbrojená ochranka. Ve Čtyřkolech mělo dojít k setkání s Olegem Kaluginem, vysokým generálem KGB. (Karel Köcher právě jeho obviňuje ze smrti diplomata Ogorodnika. Kalugina, který začátkem devadesátých let emigroval do USA, navíc označuje za amerického špiona.) Kalugin podle všeho Karlu Köcherovi nedůvěřoval. Podrobil ho mnohahodinovému výslechu a označil ho za zrádce. „Na to neměli hoši v československé rozvědce žaludek, nebyli vrazi. Vymysleli, že na to půjdou jinak. Řekli si, že mi přikážou zůstat v Československu. Měl jsem vystoupit na tiskové konferenci a obvinit disent z práce pro CIA, která ho prý sponzoruje.“ 

Köcher uvádí, že rozvědka se ho k tomu snažila přinutit výhrůžkami, které se týkaly jeho i manželčiných rodičů, a nakonec i hrozbami fyzickou likvidací. On to ale podle svých slov odmítl: „Řekl jsem: ,Klidně mě zabijte.’ Musel jsem na to vypít asi půl láhve vodky. Je to jeden z nejsvětlejších momentů mého života, že jsem se tomu zlu postavil.“ 

Karel Köcher uvádí, že kdyby nabídku na vystoupení proti disidentům přijal, čekala by ho sladká budoucnost: „Měl bych úžasný džob, byl bych šéfredaktor, jako Minařík, nebo bych byl profesor. Dostal bych státní vyznamenání. Byl bych slavný, měl bych se úžasně, jezdil bych na Kubu. Byl bych papaláš, měl bych tuzexové konto a obdiv soudružek. Nemusel bych už mít strach a ohlížet se stále přes rameno...“ 

Podle svých slov nabídku odmítl z morálních důvodů: „Zašel jsem až tak daleko, že jsem v jednu chvíli připustil, že jsem americký agent. Byla to moje morální povinnost. Nesouhlasil jsem například s tím, co napsal Václav Havel ve své polemice s Kunderou. Ale nechal bych se třeba zabít, aby to mohl svobodně říkat,“ prohlašuje Karel Köcher s typickou pompézností. 

Rozvědka mu nakonec umožnila návrat do USA, který byl podle Karla Köchera pro něj „neuvěřitelně riskantní“. Dal výpověď v CIA, protože se obával, že československá rozvědka ho z pomsty odhalí jako svého agenta. Zůstala mu však americká bezpečnostní prověrka, takže mohl nadále překládat tajné dokumenty. Vedle toho pracoval pro diamantový byznys své manželky a začal vyučovat na State University of New York. 

Pražské jaro pokračuje v SSSR

V roce 1981 dostal Karel Köcher dopis, který kdosi vhodil do schránky kanceláře Diamantového klubu: „Pražské jaro teď pokračuje v Sovětském svazu. Přidej se k nám!“ Vnímal ho jako omluvu a nabídku spolupráce od KGB, ke které měl větší respekt než k vedení československé rozvědky. Navštívil ho nový řídící orgán rozvědky, Jan Šturma neboli Fila. Vysvětlil, že panují velké obavy z nově nastoupivšího Ronalda Reagana a vyhrocení sovětsko-amerických vztahů.

„Zachraňujete svět. Když je někdo jediný, kdo to může udělat, tak musí,“ prohlašuje Karel Köcher a opět svou roli vnímá jako historickou: „Chtěl jsem zabránit válce. Usoudil jsem, že pokud bude klid zbraní, chod dějin nutně povede k radikální demokratické transformaci Sovětského svazu. To by zasáhlo i normalizátory, kteří po tom ani v nejmenším netoužili.“ 

I po odchodu z CIA pokračoval ve společenských stycích s bývalými kolegy a lidmi z Bílého domu, od kterých podle svých slov mohl získat mnoho podstatných informací o zákulisním dění a směřování politiky USA. 

Na Vánoce 1983 se Karel Köcher sešel s rozvědkou ve Vídni a domluvil se, že spolupráci ukončí. Plánoval přestěhování do Rakouska. V té době už však byl coby východní agent prozrazen a sledovala ho FBI. 

Karel Köcher zmiňuje tři hypotézy o tom, jak se jeho spolupráce s československou rozvědkou provalila: KGB dospěla k závěru, že ho udal Oleg Kalugin; československá rozvědka za viníka označila Jana Šturmu neboli Filu, který prý později přeběhl k Američanům; Köcher zmiňuje i možnost, že ho udala samotná rozvědka, která v jeho vztahu k Moskvě viděla nebezpečí. 

Přátelé mezi gangstery a mafiány

„Vyšel jsem z budovy na 47. ulici, kde byla kancelář Diamantového klubu. Před ní stála černá limuzína a obstoupili mě muži v oblecích. Sdělili mi, že FBI mi chce udělat nabídku. Odvezli mě do apartmá v luxusním hotelu Barbizon-Plaza, kde čekal kontrarozvědčík FBI a šéf kontrarozvědky CIA. Věděli o mé práci tolik detailů, až to hezké nebylo,“ popisuje Karel Köcher průběh jeho zatčení v listopadu 1984. 

CIA mu údajně nabídla smlouvu svého spolupracovníka a vyslání do Rakouska, naopak FBI nebyla ochotna nechat ho vycestovat. Zadržena coby nepřátelská svědkyně byla i Hana Köcherová, která odmítla vypovídat. Jako prokurátor proti Köcherovým stál Rudolph Giuliani, pozdější starosta New Yorku.

Ve vazební věznici na Manhattanu strávil Karel Köcher 14 měsíců. Tamější prostředí popisuje velmi drasticky: „Je to tam postavené tak, aby to lidi dohnalo k šílenství. V nejvyšším poschodí, v oddělení s maximální ostrahou, dochází každý měsíc k sebevraždě. Lámou vás psychologicky, hodí vás do studené cely jen ve spodním prádle a v tenké oranžové kombinéze, nedají vám pořádně najíst. Myslí si, že vás zlomí a budete povolnější.“ Hovoří také o speciální samotce, kde “běhají krysy a voda teče po zdech – gulag je proti tomu hotel!“ 

Karel Köcher se spoluvězni navázal řadu kontaktů. Patřil k nim například bývalý důstojník italské vojenské rozvědky Francesco Pazienza, potomek mafiánské rodiny Gambinů, či Carmine Persico, šéf mafiánské rodiny Colombo. Dalším mafiánem, se kterým se Köcher údajně sblížil, byl Gaetano Badalamenti, který mu prý přenechal svůj tác se snídaní. K dalším přátelům z vězení měli patřit černí muslimové nebo členové gangu Hells Angels. Tvrdí, že díky nim údajně přestál i pokus o fyzickou likvidaci, který měl zinscenovat prokurátor Giuliani. 

Výměna na mostě špionů

Karel Köcher údajně sám přišel na myšlenku výměny za vězněného sovětského disidenta Natana Ščaranského, o jehož propuštění usilovali Američané už delší dobu. „Bylo to úplně absurdní. Nebyl jsem sovětský, ale český zpravodajec. Nevěděl jsem, co si o mně myslí, ale asi si mě vážili za to, že jsem jim dodal řadu důležitých poznatků.“ Tento návrh zaslal přes svého právníka v podobě tužkou psaného dopisu šéfovi KGB Vladimiru Krjučkovovi.

„Köchera bych vyměnil ne za jednoho, ale za pět takových Ščaranských,“ vyjádřil se údajně později Krjučkov. „Byla to otázka cti,“ řekl prý Köcherovi Krjučkov a do výtisku svých memoárů mu později vepsal: „Skláním se před pevností vašich postojů.“ Sám Karel Köcher ovšem poznamenává, že úplně nerozumí tomu, jak to šéf KGB s tou pevností postojů vlastně myslel. 

Podrobnosti výměny se domluvily během setkání obou světových mocností v Reykjavíku. Köcher byl ve Spojených státech formálně odsouzen k doživotnímu trestu, rozsudek byl vzápětí zapečetěn a odložen. Podmínkou dohody bylo také to, že se Köcherovi vzdají amerického občanství. Hanu Köcherovou však její právník nabádal, aby to nedělala – ona sama odsouzena nebyla. 

Poté Karla Köchera v poutech, obklopeného agenty, odvedli spolu s manželkou do vojenského letadla, které za několik hodin přistálo v Západním Berlíně. Rovnou z letadla přestoupili do dodávky, která je odvezla ke Glienicker Brücke, slavnému „mostu špionů“, na němž se první výměna rozvědčíků mezi Východem a Západem uskutečnila už roku 1962. Právě tady byli Köcherovi vyměněni za Natana Ščaranského. (Výměna zahrnovala více osob, ze Západu na Východ jich přecházelo pět, z Východu na Západ čtyři.) Jakmile přešli přes dělící čáru uprostřed mostu, ocitli se nevratně zpátky na území sovětského bloku. 

„Přecházel jsem ten most s pocitem, že jsem zabodoval, že jsem zvítězil ve svém dlouholetém zápasu s americkou hrozbou, ale i s totalitní hrozbou československou. Mou svobodu vyjednal Gorbačov osobně a říkal jsem si, že jsem v pozici někoho, kdo si může dovolit víc než kdokoli jiný,“ říká Karel Köcher. 

Na druhé straně mostu čekal autobus s šampaňským, jelo se do vily Stasi a do hotelu. Odtamtud Köcherovi pokračovali letadlem ministra vnitra do Prahy. 

Jako by se nic nestalo

Jestliže Karel Köcher přecházel most s pocitem, že doma ho čeká sláva, uznání a velké možnosti, velice se zmýlil. „Informační embargo. V novinách ani slovo. Jako by se vůbec nic nestalo.“ Ačkoliv jeho známí o všem věděli z Hlasu Ameriky, publicita, kterou doma očekával, se nekonala. 

Návrat ani v jiných ohledech nenaplnil jeho očekávání. Ministerstvo vnitra mu odmítalo vyplatit mzdu za uplynulých 20 let. „Domluva byla, že mi bude plat ukládán na vkladní knížku. Prohlásili, že taková dohoda nikdy nebyla. Asi ty peníze ukradli,“ konstatuje. „Přidělili nám ošklivý byt na sídlišti, naproti nějakému komínu. Museli jsme bydlet na Vinohradech u mojí matky.“ Ani finanční vyrovnání, které mu mělo nahradit výlohy za obhajobu během věznění, nebylo podle jeho představ. 

Karel Köcher nenacházel uplatnění, jaké by si představoval. Chtěl dělat poradce generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Gustávu Husákovi, o tom však nebylo ani řeči. Rád by začal učit na FAMU. „Říkal jsem si, že tam budu mít parketu, platformu, ze které budu moci ovlivňovat myšlení budoucích filmařů a pokračovat ve svém zápasu s režimem. Ale to bylo zaraženo, nesměl jsem učit,“ říká. 

Na přímou intervenci ze Sovětského svazu mu bylo nabídnuto místo v Prognostickém ústavu, o kterém říká, že to byl „bleší cirkus“ vedený „nekompetentním podvodníkem“ Valtrem Komárkem. Podle slov Karla Köchera nikdo z pracovníků Prognostického ústavu v roce 1989 nedokázal vytušit, že se blíží pád totalitního režimu. Ještě ani na celopodnikové schůzi Prognostického ústavu 21. listopadu 1989 prý jeho spolupracovníci nic nepochopili. 

Jediný, kdo to údajně předvídal, byl on sám: „To bylo tak jasné, všude se to pokládalo: polská Solidarita, východní Němci v Praze. To byl konec, musel být. Samozřejmě, zásah Lidových milicí byl možný, ale myslím, že by se toho neodvážili,“ říká Karel Köcher. Naznačuje, že sám Michail Gorbačov již v době listopadových demonstrací v Praze prosazoval Václava Havla do čela země. Uvádí dokonce teorii, podle níž Sovětský svaz podpořil pád komunistické moci v Československu: „Na velvyslanectví byl přečten dopis Gorbačova, že pokud československá moc zasáhne proti demonstrantům, vstoupí do toho Sovětská armáda. Je to paradoxní, že samet byl takto podpořen Sovětskou armádou.“ 

Druhé zklamání po listopadu 

On sám byl z pádu komunistického režimu údajně nadšený, přestože Václava Havla a jeho spolupracovníky považuje za lidi, kteří „neměli ponětí o politice“. 

„Byl jsem rád, že se Havel stal prezidentem, i když jsem věděl, že na to nemá. Byl řízen Tigridem [kterého Köcher považuje za agenta CIA], vlastní myšlenky neměl, jen je přebíral od Tigrida a od Schwarzenberga.“

I po listopadu 1989 Karel Köcher zřejmě znovu očekával, že přijde veřejný úspěch, ve který doufal po svém návratu z USA. „Myslel jsem si, že moje historie v rozvědce je tak jednoznačně protirežimní, že bych mohl pomoci tu rozvědku očistit. Kdyby se podívali do mých materiálů, zjistili by, že jsem nebyl ochoten vystoupit proti disentu. Ale nikoho to nezajímalo,“ konstatuje s hořkostí. 

Stáhl se tedy do ústraní a věnoval se rozmanitým aktivitám. Mimo jiné psal pro časopis East European Newsletter, vydávaný Asociací pro mezinárodní otázky, v jejímž pozadí stála zřejmě britská MI6. Vypravil se také do Jihoafrické republiky, kde údajně domluvil pro Českou republiku „úžasné těžební možnosti“ v místních dolech. Ty ale nikdy nebyly využity. 

Hana Köcherová pracovala dva roky jako referentka na britské ambasádě, odtamtud však byla propuštěna poté, co se informace o její minulosti dostaly do médií. 

Byl bych raději točil filmy

„Své vzpomínky vytěsňujeme a upravujeme, abychom sami před sebou vypadali lépe. Dávám si strašný pozor, abych to nedělal. Jsem vyškolený filozof a filozofie vám jasně ukazuje, jakým způsobem vaše mysl pracuje, takže jsem schopen se toho vystříhat,“ tvrdí Karel Köcher. U mnoha jeho výroků je nicméně těžké odhadnout, zda jde o jeho niterné přesvědčení, sebeklam nebo vědomou, úmyslnou manipulaci. Mnohé události jeho života popisují různé zdroje zcela odlišně. Při čtení tohoto textu je tedy potřeba stále mít na paměti, že vše, co pamětník říká, je pouze jeho subjektivní verze příběhu. Jisté je, že pro Karla Köchera je důležité prezentovat se jako charakterní člověk, odpůrce totality a bojovník za mír. Aby to ilustroval, neváhá citovat závěrečné verše z Rostandova Cyrana z Bergeracu: „Vše vzali jste mi, můj vavřín i mou růži. Jedno však nemůžete vzíti opravdovému muži: Štít můj čistý.“

„Nelze komunistickému režimu upřít, že obyčejným lidem poskytl určité jistoty. Ale po morální stránce jsem považoval za nutné mu klást odpor: od tvrdého odporu přes sofistikovaný, prostřednictvím filmových klubů a později v Prognostickém ústavu. Považoval jsem to vždy za zásadně důležité,“ říká. 

Přestože pracoval pro rozvědku komunistického státu, komunistickému režimu podle vlastního mínění nesloužil. „Nesloužil jsem komunistickému státu, ale národnímu zájmu. To byste mohli obvinit i hasiče nebo chirurgy, že slouží komunistickému státu. Snažil jsem se stát v cestě tomu, aby nám Spojené státy hodily na hlavu atomovou pumu,“ říká Karel Köcher a dodává: „Nesloužil jsem nikomu jinému než sobě samému, svým hodnotám.“ V této souvislosti cituje Immanuela Kanta – „hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“. (Nutno ovšem podotknout, že smysl Kantova výroku je poněkud odlišný, nejde v něm o to, „sloužit jen sobě samému“.) 

Na otázku, jestli to všechno stálo za to, odpovídá Karel Köcher jednoznačně: „Ne. Bylo to velké dobrodružství, ale asi bych byl šťastnější, kdybych dostudoval FAMU a dělal filmy anebo učil. Ale já jsem se tu nemohl uchytit. To není výmluva, nebylo to nedostatkem mých schopností, v mnoha věcech jsem byl velmi úspěšný. Ale podráželi mi nohy a házeli mi klacky pod nohy. Mrzí mě, že jsem nemohl prožít standardní normální život,“ říká. „Když jsem nemohl dělat filmy, udělal jsem dobrodružný film ze svého života.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV