The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Matěj Kalina (* 1942)

Peníze si rozdělili, zůstala jim pole a nás Čechy vyhnali do kopců

  • narodil se 25. února 1942 v české vesnici Šumice v rumunském Banátu

  • během druhé světové války se o děti starala nemocná matka

  • po otcově návratu z války matka zemřela a děti vychovávala nevlastní matka

  • od útlého věku byl pamětník zapojen do zemědělských prací

  • za komunistického režimu museli odvádět zemědělské kontingenty

  • v letech 1962 až 1964 absolvoval vojenskou službu

  • 32 let se živil jako řidič v dřevařském závodě

  • celý život prožil v Šumici, kde bydlel i v roce 2023

České vesnice v rumunském Banátu si i po téměř 200 letech od příchodu svých obyvatel uchovaly vedle povědomí o národní identitě, kulturních návyků, tradic či starobylého nářečí i bájné příběhy. Pojednávají o nástrahách, s nimiž se příchozí osadníci z Čech museli vypořádat. Příběhy až mytických rozměrů přežily v paměti místních především díky vyprávění předávaném z pokolení na pokolení při dlouhých zimních večerech u draní peří nebo při pasení dobytka na tamních vrších.

„Měli jsme mít pole dole za Parvovou, tam měla být Šumice. Ale Rumuni z Korné podplatili notáře, který Čechům vyměřoval pole. Dali mu za ně zlaťáky. Když už byly rechty [dokumenty] hotový, vzali ho na poslední tancovačku, kde ho otrávili. Peníze si rozdělili, zůstali s polem a nás Čechy potom vyhnali do kopců. Naši dědkové museli kácet stromy a těžko se tady obživovali, než si udělali pole. Zkraje vesnička stála v rokličce u hřbitova, tam si šumický lid postavil první domy,“ vypráví o událostech z první poloviny 19. století potomek českých kolonistů Matěj Kalina.

Většina českých osadníků přišla do rumunského Banátu ve dvacátých letech 19. století. Oblast osídlili postupně v několika kolonizačních vlnách. Založili tu vesnice Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Eibenthal, Šumice, Svatá Alžběta a na dnešním území Srbska také Češko Selo. Severněji pak vznikly vesnice založené českými Němci, jednalo se o Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld.

Šumice v rumunském Banátu byla založena roku 1827 rodinami z Plzeňska, které rozprodaly svůj majetek, aby se vydaly na dlouhou cestu do „země zaslíbené“. Původně měla ležet v blízkosti vesnic Koptur a Korny v úrodné oblasti na břehu Dunaje, ale jejich tehdejší obyvatelé tam české přistěhovalce nechtěli. Kopturští a Kornští proto podplatili důstojníky 13. hraničářského pluku z Karansebeše, kteří zde vyměřovali území nové osady Šumice. Při příchodů osadníků z Čech zneužili jejich neznalosti rumunského jazyka a vytlačili je z úrodného údolí do nehostinných kopců. Šumice vznikla  přibližně v nadmořské výšce 600 metrů. V roce 1830 měla 123 českých obyvatel, při sčítání v roce 2017 zde žilo už jen 62 Čechů a jejich počet rok od roku klesá. 

Srdce měla černý a z nás se stali sirotci

Matěj Kalina se narodil 25. února 1942 v Šumici. Ve skutečnosti přišel na svět už o den dříve, jenže jediná cesta, která do Šumice vede z šest kilometrů vzdálené Lapušnice (Lăpușnicel), nebyla v zimním čase prohrnutá. Zpráva o Matějově narození se proto stihla vyřídit až druhého dne. Pro místní obyvatele nic tak neobvyklého...  

Když přišel Matěj na svět, zuřila druhá světová válka, jež se nevyhnula ani Rumunsku a českému obyvatelstvu v Banátu. Matěj Kalina a jeho tři sestry prožívali bídné období v Šumici jen po boku matky Amálie, jelikož Matějův otec Johan musel narukovat do rumunské armády. Matka zároveň onemocněla a nedlouho poté zemřela. „Brzy se rozestonala se srdcem, napila se uhlité vody a krev jí sedla k srdci,“ vysvětluje Matěj Kalina. „Když vesnicí na konci války přecházela vojska, nosila mě ještě v náručí. Pak když táta přišel z vojny, šel za ní do špitálu. Srdce už měla černý, dovezl ji domů a za pár časů zemřela. A my jsme zůstali jen s tatínkem.“

Po matčině smrti pak ve školním věku zemřela Matějova starší sestra Anuška, která se údajně otrávila jablky. Johan Kalina si našel vdovu s několika dětmi, jmenovala se Štefánie Hrkal a její manžel padl ve druhé světové válce. Johanovým dětem ale nevlastní matka nevěnovala takovou lásku a péči, jakou věnovala svým dětem. A i když ji děti považovaly spíš za macechu, musely ji respektovat. „Žila s tátou a my byly její děti. Dělaly jsme to, co nám rodiče řekli. Musely jsme pást, házet hnůj, dávat kravám...“ vzpomíná Matěj Kalina na domácí povinnosti.

Svázat, vyvléct ven a kolem krku uvázat smyčku

S příchodem zimy se dobytek stahoval z rozlehlých plání jen na jednu pastvinu, aby zde zůstával pohromadě. Slezli se i pasáčci dobytka, vysedávali při sobě a vyprávěli si příběhy. Matěji Kalinovi tehdy líčil vzpomínky vysloužilý šumický voják, který se podílel na osvobozování Československa. „Jmenoval se Kalina Petr a s Rumuny došel s válkou až do Čech. Obcházeli ty, kteří byli zapsaný u Němců, prý u SS. Toho pak svázali a vyvedli ven. Musel si vylézt na stoličku, smyčku mu uvázali kolem krku a pak do něho kopli. Ostatní vojáci zatím hlídali, aby se k němu nikdo nepřiblížil. Jestli je to pravda, nevím, ale tak mi to vypravoval,“ převypravuje pamětník zabíjení nacistů z přelomu jara a léta 1945 v Československu.

Vypráví se, že rodiny zavedl do lesů, kde je ponechal

Hladovění a bída obyvatel Šumice se s druhou světovou válkou jen prohloubily a spustily druhou vlnu stěhování rodin do Československa. Odcházeli tam zejména mladí lidé a nejchudší rodiny, které k cestě motivoval příslib delegace, že v Čechách dostanou hospodářství. Šumice hlásila celkem devět vystěhovaných rodin, což zahrnovalo čtyřicet obyvatel. Odchod příbuzných místní uvádějí do souvislosti s českým učitelem. „Po vojně byla furt nouze. Učitel slíbil Čechům, kteří se mu zapsali, že v Čechách dostanou práci a stavení po Němcích, co je vyhnali. Zavedl je do lesů a tam je nechal. Ošidil je. Vzal za to těžký peníze. Tak se to tu vypráví,“ říká Matěj Kalina.

Pravidelnou školní docházku zavedli v Šumici už v roce 1857, nicméně všechny české vesnice už od počátku trápil nedostatek českých učitelů, a proto mezistátní dohodou z dvacátých let rumunské ministerstvo školství nakonec povolilo jejich vyslání z Československé republiky do Rumunska. Matěj Kalina zde vychodil čtyři třídy, první rok ještě za českého učitele Pěnkavy a další ročníky za rumunského učitele, protože československá vláda přestala posílat do Banátu své učitele.

Nepiš se k žádnýmu partýru

Kvůli špatné dostupnosti a odlehlosti českých vesnic se nepodařila kolektivizace zdejších zemědělských hospodářství. I přes obtíže si vak komunisté našli způsoby, jak znemožnit výuku náboženství, účast na bohoslužbách nebo veřejný projev katolické víry. „Zkraje, ty čtyři roky, jsme mohli chodit do kostela. Později už školáci nemohli chodit do kostela. Učitel nadával rodičům, proč je posílají do kostela, chodili tak pokradmu,“ připomíná Matěj Kalina.

Čtyři roky docházel do rumunské školy v Lapušnici a následujících dvaatřicet let až do svého odchodu do penze pracoval v lesním závodě jako řidič nákladního vozu. Právě les místním sloužil jako hlavní příležitost k výdělku. Těžba dřeva probíhala po druhé světové válce, kdy se v blízkosti vesnice otevřely pobočky lesních závodů a fungovaly několik desítek let.

Na dospívající české hochy z Šumice se pochopitelně vztahovala i branná povinnost. Matěj Kalina narukoval do rumunské armády v roce 1962. Doma na něho už čekala nevěsta, ale mladý pár se dohodl, že veselku jim rodiče vystrojí až po návratu z vojny. Dva roky a dva měsíce sloužil v armádě v rumunském městě Slatina.

Při probíhajících politických školeních vojáky vybízeli k členství ve vládnoucí Komunistické straně Rumunska, čemuž se však Matěj Kalina zdárně vyhýbal. „Kdo se k nim zapsal, měl lepší práva, ale já jsem nevstoupil. Táta mi vždycky říkával: ‚Nepiš se k žádnýmu partýru! Režim se otočí a tebe, nevinnýho, pak zabijou. Třeba jako je odvezli do Baraganu,‘“ uvádí pamětník příklad z roku 1951, kdy mnoho obyvatel Banátu rumunské úřady deportovaly do nehostinného Baraganu.

Lituji rozhodnutí zůstat v Šumici

Změny politických poměrů na konci roku 1989 odstartovaly postupné vylidňování českých vesnic. Pro mladší generace krajanů se tím otevřela cesta k slibnější budoucnosti, jelikož toužili po zlepšení dosavadních životních podmínek.

Matěj Kalina v nahrávce pro Paměť národa vyjádřil lítost nad tím, že Šumici neopustili už dříve, neboť nyní je situace pro oba seniory takřka nezvladatelná. „Ustarali jsme, dělat nemůžeme a důchod je malý. Potřebujeme léky, jíst, dřevo, a nikdo mi nepřinese ani kantu [kbelík] vody, když ji nemáme zavedenou. A děti nemáme. O doktorech se nevědělo, abychom se šli podívat, proč děti nemáme, a peníze taky nebyly. Zůstali jsme tak spolu a bez dětí,“ posteskne si pamětník v závěru vyprávění. S radostí a chválou však připomíná svoji jedinou návštěvu České republiky z roku 2018, spojenou s lékařským zákrokem a pooperačním pobytem v lázních.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť Banátu

  • Witness story in project Paměť Banátu (Rostislav Šíma)