Bedřich Hubáček

* 1923

  • „A potom, jak už jsem toho měl dost, tak mě generál poslal zase zpátky. A jak jsem jel, tak tam byl takový dlouhý dřevěný most přes bažinu. Asi padesát metrů. Tak jsem to ještě přejel a jel na dědinu. Tam jsem to otočil, ale tam už nebyli ranění. Vojáci utíkali z fronty. Tak mi honem na to auto naskákali, a jak jsem se otočil, tak jsem nemusel ani zastavit a auto už bylo plné. A jak přijedu k mostu, tak koukám, ten most hořel. Z jedné strany byl podpálený. Co teď? Jet? Nejet? Já jsem to rozjel a po té jedné straně jsem to tak přejel, ještě přes ten oheň. Já jsem měl štěstí, že mně nechytlo auto. Tak jsem to přejel do toho lesa.“

  • „Jak jsme začli orat, tak skutečně už Němci přišli a už to obsadili až po tu Opavici. My jsme měli strach. S krávama domů a Němci už tady jsou. Co teď bude? Potom ti obyvatelé z Bělé, co byli zažraní Němci, tak přišli na to pole. To byl nějaký Kocůr, Lasák a Kocůrek. Ty tři osoby tam přišly, jak jsme orali. Tak oni: ,Prrr! Zastav!‘ Já jsem tam stál s tím bičem a táta je zastavil. Ty krávy, jak jim odemkli ty brca, to dřevo, a kdyby nás chtěli bít, tak že tím bercem se bude ohánět. Oni: ,Tak kde máš Masaryka? Kde máš Beneše? Ty Čechu.‘ A už šlo do tuhého. Ale jak táta vzal to brco, tak oni se báli a z toho pole odešli. Jak odešli, tak jsme zapřáhli a dál jsme orali. A za chvíli přiběhla máma s dcerkama na to pole. ,Ježíšmarjá, Francek, utíkejte! Oni nás chtějí pozabíjet.‘ Oni potom hledali i u nás doma a chtěli nás tam zrubat a to všechno. Tak jsme všichni utekli. Doma nebyl nikdo, jen stařenka tam zůstala.“

  • „Za chvíli se díváme ven a naráz se ty poklopy z těch tanků otvíraly. Nikdo nevylízal, tak jsme čekali, co bude. Za chvíli vidím už tu helmu a přilba vylézala z toho tanku. A už se díval těma očima. A za chvíli celá ta hlava. Černoch. Já jsem viděl poprvé černocha z blízka. A ti Američané, jak viděli, že je ticho, že nikdo nestřílí, tak začali z těch tanků po jednom vylízat. Jak vylezli z těch tanků, tak dostali rozkaz, že mají dělat prohlídky po těch domech. A my jsme už v tom sklepě slyšeli, že tam navrchu někdo chodí. Co teď uděláme? Utečeme, nebo se schováme? Nic. Já už nic. Já jsem vzal honem opasek, odepnul masku, odhodil přilbu, tašku, granáty, všechno jsem odložil, odhodil. Odzbrojil se a povídám: ,Já už nikde nejdu.‘ Za chvíli jsem už slyšel, jak ten černoch otevřel ty dveře na schodech. A kdosi volá: ,Kommen!‘ Nic. ,Kommen!‘ Nic. ,Kamarád, kommen!‘ Žádný nic, všichni ve strachu. A on ti slezl níž. Zas zavolal a zas nic. ‚Keine Angst!‘ Jako žádný strach. A zase nic. Potom se blížil, už bylo vidět hlaveň vystrčenou za rohem. On stál na těch schodech na rohu. On se taky bál. Víc jak my. A já jsem měl už předtím z domu připravenou aktovku. Já jsem si do té aktovky hrábnul a tam jsem měl kapesníky. Tak jsem vytáhl jeden kapesník a ještě jsem měl strach, tak jsem vystrčil tu ruku s kapesníkem. A jak měl tam tu hlaveň, tak jsem to vystrčil s tou rukou. Jak vystřelí, tak mě střelí do ruky. A jak viděl tu ruku s tím kapesníkem, tak už věděl, že se vzdáváme. Tak pomalu couval a my jsme věděli, že couvá, tak jsme potom jeden za druhým za ním vylezli navrch.“

  • „Čtrnáctého dubna jsem narukoval do města Cosel v Polsku. Tam nás oblékli a tak. Týden jsme tam byli. Já jak jsem narukoval, tak jsem domů napsal dopis, pohled. Kde jsem a jak jsem dojel. Já jsem to neuměl po německy, tak jsem to napsal česky. Na druhý den, jak jsme měli v kasárnách nástup, tak se důstojník zeptal, kdo z Bělé napsal pohled. Žádnej se nehlásil, protože jsem tam byl z Bělé sám. ,Kdo to psal?!‘ Podruhé, potřetí. Tak jsem se musel přihlásit, že já. On mi říká: ,Jak to že jste to psal polsky?‘ – ,To není polsky, to je česky.‘ – ,Tu se polsky psát nebude.‘ Tak mi to vzal a roztrhal mi to.“

  • „A tak my jsme přišli k bráně a tam stál kapitán se samopalem. Prý: ,Kam chcete?‘ A my mu řekli, jestli bysme se tam nemohli podívat. A on říká: ,Já sem nemám nikoho pustit.‘ – ,My tu vedle dáváme telefon, jestli bysme na chvíli nemohli mrknout.‘ Poprosili jsme ho, aby nás pustil. My jsme tam přišli a tam samí takoví doktoři v bílých frakách. V pásku, červený kříž na rukávech. My tak posloucháme, mysleli jsme, že jsou to Rusové nebo co, ale mluvili německy. To byli samí Němci. A přijdeme kousek dál a tam takový velký otvor. Tak možná deset metrů široký a třicet metrů dlouhý. To byl takový velký hrob. To měli odkrytý. Ten bagr jim odkryl ten písek. A to tam leželo jak ty ryby, jak šproty. Tak ty mrtvoly tam tak ležely. Jeden na druhým. Oni měli takové dlouhé tyčky a ty vždycky zaháčili za ty hadry nebo za ten pásek a vytáhli toho vojáka navrch. A tam zase byli jiní dva a ti mu vytahovali z kapes, co tam měl. Doklady a věci, co ještě měli při sobě. Nože nebo něco jinýho. Tak jim to povytahovali a dávali to do takových pytlíčků ušitých. To byly takové ušité sáčky. Tam každému to dávali. Na druhé straně, tam byly také vykopané hroby. Vždycky taková řada vykopaná bagrem a tam je zase znova pochovali.“

  • „Já jsem tam měl jet přes kopec, přes ten písek do dědiny pro poraněné. Už tam byli shromážděni, už tam všichni stáli. Tak já jsem se ještě ani neotočil, a auto už bylo obsazený. Na předku seděl, noha mu visela na tom okně, každý se chtěl dostat ven. Tak jsem je vzal a jel jsem zpátky. Jak jsem jel zpátky, tak už byla tma. A já přijedu na ten kopec a tam se ty cesty, ty koleje, rozdvojovaly. Jedna kolej tam, jedna vpravo, jedna vlevo. A já jsem nevěděl, kudyma mám jet. Tak jsem se nakonec pustil vpravo, a jak jsem kousek sjel, tak naráz slyším takový kravál: ,Ježíš, matko, co to je? Na frontě to není, střelba to taky není, tak co to může být?‘ Jel jsem potom kousek blíž. Už vidím takový černý pruh. Potom jsem už vylez’ a jdu se podívat blíž. Takový malý autobusek pro pětadvacet lidí. Tam byl takový protipancéřový příkop a on do toho spadl. Ježíš, tam všichni křičeli, byli poranění a křičeli. Já jsem se honem vrátil do auta. Vždyť já už mám plný auto a ještě jsem je měl složit na osádku. Tak jsem to honem otočil na tu levou stranu a jel navrch a přijel jsem na tu hlavní cestu.“

  • Full recordings
  • 1

    Hať, 15.07.2010

    (audio)
    duration: 04:29:49
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Na vojně jsem přísahal Hitlerovi, Benešovi, anglické královně, Gottwaldovi a potom ještě Zápotockému

Bedřich Hubáček (Friedrich Hubatzek) v německé armádě- vyfoceno v Bělé na dovolené v roce 1944
Bedřich Hubáček (Friedrich Hubatzek) v německé armádě- vyfoceno v Bělé na dovolené v roce 1944
photo: archiv pamětníka

Bedřich Hubáček se narodil v roce 1923 v obci Bělá na Hlučínsku. Tato německo-polská oblast byla po vzniku republiky přičleněna k Československu. Jeho otec František pocházel z Uherského Hradiště a na Hlučínsko se dostal s vojenskou posádkou, která měla v roce 1920 za úkol obsadit toto území. V Bělé si ale našel životní partnerku a už tam zůstal. Protože otec nepocházel z Hlučínska, měla rodina v období mnichovské dohody velké problémy s některými fanatickými Němci. Po obsazení pohraničí museli utéct do vnitrozemí, ale poté, co se situace uklidnila, se mohli vrátit. Hlučínsko bylo připojeno přímo k Třetí říši, a tak museli místní muži narukovat do wehrmachtu. V dubnu 1942 byl povolán i Bedřich Hubáček. Po výcviku v Birkenthalu byl přiřazen k 1. rotě /1. oddílu/ Luftnachrichten-Regiment 22 jako řidič a poslán na frontu ke Smolensku. V srpnu 1943 se při opravě telefonního spojení ocitl v katyňském lese, kde byl svědkem exhumace mrtvých polských zajatců. Když se jeho jednotka nacházela v Tivoli u Minsku, byl poslán pro nové auto. Při zpáteční cestě byl zadržen polní policií a s cizí jednotkou poslán k městu Orša k odvážení raněných. Bylo to v období operace Bagration a všude vládl zmatek. Bedřich Hubáček toho využil a zakrátko ujel zpátky za svou jednotkou. Vojska ale ustoupila k Varšavě, a tak musel projet územím, které již bylo obklíčeno Sověty. V Polsku byl přeřazen do města Goldap, kde bourali hlavní stan a letiště Hermanna Göringa. Zakrátko jednotka ustoupila do Lodže a potom byla přeřazena na západní frontu. Bedřich Hubáček tam byl převelen k dělostřelcům a nasazen do města Neukirchen, ve kterém se dostal do zajetí. Na podzim roku 1945 se v zajateckém táboře Compiègne přihlásil do československé armády a byl poslán do Velké Británie, kde jezdil pro organizaci UNNRA. Po návratu domů pracoval jako tesař, než byl v roce 1948 povolán opět na vojnu, kde si jako politicky nespolehlivý odsloužil osm měsíců u technické roty, v dolech OKD Kladno. V současnosti žije v obci Hať.