The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Slavěna Eliášová (* 1943)

Já byla tak zblblá, že jsem si nedovedla představit, že by mě nevzali do Pionýru nebo do Komsomolu

  • narozena v roce 1943 v Podlískách na Volyni

  • volyňská Češka

  • strýc Vít upálen ve Svaté u Buderaže

  • strýc Vladimír vězněn v gulagu u Vorkuty

  • dědeček Josef zavražděn banderovci

  • rodina v roce 1947 nereemigrovala do Československa

  • emigrace až v roce 1961 po návštěvě tajemníka Nikity Sergejeviče Chruščova v Moskvě

  • manžel Viktor Eliáš osm let vězněn v jáchymovských lágrech

  • v současnosti žije pamětnice v Šumperku

Slavěna Eliášová, dívčím příjmením Lucuková, se narodila v roce 1943 českým rodičům v Podlískách, malé obci na Volyni. Je to sestra mého otce Rostislava, a když jsem si k ní jel poslechnout její životní příběh, myslel jsem si, že ho dobře znám. Hodně jsem se mýlil a překvapilo mě, jak těžký život ona a její rodina prožila.

O rodině

Ve svém vyprávění Slavěna Eliášová vzpomíná na předky, kteří v 70. letech 19. století přišli do carského Ruska na Volyň kvůli příslibu volně dostupné půdy a dalších výhod. Vypráví o pradědečkovi Laurentiji, jenž byl nejspíše Ukrajinec a vzal si Češku a své děti vychovávali jako rodilé Čechy. Vzpomíná na dědečka Štěpána, který bojoval v rusko-japonské válce a potom strávil jako voják sedm let na frontách 1. světové a občanské války. Jeho žena Anička se tak bez živitele musela několik let starat o svých pět dětí. Ty měly podle vzpomínek Slavěny také velmi těžký osud. Víta za války spolu s dalšími Čechy a Ukrajinci upálili vojáci wehrmachtu ve stodole v obci Svatá u Buderaže. Josefa, který bojoval za Československo, ta samá země ve vykonstruovaném procesu kvůli vlastnictví cukrárny jako vykořisťovatele odsoudila. Jejich sestra Věra si vzala Ukrajince, a tak nemohla v roce 1947 reemigrovat do Československa a její potomci dnes žijí na Ukrajině.

Dalšího sourozence Vladimíra na Dukle jako vojáka 1. čs. sboru zajali slovenští vojáci bojující na straně Němců a následně údajně propustili mimo bojovou linii, kde byl chycen vojáky sovětské armády a jako zrádce poslán do gulagu u města Vorkuta. Panovaly tam velmi kruté podmínky. V zimě teploty klesaly k mínus 60 stupňům a v létě se v okolních mokřinách vylíhlo neuvěřitelné množství komárů. Vladimír stavěl železnici Vorkuta – Kotlas, jejíž stavba si podle některých odhadů vyžádala na každý metr kolejí jeden lidský život z řad sovětských vězňů. Propustili ho až v roce 1953 po smrti Stalina. Dva roky ale ještě žil ve Vorkutě, protože neměl peníze na návrat.„Tátovi posílal dopisy, ale my jsme je vůbec nedostávali. Až potom nám došel jeden zoufalej dopis. Psal tam, aby si pro něj táta přijel. Ale cesta do Vorkuty, to bylo tenkrát něco nemyslitelnýho, takže poslal nějaký peníze a on se vrátil,“vypráví Slavěna Eliášová, která si na návrat strýce dobře pamatuje. „Vypadal hrozně. Lezla jsem pod stůl. Přitom jsem viděla hodně takových lidí, protože tam, když byl hladomor, tak se tam furt courali lidi z východní Ukrajiny a pak z Běloruska a prosili o chleba a trochu mouky nebo cukru, aby nakrmili svoje děti. Na začátku padesátých let to tam bylo hrozný.“ Vladimír nakonec skončil u Černého moře ve městě Nikolajev, kde se oženil s Ukrajinkou Varvarou a narodila se jim dcera. Vysokého věku se ale nedožil a zemřel poměrně mlád na následky útrap z gulagu.

Válka 8. (9.) květnem neskončila

Dalším bratrem těchto sourozenců byl otec pamětnice Alexandr. Ten do války naštěstí nemusel, protože ho jako kováře potřebovali pro chod obce. V roce 1936 se oženil s Věrou Vostrou a v roku 1943 se jim narodila dcera Slavěna, která vypráví tento příběh. Byla vysněným dítětem, protože rodičům již dvě děti jako batolata zemřely. Slavěna se ale narodila do velmi těžkých podmínek, kdy celou Volyň okupovalo nacistické Německo, a vesnice terorizovaly ozbrojené tlupy banderovců. Sama vypráví, že také moc nechybělo, aby krátce po porodu následovala osud svých sourozenců. „Byl mně necelej rok, když jsem onemocněla na zápal plic a následně zápal mozkových blan, protože jsme taky během bombardování často seděli ve sklepě. I v zimě. Ale měla jsem to štěstí, že už tam procházela armáda a tátova sestřenice nás vzala k sobě do Zdolbunova. To byl vlastně železniční uzel a stála tam sovětská armáda. Mě tam léčil vojenský lékař. Jenomže já jsem byla v tak špatném stavu, že jednou řekl, že je to úplně zbytečný. Že ať mě vezmou a jedou domů, protože už není žádná šance. No a jak byl duben a jak to se mnou kodrcalo po těch zmrzlých hliněných cestách, tak jsem najednou začala brečet a začala jsem jevit známky života. A naši neměli žádný léky, nic a přijeli se mnou domů a otec se otočil a mazal do Zdolbunova. A ráno byl zpátky s lékama. Takže se to lepšilo, lepšilo a jsem tady a bude mi pomalu sedmdesát let.“

V roce 1944 sovětská armáda zbavila Volyň nacismu. Ukrajinští nacionalisté, kteří se nazývali banderovci podle svého velitele Stepana Bandery, tím ztratili poslední naději na vznik samostatné Ukrajiny. Jejich povstalecká armáda UPA i po válce ovládala hornaté a zalesněné oblasti Ukrajiny. Často ale jen terorizovali obyvatele odlehlých obcí a pamětnice vzpomíná, že v roce 1946 odvlekli jejího dědu Josefa Vostrého a už ho nikdy nikdo nespatřil. Lucukovi bydleli hned u cesty na začátku obce, a tak se každá nevítaná návštěva zastavila nejprve u nich. Nikdy však s jistotou nevěděli, zda se jednalo o banderovce nebo jen sovětské důstojníky, kteří zjišťovali, kdo dodává potraviny banderovcům. Za což mohla být celá rodina poslána na Sibiř. „Museli jsme otevřít, protože kdybychom jim neotevřeli, tak by nás buď vystříleli, nebo zapálili. Oni na nic nehleděli, potřebovali jíst, potřebovali přežít.“

V návštěvách banderovci pokračovali i po roce 1947, kdy čeští obyvatelé obce reemigrovali do Československa a do jejich domů přišli Ukrajinci z Polska. Pamětnice vzpomíná, že v 50. letech jim do domu nastěhovali milicionáře s rodinou, protože se místním funkcionářům zdálo, že mají velký dům. Měl přitom jen tři místnosti. Když se milicionář zabydlel, opět na jejich dveře zaklepali banderovci. Naštěstí to dobře dopadlo. „Banderovci přišli, že se chtějí prospat. Tak otec je nechal. Co měl dělat. Nad kovárnou jsme měli seno a tam spali. Za nějakou dobu tam přišli vojáci. Pod schodama jsme měli naskládaný pytle obilí a oni bodákama obilí prořezali, jestli tam není schovanej nějakej člověk. Hledali všude. Hledali a nás máma vzala někde bokem a držela nám pusy, abychom nemluvili. Museli jsme být ticho, protože bysme to mohli prozradit. Taky zašli do kovárny a to potom otec vykládal, že se ho ptali, jestli neví, kde jsou banderovci. A on říkal: ,No já nevím, ale snad spí nad kovárnou.‘ Nevím, jak to vzali, ale asi si mysleli, že to říkal žertem. Jinak by bylo zle, kdyby se tam podívali.“

Zůstali v „sovětském ráji“

V roce 1947 proběhla reemigrace neboli návrat Čechů z Volyně do Československa. V Podlískách i v celé Volyni této možnosti prakticky všichni Češi využili a nebezpečnou Ukrajinu opustili. Pamětnice vzpomíná, že v Podlískách mimo ně nezůstala žádná česká rodina. „Zůstalo jen několik Češek, které měly za manžely Ukrajince a neměly nárok na reemigraci, ale to byli už všechno lidi, kteří už mluvili ukrajinsky a už byli Ukrajinci.“ Proč vlastně její rodina neodcestovala, to si dnes Slavěna Eliášová jen domýšlí. „To je těžký, já to vlastně dodnes nevím. (…) Já si myslím, že nejeli proto, že tam měl otec starý rodiče. Oni už nechtěli nikam odjet, protože jednoho syna jim zabili Němci a na druhýho syna Vláďu pořad čekali. Byl nezvěstný a oni na něj čekali a Věra, ta už byla vdaná, tak prostě chtěli být u dcery.“

I když v Podlískách nikdo z Čechů nezůstal, kulturní tradice, kterou tam zanechali, prý ještě dlouho přežívala a v obci fungovalo ochotnické divadlo a pořádaly se různé kulturní akce. „Vesnice byla dlouhá. Na jedné straně bydleli Ukrajinci a na druhé Češi. Češi dělali hodně zábavy. Žili kulturním životem a Ukrajinci se veselili s nima. Hodně, hlavně mládež. Oni si na to tak zvykli, že když Češi odjeli, tak se dál scházeli na nějakou kapelku, na místní tancovačku, na ochotnické divadlo.“

Život v Sovětském svazu a zvláště po válce byl velmi složitý. Oba rodiče pamětnice museli pracovat v místním kolchozu. Otec prý každý den v kovárně zůstával dlouho do noci. Matka se zase starala o blízké kolchozní pole, které měla na starosti po celý rok. Výplatu však dostávali jednou, maximálně dvakrát do roka, a tak je živil hlavně záhumenek, domácí zvířata a výměnný obchod. „Když se urodilo, tak dostali pytel obilí nebo dva. A když se neurodilo, nedostali nic. Dostali pár rublů. Ještě při každé výplatě, která byla jednou, dvakrát do roka, museli koupit obligace. To bylo povinný. To bylo jako dluhopisy nebo něco podobnýho. Jak jsme odjížděli, tak jsme se zajímali, jestli nám je proplatí. Neexistovalo.“

Sovětská propaganda přitom fungovala i v těch nejzapadlejších a nejmenších obcích a Slavěna Eliášová vzpomíná, že třeba při volbách, kde se stejně volila jednotná kandidátka komunistické strany, je místní funkcionáři chodili budit už ve čtyři hodiny ráno. „Chodili budit lidi, aby už do pěti nebo do osmi hodin bylo odvoleno. Co nejdřív, protože každá vesnice, každý město soutěžilo, kde jsou nejuvědomělejší lidi, kde se nejdřív odvolí.“

Mamince pamětnice na Ukrajině nezůstal nikdo z příbuzných, protože všichni odcestovali do Československa. Neustále proto myslela na to, jak celá rodina odjede za nimi. Po ukončení oficiální reemigrace ale nešlo o jednoduchou záležitost, protože úřady v Sovětském svazu odmítaly ze své země kohokoli propustit. Věra Lucuková se však svého cíle nevzdávala a své děti nutila, aby doma i mezi sebou mluvily česky, protože jednoho dne odjedou do Československa.

Pamětnice také vzpomíná, že ve škole se výuka točila kolem komunistické ideologie a Slavěna i drtivá většina dětí svým učitelům bezmezně věřily. „Byla jsem tak zblblá, že jsem si nedovedla představit, že by mě nevzali do Pionýru nebo do Komsomolu. Byla bych úplně vyřízená. Byla jsem hrdá na to, že se učím dobře jen proto, protože nám tloukli do hlavy, že když se budeme učit dobře, tak tím přispějeme k tomu, že doženeme a předeženeme Ameriku. (…) Chodili jsme do školy. Měli jsme Stalina před sebou. O Stalinovi se pořád mluvilo pomalu jako o našem tátovi. Stalin náš vzor. Za všechno, co máme, vděčíme mu. Stalin nás chrání a tak dál. My jsme ho museli milovat. Já jsem k němu byla docela neutrální, ale přece jenom mě jeho smrt zasáhla. Ale ne kvůli tomu, že umřel, ale v té době jsem měla chřipku a myslela jsem, že umřu taky. Ležela jsem na posteli, a když v rádiu říkali, že umřel Stalin, tak já jsem hrozně brečela, že umírám taky.“

Aby se rodiče dostali blíž k úřadům a také se zbavili dřiny v kolchoze, rozhodli se odstěhovat do Rovna, hlavního města Rovenské oblasti. V sovětském svazu tehdy představovali lidé na vesnici v podstatě nevolníky. Neměli dokumenty, a tudíž se nemohli stěhovat. Ty získali jen mladí muži, kteří narukovali na vojnu, a hodně z nich se už do vesnic, kde by je čekala jen tvrdá dřina v kolchoze, nevrátilo. Otci se ale nakonec díky známostem podařilo doklady získat a celá rodina se přestěhovala do Rovna. Ve městě panoval tuhý sovětský režim. Pamětnice například vzpomíná, že v několikatisícovém Rovně nezůstal otevřený jediný kostel a chrámy boží používali jako sklady.

V roce 1956 se rodině podařilo odjet na návštěvu Československa, kde podle pamětnice strávili u příbuzných v Benkově u Dlouhomilova krásné tři měsíce. „Když jsme odjížděli, tak jsem brečela. Tenkrát jsem poprvé pocítila takovej pocit stesku.“ Od té doby se rodiče snažili ještě intenzivněji o získání dokumentů k reemigraci. Neustále je odmítali, ale v roce 1960 jim někdo poradil, že se mají obrátit přímo na nejvyšší místa v Moskvě. Po dlouhém čekání je nakonec přijal tajemník Nikity Sergejeviče Chruščova a jejich žádost schválili. Dostali však jen dva měsíce na vystěhování. Slavěna Eliášová měla tehdy 18 let a zrovna dokončila maturitu. V Rovně měla spoustu přátel, a i když jí maminka zakazovala jakoukoli známost kvůli budoucímu odjezdu do Československa, Slavěna byla již nějakou dobu zamilována do mladého hocha Ljoni. Ten v době jejich odjezdu zrovna sloužil povinnou vojenskou službu v Moskvě. Rozloučit se tak mohli jen na dálku. „Když jsem odjížděla, tak jsme si zabrečeli. Vůbec jsme se neviděli. Ještě jsme si nějakou dobu psali, ale nemělo to smysl. Naší mámu by roublo, kdybych chtěla zůstat tam. Já jsem se i šprajcovala, nechtěla jsem, ale musela, protože jsem neměla svoje doklady.“

Občanka Sovětského svazu manželkou politického vězně

V prosinci 1961 přijeli do Libiny na Šumpersku, kde se nastěhovali k babičce pamětnice. Za nějaký čas pak odešli do Šumperka. Slavěna tam nastoupila jako kreslička v elektromontážních závodech, při zaměstnání vystudovala elektrotechnickou průmyslovku a jako projektantka zde zůstala až do penze. Slavěna dlouho odmítala nápadníky. „Já jsem se vůbec nechtěla vdávat, protože jsem nechtěla zapomenout na toho svého v Rusku.“ Nakonec se seznámila s Viktorem Eliášem a v roce 1971 se provdala. Jeho rodina byla na Šumpersko vysídlena v roce 1953 z obce Nebílovský Borek na Plzeňsku. Nechtěli totiž vstoupit do JZD, a tak je obvinili z neplnění dodávek, označili za kulaky a pak během jednoho dne vysídlili do Maršíkova v podhůří jesenických hor. „Viktor říkal, že nejlepší bylo, jak děda brzo ráno vstal, vyšel ven, rozhlédl se a říkal: ,Mámo, my máme takový štěstí, pojďte se podívat, jak je tady krásně,“ vypráví Slavěna Eliášová o příjezdu rodiny jejího manžela na Šumpersko. Viktor Eliáš věděl, že jako syn kulaka nemá v komunistickém Československu žádnou budoucnost, a tak se v 18 letech pokusil o útěk do Rakouska. Pohraniční hlídka ho chytila, když u Bratislavy přeplavával Dunaj. O útěk na Západ se později pokusil ještě jednou, ale opět ho chytili. Kvůli své touze po svobodě nakonec jako vězeň strávil několik let v jáchymovských uranových lágrech. O svém pobytu v lágrech prý doma nikdy nevyprávěl a dnes již bohužel nežije. „Já jsem se ho jednou nebo dvakrát ptala a on říkal: ,Víš co, raději to nechtěj vědět. Já o tom nechci mluvit.‘“

Slavěna Eliášová ještě Volyň několikrát navštívila a příbuzní a kamarádi ji několikrát navštívili v Československu. Jedna z nich, Larisa, přijela v létě roku 1968. Krátce po jejím příjezdu sem vpadla vojska Varšavské smlouvy. Larisa pak v Československu podepsala několik petic proti okupaci a domů se vrátila až po čtrnácti dnech. Ze Sovětského svazu pak poslala telegram, že v pořádku dorazila, a potom už se nikdy neozvala. „Takže já vůbec nevím, jak dopadla. Několikrát jsem jí psala a psala jsem i jiným kamarádkám a nikdo mně nikdy neodpověděl.“

Dnes Slavěna Eliášová žije v Šumperku a na otázku, jestli by řekla poselství pro budoucí generace, mně odpověděla parafrází od Alexandra Solženicyna: „Napsal Souostroví Gulag. Když začal psát jednu knížku, tak mu někdo řekl: ,Nevzpomínej, nebo ten, kdo vzpomíná, ztrácí oko.‘ A on řekl: ,A ten, kdo zapomíná a nevzpomíná, ten ztrácí obě.‘“

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)