The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Dražil (* 1957)

Brontosaurům hrozil malér. Spravily to lahve vína pro estébáky

  • narodil se 26. srpna 1957 v Brně

  • rodiče vstoupili do komunistické strany

  • matka se angažovala v období pražského jara a stala se členkou KAN

  • na začátku normalizace ji vyhodili z KSČ a přišla o zaměstnání

  • otec věřil idejím komunismu až do smrti

  • pamětník se stal členem Hnutí Brontosaurus

  • zasloužil se o vzkříšení hradu Lukov

  • na Lukově proběhla policejní razie proti nepovoleným aktivitám

  • podařilo se zkorumpovat příslušníky StB, aby zničili fotografie a seznamy účastníků

  • pamětníka pak vyhodili z komise SSM

  • doma poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky

  • stal se kandidátem KSČ kvůli větším možnostem ochrany přírody

  • byl významným členem a ceněným organizátorem akcí Hnutí Brontosaurus

  • v roce 2022 žil v Praze

Rodiče Jiřího Dražila vstoupili do komunistické strany. Otec jejím idejím věřil i po okupaci v roce 1968. Matka se živě zajímala o pražské jaro a stala se členkou Klubu angažovaných nestraníků. Na začátku normalizace ji z KSČ vyloučili a přišla o zaměstnání.

Jiří Dražil s přezdívkou George byl významným členem ekologického Hnutí Brontosaurus. Od počátku svého členství se stal uznávaným organizátorem letních táborů.

Věnoval spolu s dalšími dobrovolníky několik desítek let péče o hrad Lukov a zasloužil se o jeho vzkříšení z ruin. V osmdesátých letech na hradě proběhl policejní zátah proti nepovoleným akcím.

Přátelům Jiřího Dražila se nicméně povedl neobyčejný kousek – s pomocí několika lahví dobrého vína zkorumpovali příslušníky Státní bezpečnosti (StB) v Brně. Potřebovali, aby zmizely fotografie a seznamy účastníků razie na hradě. Měli oprávněné obavy, že by je estébáci při vhodné příležitosti proti Hnutí Brontosaurus znovu vytáhli. „Přátelil jsem se s Jardou Řičicou, který měl kamaráda Zdeňka Nekoksu. Pracoval jako technik u Veřejné bezpečnosti a právě on plán s úplatkem vymyslel. Zkontaktoval se s lidmi od StB a lahve vína jim předal,“ říká pamětník. 

„Chlubil jsem se tím v zákulisí komise ochrany a tvorby životního prostředí Českého ústředního výboru Socialistického svazu mládeže a hned mě vyhodili s tím, že dobře vím proč,“ směje se Jiří Dražil.

Strýček František Kožík psal známé romány

Rodiče Jiřího Dražila se seznámili v brněnském Sokole, měli rádi pohyb a sport. Oba vystudovali medicínu. Tatínek Vladimír Dražil byl sportovní lékař a vedoucí katedry tělovýchovného lékařství na lékařské fakultě v Brně. Maminka Věra Dražilová, rozená Kožíková, pracovala jako lékařka internistka. Měli spolu dvě děti, syna Jiřího a dceru Janu.

Maminčin otec František Kožík pracoval jako soudní rada na zemském soudu v Brně. Měl ještě další dvě děti, dceru Olgu, která také vystudovala lékařství, a syna Františka Kožíka, známého spisovatele. „Strýček k nám jezdíval na návštěvu. Rád jsem četl jeho knížky, občas jsme si u nás doma povídali,“ říká pamětník.

Pohyb byl přirozenou součástí života

Rodiče své děti vedli odmalička k pohybu a k pobytu v přírodě. Děti si vyzkoušely téměř všechny sporty. Kromě toho jezdili každý víkend na výlety pěšky, na kole i autem, o prázdninách kempovali po celé republice. Oba rodiče působili jako táboroví vedoucí a jejich potomci jezdili s nimi, nejčastěji do Protivanova. „Nejdřív jsem tam pobýval jako dítě, pak jako praktikant a nakonec jako oddílový vedoucí,“ vysvětluje pamětník. Maminka kromě toho vedla obě děti ke hře na klavír.

Jiří Dražil měl rád kanoistiku, turistiku běžnou i horskou, cyklistiku, atletiku, judo, plavání. Kolektivní sporty ho moc nebavily, zejména fotbal mu byl protivný. Později se naučil hrát na kytaru či djembe a perkuse. Zajímal se od dětství o zahradu a pěstoval různé rostliny, bylinky a květiny. Rád četl knihy o přírodě a historii.

Otec našel životní ideu v komunistické straně

Tatínek vstoupil hned po skončení války do komunistické strany. Rudou knížku potřeboval i jako vedoucí katedry tělovýchovy. Byl to poctivý člověk a kromě své funkce vedoucího katedry neměl díky svému členství žádné výhody. Obklopoval se lidmi stejného smýšlení. Léčil i sportovce z nepříliš populárních sportovních odvětví, například jogíny, orientační běžce. Se svými svěřenci jezdil na soutěže nejčastěji do Německé demokratické republiky (NDR), na Západ posílal své podřízené.

Maminka se stala členkou KSČ sloučením s její původní politickou stranou, sociální demokracií. V roce 1968 se angažovala v obrodném procesu a stala se členkou Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Nedlouho po okupaci ji vyloučili ze strany a vyhodili z práce, přičemž rozpustili celé její oddělení interny. Pracovala pak jako závodní lékařka v Královopolské strojírně.

Kandidátem strany se stal i Jiří Dražil. „Nesetkal jsem se v mládí s žádným kariérním komunistou. Věřil jsem, že mi rudá knížka přinese možnost nějak ovlivňovat zlepšení životního prostředí, a tak jsem se stal kandidátem KSČ,“ vysvětluje pamětník svoje rozhodnutí a dodává, že stát se straníkem už naštěstí nestihl. Až po revoluci se dozvěděl podrobnosti o mnoha temných stránkách komunistické éry.

Maminku zajímalo pražské jaro

Maminka se nejen v době obrodného procesu zajímala o politiku i o nezávislou kulturu. Mluvila ráda s lidmi, opisovala různorodé texty. Když nebyl doma komunisticky konzervativní tatínek, poslouchala s dětmi Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky.

Stala se stoupenkyní Alexandra Dubčeka, členkou KAN i Klubu spřízněných duší v divadle Semafor. Když byl po začátku normalizace zakázán, převedl ho jeho tvůrce Jiří Suchý do podoby Jonáš-klubu v rámci Českého fonoklubu. V roce 1986 se dokonce musel stát součástí Svazarmu, aby se hned po skončení totality obrodil opět jako Jonáš-klub. V osmdesátých letech byl jeho členem i pamětník. V několika víkendových programech ročně viděl prakticky všechny tehdejší nezávislé umělce.

Okupace mamince zhatila plány

V srpnu 1968 právě prožívali idylku na dětském táboře v Protivanově. Když se dozvěděli o okupaci, jela matka hned do města a koupila si magnetofon. Chtěla si nahrávat všechny zprávy. Okupaci vnímali jako obrovský šok. „Viděl jsem pak postupnou změnu smýšlení zejména přes učitele, když jsem v září nastoupil zase do školy. Někteří říkali, že sice nesouhlasí s okupací, ale nesmí o tom mluvit, aby mohli dál učit,“ říká pamětník a dodává, že jednou při dětském školním vysílání kdosi pustil znělku Rádia Svobodná Evropa. Bylo z toho velké pozdvižení a oblíbená ranní pětiminutovka skončila.

Maminka přišla o práci v roce 1971, když zrušili její oddělení interny a vyhodili ji ze strany. Otec přesto zůstal do konce svého života komunistou. „Matka zastávala demokracii, ale otec ji přesvědčoval, že v ní panuje příliš velká volnost, jež může špatně skončit. Byl přesvědčený, že je potřeba, aby lidu vládla tvrdá ruka. Tento názor získal na základě letitého studia komunistických myšlenek,“ popisuje pamětník tatínkovo smýšlení. Nicméně jeho manželka svůj náhled na věc do konce života také nezměnila.

Nechtěl, aby mu rodiče mluvili do studia

Na základní škole se Jiří Dražil učil velmi dobře. V osmé třídě se úspěšně zúčastnil několika kol chemické olympiády, později založil chemický kroužek, jenž vedl jeho otec. V roce 1972 začal studovat gymnázium ve třídě se zaměřením na biologii a chemii. Po úspěšné maturitě v roce 1976 se rozhodl proti všem očekáváním jít na Vysoké učení technické (VUT) v Brně, obor radiotechnika. „Nechtělo se mi jít na lékařskou fakultu, protože by mi do toho rodiče určitě mluvili,“ vysvětluje pamětník svoji volbu.

Jak se dostal mezi Brontosaury

Počátky Hnutí Brontosaurus se datují k roku 1974 a časopisu Mladý svět. V prvních letech fungovaly štáby Hnutí Brontosaurus, které byly z popudu mládežnické organizace přetvořeny v roce 1978 na komise pro tvorbu a ochranu životního prostředí v rámci jednotlivých organizací SSM. Jen v těchto mantinelech se mohla odbývat péče o přírodu.

Až v roce 1990 se hnutí stalo samostatným spolkem. Členové se sdružili v základních článcích zaměřených různými směry. Pečovali o přírodní či kulturní památky nebo byli zaměřeni na vybranou lokalitu. Nedlouho po sametové revoluci se rozdělili na původní dobrovolnické Hnutí Brontosaurus a již profesionální Asociaci Brontosaurus.

Odchovanci hodonínského kreslíře Dušana Grombiříka Josef Ferenc a Jana Kalná, později Krutilová, společně šířili ideje hnutí mezi vysokoškolskými studenty v Brně. Založili štáb Hnutí Brontosaurus na kolejích VUT, respektive subkomisi pro životní prostředí při pionýrské komisi CŠV SSM VUT.

Jiřího Dražila bavila právě vznikající ekologie a chtěl nějakým způsobem pečovat o přírodu. Na podzim roku 1977 proběhl kurz Šance 77, který pořádala Prázdninová škola Lipnice a jíž se účastnil i pamětník. Někteří instruktoři z této akce ho později učili na VUT, zejména bratři Petr a Ota Holcovi. „Líbila se mi jejich dramaturgie. V programových blocích se střídala fyzická a myšlenková zátěž. Měli to propracované tak, aby si lidé odnášeli co nejlepší zážitek,“ vysvětluje pamětník. Hned po skončení kurzu ho dva jeho účastníci přivedli mezi brontosaury na VUT.

Příznivci hnutí se začali každý týden scházet na Kounicových kolejích v Klubu Topas, probíhaly takzvané brontosauří čtvrtky. „Povídali jsme si sami i s odborníky, promítali diapozitivy z brigád a výletů, připravovali, kam příště pojedeme. Pokaždé tam hrála nějaká kapela,“ vzpomíná pamětník na dobu, kdy prakticky každý víkend vyrazili s kamarády pryč z Brna. Jejich hlavní činností se staly brigády v přírodě či na památkách, víkendové i klubové akce, Prázdniny s Brontosaurem.

Kvůli pomoci přírodě se stal aktivním svazákem

Po skončení vysokoškolských studií a povinné vojenské službě se zajímal o práci v oblasti životního prostředí, ale nikde neuspěl. Jeho prvním pracovním místem se tak na dlouhých 26 let staly České radiokomunikace. Prvních deset let pracoval v Brně, kde se staral o televizní vysílače. Následující desetiletí se v Praze věnoval údržbě radiových tras a posledních šest let strávil v Ruzyni při zavádění internetového připojení. Poté téměř až do důchodu pracoval na úřadu místní části Praha 17 jako informatik.

Pamětník sice figuroval v Socialistickém svazu mládeže (SSM) od střední školy, ale jeho účast zde byla pouze formální, stejně jako ve Svazu československo-sovětského přátelství. „My jsme ani nevěděli, že se tam nějaká činnost provádí. Angažoval jsem se jako svazák až v Hnutí Brontosaurus, to jinak prostě nešlo,“ vysvětluje pamětník s tím, že už před sametovou revolucí plánovali, že Brontosaurus ze SSM vystoupí, ale revoluce přišla dřív.

V roce 1982 vstoupil do komise ochrany a tvorby životního prostředí městského výboru SSM v Brně. Šlo o zajištění prostředků na činnost pro Hnutí Brontosaurus. „Uměl jsem psát takové zprávy o činnosti, že je úřední šiml takzvaně zkousnul,“ směje se pamětník.

Původním záměrem bylo dostat do každé organizace SSM člověka, který se bude věnovat cílům Hnutí Brontosaurus. To se sice nikdy nemohlo podařit, ale aspoň rozběhli činnost na několika školách, továrnách a učilištích. Organizovali soutěž o zlatého, stříbrného a bronzového brontosaura. Sám pamětník získal zlatou sošku a také zájezd, původně do Severní Koreje. Kvůli úrazu z jeho účasti na zájezdu sešlo, náhradní destinací se později stal Bajkal.

Na městském výboru SSM v Brně se Jiří Dražil nevěnoval pouze brontosauří činnosti. Jako člen úseku pro práci s knihou organizoval podobně jako v Jonáš-klubu kulturní večery v Mahenově knihovně s nezávislými umělci, např. se členem bývalé folkové skupiny bratří Mikolášků Davidem, kterého znal z ekologických kruhů, nebo s trampskou básnířkou Ivou Tapi Synákovou. S básníkem Janem Skácelem to již pro jeho zdravotní potíže nevyšlo.

Začaly Prázdniny s Brontosaurem

V roce 1978 se konaly první tábory s Brontosaurem v Hřensku a Mikulově. Pamětník si vzal organizaci svého tábora na starost hned příští rok v Moravském Krasu, kde pak proběhlo ještě několik dalších táborů. „Pracovali jsme pro Správu chráněné krajinné oblasti, upevňovali cedule či upravovali cesty,“ vzpomíná pamětník.

Toto setkání obohatilo také to, že se dostali do běžně nepřístupných jeskyní. Jiří Dražil totiž jeskyňaření provozoval již od svých 18 let, kdy se spřátelil se členy České speleologické společnosti. S nimi pak spolupracoval mnoho let až do narození dětí, kdy musel činnost kvůli nedostatku času ukončit.

Některé tábory se konaly pod hlavičkou České speleologické společnosti, jiné pod Českým svazem ochránců přírody. „Formálně to mohlo být pod různými organizacemi, ale podstata zůstala stále stejná,“ vysvětluje pamětník.

Obvinili je z podpory Ku-klux-klanu

Tábory na hradu Lukov se datují od roku 1983. Tehdy tu archeolog Jiří Kohoutek začal organizovat archeologické vykopávky za pomoci brigádníků z tábora založeného Jiřím Dražilem. Místní JZD Podhoran jim dokonce přispělo na pobyt i stravu.

V podhradí tradičně písničkář Pepa Nos pořádal nezávislý folkový festival. Tehdy jej prvním rokem uspořádal přímo na hradě a „brontíci“ dělali pořadatelskou službu. Přijelo asi tisíc návštěvníků.

Zážitkový program tábora složili zejména z her jako Indiánské léto, Morová rána či Husité na Lukově. Fotografie z akcí vystavovali na nástěnce lukovského SSM. „Obzvláště fotky z Morové rány s kápěmi z pytloviny se nelíbily kapitánu Čalovi, veliteli místního okrsku Veřejné bezpečnosti, jenž nás obvinil z propagace Ku-klux-klanu,“ směje se pamětník.

Následující rok táborníky z čtvrtého turnusu vyhnali z hradu a zakázali i festival Pepy Nose. Jiří Kohoutek dostal zákaz provádět archeologické vykopávky. Až po dvou letech se sem táborníci mohli vrátit a vykopávky se obnovily až po čtyřech letech.

Přátelům Jiřího Dražila se nicméně povedl zajímavý kousek – pomocí několika lahví dobrého vína zkorumpovali příslušníky StB v Brně. Potřebovali, aby zmizely fotografie a seznamy účastníků z doby razie na hradě. Měli patrně oprávněné obavy, že při vhodné příležitosti by mohly být státními orgány znovu použity. „Přátelil jsem se s Jardou Řičicou, který měl kamaráda Zdeňka Nekoksu. Ten pracoval jako technik u Veřejné bezpečnosti a právě on tento plán vymyslel. Zkontaktoval se s lidmi od StB a úplatek jim předal,“ říká pamětník a dodává, že o konkrétní realizaci příliš mnoho nevěděl.

Vydobyli hrad z trosek

V září roku 1986 mohli uspořádat dva turnusy na Lukově, které využili k opravám gotické brány, bohužel za použití betonu. Až v dalších letech začali používat vápennou maltu. Následovala nepřetržitá řada Prázdnin s Brontosaurem na Lukově. Jelikož každým rokem opravili určitou část hradu, podařilo se během desítek let starobylou stavbu vyzvednout z ruin a dát jí důstojnou podobu.

Jiří Dražil se v roce 1986 oženil. Jeho manželkou se stala Klára, rozená Székelyová. Měli spolu tři děti, Annu, Petra a Kateřinu. Když se pamětníkovi v roce 1989 narodil synek Petr, manželka mu dala na srozuměnou, že o starší dcerku Annu se teď bude starat mnohem více. A tak z nutné potřeby založil tábory pro rodiče s malými dětmi. Zatímco rodiče se věnovali opravám hradu, pro jejich děti připravili táborníci program.

Brontosauři tiskli plakáty pro sametovou revoluci

V listopadu 1989 pobýval pamětník na postgraduálu v Žilině. Učili se tam využívat počítače, jež za jeho studií ještě neexistovaly. „Ze zpráv jsme zprvu nic nepoznali, netušili jsme, co se děje. Kromě toho jsme byli zvyklí, že média prostě lžou,“ konstatuje Jiří Dražil. Ale když se vrátili domů do Brna, viděli hned, že se něco mění. Město totiž zaplavily plakáty. A to byl rozdíl oproti srpnu 1968, kdy skoro žádné plakáty nikde nevisely, kromě těch vytvořených podomácku.

Ale členové Hnutí Brontosaurus měli přístup ke kopírovací technice na orgánech SSM a uměli s ní zacházet. Měli totiž povolení tisknout si tu letáky a plakáty na svoje povolené akce. Mohli tak tímto způsobem pomoci sametové revoluci a vytvářeli potřebné technické zázemí brněnskému Občanskému fóru.

V nové době se Jiří Dražil nadále věnoval činnosti v Hnutí Brontosaurus, pobytu v přírodě, cestování a své rodině. Jím vytvořený Základní článek HB Klub přátel Lukova byl největším článkem, sdružoval více než desetinu všech organizovaných brontosaurů. V roce 2023 oslaví čtyřicet let práce na Lukově, který tak bude nejdéle fungujícím brontosauřím pracovištěm, a v roce 2024 padesát let Hnutí Brontosaurus.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Martina Opršalová Dašková)