Jan Dittrich

* 1943

  • „Jakmile tátu odvedli, tak nastala domovní prohlídka, která trvala až do rána. Máma u toho musela sedět, prohledávali všechny věci. Odvezli si moře písemností. No a prý v dětském pokoji, měl jsem takový ten dětský telefon, tak ten celý rozšroubovali. Skončili až ráno a mámě řekli, že o tom nesmí nikomu říct. Tak ona jim řekla, že nemusí, protože nezatáhli rolety a lidi na té ulici se určitě dívali, co se děje. No takže tátu teda odvezli. V autobuse i s dalšími. Přivázali je a museli mít zavázané i oči, aby nemohli vidět, kdo tam je. No a tady těch, já nevím asi čtrnáct lidí, odvezli do věznice do Ústí nad Labem.“

  • „Na tohle má traumatické zážitky moje sestra, která se narodila v roce 1953, takže jí bylo šest let. Byla doma a vzpomíná třeba na to, že tam za ním [za otcem] přišli dva pánové v těch kožených kabátech a zavedli ho do sklepa a teď ho tam přemlouvali... A takhle to vlastně pokračovalo, takže bych řekl, že v tom hledáčku byl de facto i po celý další život. Rodiče navíc udržovali velké styky s různými evangelíky z NDR. No a v té době byla řada těch rodin rozdělených, že někteří byli v tom východním Německu, někteří v západním. No a hodněkrát se u nás v Horní Krupé, protože ti západní Němci mohli kvůli valutám přijíždět sem, z NDR to nebyl problém, tak se ty rodiny scházely třeba u nás na faře. No a pak je tam ještě taková jedna kuriozita, že jeden člen sboru dostal za úkol psát hlášení na otce, jo. Co se děje na faře a tak. No a nevím, proč to ten člověk podepsal, jak ho donutili, ale každopádně přišel za otcem a řekl mu, že je tímhle pověřen, no a tak pak ta hlášení psali společně.“

  • „Táta se dozvěděl, že ten Václavík skutečně není zavřený, takovým bych řekl skoro legračním způsobem. Máma měla možnost jednou za tři neděle poslat dopis, kde teda mohla psát cokoli. Můj bratr, který se narodil 30. května 1950, měl v té době čtyři měsíce. Když mu [pamětníkovu otci] psala, že váží tři a půl kila, tak ta číslovka byla začerněná, protože si mysleli, že je to nějaká šifra. Zůstalo tam ale, že potkala člověka, který nám dal do opravy rozbité hodiny. A tak se táta takhle dozvěděl, že ten Václavík je na svobodě, protože ten Václavík pracoval v Chronotechně a slíbil nám, že nechá ty hodiny opravit.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 19.01.2023

    (audio)
    duration: 02:12:13
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Nechtěl bych, aby se něco takového ještě někdy vrátilo

Jan Dittrich se svým mladším bratrem Danem, 14. duben 1951
Jan Dittrich se svým mladším bratrem Danem, 14. duben 1951
photo: archiv pamětníka

Jan Dittrich se narodil 16. prosince 1943 ve Vlachovicích nad Vlárou do rodiny evangelického duchovního Bohumila Jana Dittricha. Vyrůstal spolu s dalšími třemi sourozenci. Jednou z jeho sester je Rút Kolínská, po sametové revoluci zakladatelka hnutí mateřských center a první prezidentka Sítě mateřských center v ČR. V roce 1947 odjel jeho otec na stáž do amerického Texasu, kde získal i nabídku stálé práce. Rodina se za ním už ale vypravit nemohla, přišel totiž únor 1948. Otec se vrátil domů a začal jako farář působit v Chomutově. Do tamního sboru se však infiltroval konfident StB. Na základě pasti, kterou připravil, pak Janova otce i další členy sboru zatkli. Pro nedostatek důkazů byl ale nakonec Bohumil Jan Dittrich propuštěn. Až do jeho smrti ho měla v hledáčku StB. Jan měl pak stejně jako jeho sourozenci problémy s přijetím na školu a až do sametové revoluce ho provázel špatný kádrový posudek. V roce 2023 žil v Brně.