Petr Deiml

* 1950

  • „Moje zapojení bylo tím, že jsem chodil na židovskou obec, a věděl jsem, že kromě toho, že jsem Čech a že jsem šťastný, že jsem Čech a že mám svoji partu, svoji loděnici, tábory, ale že mám ještě něco, a to je moje židovství.“

  • „Dál jsem zůstal v kontaktu s tímto přítelem a ještě s dalšími, ale velice minimálně, protože jsem nechtěl škodit, ale nevěřil jsem, že bych se mohl vrátit. Až přišel rok 1989 nebo 1990, to už jsem nemohl vydržet a hned jsem jel za manželkou, jeli jsme do Čech. Navštívili jsme všechny přátele, a to tím způsobem, že jsem jen zaklepal na dveře a hned se vědělo, o co se jedná, a bylo to překvapení pro všechny. Bylo to něco, co člověk musí zažít, všechny jsem zval a byl jsem všude zván, musel jsem odpovídat na spousty otázek. Byla to krásná doba, i když Praha v té době byla ještě velice šedá a byla kromě metra skoro taková, jako když jsem ji opustil.“

  • „Náš byt jsme zabalili během dvou dnů. Moc jsme si toho nemohli vzít. Matka řekla: ‚Musíme zapomenout na všechno, co bylo, musíme udělat vše nové, takže si vezmi jen to nej, nej, nejdůležitější, pár fotek a podobné věci.‘ Bylo zajímavé, že jsme bydleli v blocích postavených po válce pro politické vězně. Tam jsme žili a těm blokům se říkalo Žiďárna, protože doopravdy v těch domech byla velká koncentrace Židů, kteří ty byty dostali. 30. srpna byly na ulici dva malé fiátky, kamarád z protější ulice se svou matkou a my jsme v tu samou hodinu odjížděli, i když jsme nebyli nijak koordinovaní, že bychom o tom jeden druhému řekli. Takhle jsme odjížděli 30. srpna celá rodina, protože bratr už byl v Izraeli a zůstal zde.“

  • „Naše rodina se rozhodla jet do Izraele. Jedním z důvodů bylo, že rodiče zde měli spoustu přátel ještě z válečných dob. Protože oba moji rodiče byli dost známí mezi přáteli, kteří žili v různých kibucech tady, tak ‚kibucníci‘ se v roce 1965 složili a zařídili rodičům letenky do Izraele. Možná to bylo už v roce 1964, ale moji rodiče byli v Izraeli už před naší imigrací.“

  • „Když člověk musí posoudit svůj život, tak jsem dosáhl mnoho v tom směru, kterým jsem šel. Myslím, že jo. Jestli jsem dosáhl všeho? Ne. Za půl roku půjdu do penze, ještě jsem se nezačal připravovat. Myslím, že jsem založil skoro z ničeho – protože jsme přišli sem do Izraele, jak by se řeklo, s holou prdelí a bez ničeho jsme se zde zařídili – a nemůžu říci, že si tady žiju špatně. Prošel jsem několika válkami, které tu byly, do čtyřiceti let jsem byl mobilizovaný; poté, co jsem se vrátil z Německa. Myslím, že si nemůžu stěžovat.“

  • Full recordings
  • 1

    Kirjat Tivon, Izrael, 25.03.2017

    (audio)
    duration: 01:52:00
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Cítil jsem se jako Čech, který má navíc židovství

Petr Deiml se narodil 28. září 1950 v Praze rodičům, kteří přežili holocaust. Má staršího bratra a mladší sestru. Otec Jiří Deiml pocházel z Plasů u Plzně, maminka Erika Rothová, zvaná Ečka, z Ostravy a oba byli členové sionistických spolků. Otec pracoval v podniku zahraničního obchodu, poté jako nákupčí podniku, maminka vedla hematologickou laboratoř. Petr Deiml studoval na gymnáziu v Praze, volný čas trávil v loděnici a se skupinou židovské mládeže zvanou Děti Maiselovky. V roce 1968, po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy, se rodina rozhodla emigrovat. Na konci srpna 1968 odjeli do Vídně, odkud pokračovali do Izraele. Žili v Tel Avivu, kde pamětník pokračoval ve studiu. V roce 1970 složil maturitní zkoušku a v letech 1970-1973 absolvoval povinnou vojenskou službu. V roce 1973 se účastnil jomkipurové války. Po návratu do civilu studoval v Jeruzalémě biologii, později přešel na medicínu. Od roku 1974 žil v Německu, kde studoval biotechnologii, a zůstal zde i po dokončení studia. V roce 1977 se oženil a pracoval jako biotechnolog. Po devíti letech v Německu, v roce 1983, se s manželkou rozhodli pro návrat do Izraele. Po roce 1989 pravidelně navštěvuje Českou republiku, setkává se s přáteli z tzv. Dětí Maiselovky. Petr Deiml žije v Kirjat Tivon.