The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Angelina Čmolová (* 1940)

Dětem jsem svůj příběh nikdy nevyprávěla

  • narodila se 22. května 1940 v Moschochorech v Řecku

  • otec během řecké občanské války emigroval do Albánie

  • pamětnice se sestrou byly transportovány do levicově spřátelené země – Československa

  • rodina se už nikdy nespojila

  • vyrostla v československých dětských domovech

  • vdala se a měla dvě děti

  • s rodiči se viděla jen jednou, v roce 1962

  • pracovala jako ředitelka mateřské školy

Angelina Lafazanovska (řecky Lafazani) se narodila 22. května 1940 ve vesnici Moschochory na řecko-albánských hranicích. Její rodiče byli oba makedonské národnosti a v její rodné horské vesnici se jinak než makedonsky nemluvilo. Na maminku Tinu, která doma vychovávala pět dětí, vzpomíná jako na mírnou ženu plnou porozumění. Otec Kristo Lafazanovsky byl pravoslavným knězem a velkým vlastencem. „Táta byl vážený člověk. Nikdy nebyl doma a nikdy si s námi nehrál. Největší osobností v rodině byla ale babička Sofia, která s námi žila pod jednou střechou. V roce 1912 jí Turci zabili manžela. Babičce bylo dvaadvacet let a nikdy se už nevdala. Do dneška nechápu, jak mohla svépomocí postavit dům a nechat vystudovat syna na kněze. To, že jsme měli hospodářství, ovce, kozy, drůbež, včely, a žili si na tehdejší poměry dobře, byla její zásluha. Babička byla velmi přísná a důstojná paní. Celá vesnice si k ní docházela pro rady, dokonce i léčila pomocí bylin. Jako dítě jsem se jí moc bála.“ Angelina – zkráceně Lina – byla nejmladší z pěti sourozenců (Georgi, Eleni, Neonida, Theodora a Angelina). Občanská válka je rozdělila jednou provždy.

Mámu a bratra odvlekli vojáci

Její první dětské vzpomínky na strach, hluk a osvětlené nebe pocházejí právě z doby občanské války (1944–1949). Otec se ani v této době nepřestal projevovat jako velký vlastenec. „Vzpomínám, jak s mou nejstarší sestrou Elenou přenášeli velkou nůši od domu do naší stodoly. Určitě sloužila partyzánům jako úkryt. Táta nás nabádal, abychom o ničem s nikým nemluvili.“ Pod hrozbou vězení otec v roce 1947 emigroval do albánského města Bilisht, kde žilo celé příbuzenstvo jeho ženy. V reakci na to vojáci královského vojska zaklepali u Lafazanovských na dveře a odvlekli její matku a bratra do vězení. Mámu pustili asi za měsíc, bratr Georgi si odseděl pět let. „Jednou mě a sestru Theodoru partyzáni doprovodili na hranice, abychom viděli tátu. Tehdy jsem netušila, že při našem příštím setkání už budu dospělá žena.“

Řekli nám – vrátíte se brzy. Rodiče jsem neviděla čtrnáct let

Levice se rozhodla zachránit řecké děti přesunem do spřátelených zemí. Angelina Čmolová se s o rok starší sestrou Theou ocitla v první várce makedonských dětí posbíraných z okolí Prespanského jezera. Bylo jí sedm a půl roku. Řekli jí, že do roka bude zpátky. „Měla jsem úpletové šaty a raneček s jídlem. Jídlo nám ale snědli partyzáni, kteří nás doprovázeli. Měli jsme všichni hlad. Já jsem dostala oboustranný zánět středního ucha. Penicilin nebyl a já jsem proplakala týden v kuse. Dodnes mám jeden bubínek prasklý a druhý zjizvený. Ve dne jsme se schovávali v lesích a šli jsme hlavně přes noc, abychom se vyhnuli náletům.“ Cesta do Jugoslávie trvala asi dva týdny, odtud se skupina dětí dobytčákem přesunula do Mikulova.

Sestry Lafazanovské se tu ocitly na jaře 1948. Po karanténě putovaly do dětského domova Bludov a krátce nato do Sobotína, kde společně žily jeden rok. Česky zpočátku moc nerozuměly, řecky neuměly vůbec. „Dostaly jsme řecké vychovatele a za rok jsme se to naučily náramně. Vždy se o nás mluvilo jako o řeckých dětech a nám to nijak zvlášť nevadilo. Mezi makedonskými a řeckými dětmi žádná rivalita nebyla. Tu jsem zakusila až v dospělosti a dodnes tu nenávist nechápu. Tátu jako makedonského vlastence by můj postoj zřejmě mrzel, ale pro mě je prostě Řecko rodná zem.“

Po roce sestry rozdělili. Theodoru umístili do dětského domova v Karlových Varech, později v Kyselce a pamětnice se ocitla v Nových Hradech. V roce 1950 už bylo jisté, že válka dopadla v neprospěch levice a děti se domů nevrátí. Začaly se tedy učit česky. V roce 1951 Angelina Čmolová navštěvovala českou školu s českými dětmi. S rodiči si po celou dobu života v dětských domovech pravidelně psala. „Táta mi neustále opakoval, jak se mám chovat, jak učit. Zůstalo mi v paměti jeho ‚kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem…‘“

„Citově jsem nesmírně strádala, ale po materiální stránce šla kvalita života řeckých dětí nahoru. Měly jsme sice občas hlad (dodnes nesnáším chléb s marmeládou, tím jediným jsme se mohly pořádně zasytit), věčně jsme chodily ve vytlačených teplákách, ale dítěti takové věci nevadí.“ Budíček byl kolem sedmé hodiny, následovala ranní rozcvička, snídaně, nástup s vyvěšením vlajky, škola, osobní volno, každodenní čištění bot a večer se hodnotil den. Narozeniny se neslavily a Vánoce děti trávily u vojáků. Dárky dostávaly jen společné.

Nejhorší byla šikana

Nejhorší vzpomínky z dětského domova má Angelina Čmolová spojené s šikanou, která probíhala jak mezi dětmi, tak ze strany vychovatelek. „Pamatuji si, jak jednou chtěly děti vyhodit malou dcerku řeckého vychovatele z okna. Přihlížela jsem, ale ničemu jsem nezabránila. Byla tam také s námi asi desetiletá holčička, která se často počurávala, a naše vychovatelka nás nabádala, abychom se jí vysmívaly a ponižovaly ji.“

Citově vyprahlá Lina se upnula na třídního učitele Josefa Housku a jeho ženu Naďu, kteří sami děti neměli. „Každý den jsem čekávala schovaná za oknem, jen abych je zahlédla, jak jdou ze školy domů, a bylo mi strašně dobře. Těšila jsem se taky na každou středu na tělovýchovný kroužek, který Naďa vedla. Jednou mě pozvali k sobě domů a dali mi sladkosti, které mi ale v děcáku okamžitě ze skříňky zmizely. Dnes už to chápu, to byla oprávněná šikana. Pradleny kradly ale taky. Jednou jsem dostala na letním táboře skládanou sukničku, v domově jsem našila značku, dala si ji vyprat, a už nikdy jsem ji neviděla. V domově patřilo všechno všem. Těšila jsem se na jaro, abych si v zámecké zahradě potají utrhla krásné růžové poupátko, dala si ho pod polštář a měla něco krásného, co patřilo jen mně.“ V roce 2013 se Angelina Čmolová vypravila po šedesáti letech do Nových Hradů. Zámek i zahrada jsou stále stejně krásné a ten keř tam dodnes roste.

Moje rodina se už nikdy nesešla 

Po porážce levice musela makedonská rodina pamětnice emigrovat za hlavou rodiny do Albánie. Usadili se ve městě Bilisht. Činorodý otec psal divadelní hry (Angelině Čmolové se bohužel žádná do rukou nedostala) a pořádal různé projekce. Ze všech pěti dětí zbyl rodičům jen Georgi, kterého pustili z vězení. Nejstarší sestra Eleni, která bojovala u partyzánů, se po válce dostala do Uzbekistánu, kde při porodu dcery Lenky ve třiadvaceti letech zemřela. Sestra Neonida se vdala v Jugoslávii. Právě ta se v roce 1956 postarala o to, aby se Lina a Thea mohly vystěhovat z Československa do Jugoslávie. Theodora skutečně odjela. Přestože pamětnici psala, že se jí v Jugoslávii vůbec nelíbí, tak tam už zůstala a vdala se. Tehdy šestnáctileté Lině se do Jugoslávie nechtělo. S nástupem na pedagogickou školu se osamostatnila a přestala být řeckým dítětem. Na internátu ztratila kontakt s řeckou komunitou jednou provždy. V roce 1960 se tehdy už těhotná vdala za Čecha Michala Čmolu a o pár měsíců později porodila dceru Zuzanu.

Za tátu jsem se bohužel styděla

V roce 1962 dostala pamětnice povolení vycestovat na tři týdny za rodiči do Albánie, samozřejmě bez manžela a tehdy dvouleté dcery. Od posledního setkání je dělilo dlouhých čtrnáct let, během nichž se z dítěte stala žena. „Táta pro mě přijel na letiště do Tirany, byl oblečený v kněžském mundúru a já si z toho všeho pamatuji jen to, jak jsem se styděla, že není v civilu. Teď je mi to strašně líto. To je ta tragédie kolektivní komunistické výchovy. V děcáku jsem nikdy nikomu neřekla, že můj táta je kněz. Všude jsem uváděla, že pocházím ze zemědělské rodiny. Dojatá maminka moc plakala a babička, která ještě žila, byla taky moc šťastná. Já jsem se ale strašně těšila domů. V životě jsem nepoznala větší stesk po dítěti než tam.“ Angelině Čmolové bylo dvaadvacet let a bylo to naposledy, co svou rodinu viděla. Hranice s Albánií se pro země východního bloku uzavřely v první polovině šedesátých let, kdy země začala úzce spolupracovat s Čínou a vymezila se vůči SSSR.

Pamětnice udržovala s rodiči korespondenční styk až do roku 1983 (nikdy si nepsali o politice), kdy oba rodiče v rozmezí tří měsíců zemřeli. Angelina Čmolová jejich hrob dosud nenavštívila.

Svůj příběh jsem dětem nikdy nevyprávěla

Porodila dceru Zuzanu a syna Michala, třicet let (1963–1993) pracovala jako ředitelka mateřské školy v Březové v Karlovarském kraji. Manžel byl učitelem hudby, pracoval v Praze, pil a domů jezdil jen na víkendy. Angelina Čmolová děti vychovala víceméně sama. Ovdověla v roce 1990. „Nikdy jsem svůj příběh dětem nevyprávěla. Nechtěla jsem, aby si myslely, že si stěžuji, a nechtěla jsem, aby mě litovaly. Hluboko ve mně zůstává pocit, že můj život by vypadal jinak, kdyby v roce 1949 levice vyhrála. V dotaznících uvádím makedonskou národnost, ale cítím se být Češkou, mám české občanství a jinde bych už žít nedokázala. Moje životní cesta byla přetržena a já nemám kde navázat.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století

  • Witness story in project Soutěž Příběhy 20. století (Tereza Hunalová)