The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marino Cavicchioli (* 1927  †︎ 2019)

Němci předstírali, že se vzdávají, vyšli s rukama nad hlavou, ale v rukávech měli schované revolvery.

  • narozen 15. 9. 1927 v Itálii v obci Ravarino

  • partyzánský odboj proti německé armádě

  • účastník bojů o Modenu

  • v roce 1951 emigroval do Československa

  • pracoval v lesnictví, zemědělství i průmyslu

  • v Chebu přijal československé občanství, oženil se

  • zemřel v roce 2019

V prostoru byli zazděni lidé, které Němci zatkli

„Narodil jsem se v Itálii v Ravarino. To je vesnice, která má dva a půl tisíce obyvatel. Otec byl holič. V rodině bylo sedm dětí. Abychom se uživili, chodili jsme jako děti na bažiny sekat rákos a robinec, nechali jsme ho sušit a v zimě jsme vyráběli tašky, rohožky a podobně. V roce 1943 jsem odjel na průmyslovku do Crevalcore, v okrese Boloňa. V tom roce jsme se jako kluci zapojili do odboje proti fašistům. Tehdy mi bylo šestnáct let. Partyzánské oddíly operovaly v okolí Boloni v San Giovanni a Crevalcore, v okrese Modena Ravarino a Nonantola. Aby byla mezi jednotlivými oddíly koordinace, abychom jeden druhého nepoškozovali, dělal jsem mezi oddíly spojku. Také jsem spravoval zbraně. Jednou v Crevalcore Američané bombardovali nádraží, kde byly ve vagonech německé zbraně. Se švagrem jsme v noci naložili na káru samopaly a pušky. Rozdali jsme je oddílům, které je nejvíce potřebovaly. Vozit zbraně bylo riskantní, ale zvládli jsme to. Když nebyla jiná možnost, zabalili jsme zbraně do rákosu a uvázali ho na řídítka. Trvalo to asi devět měsíců. Brigáda se jmenovala Garibaldi (Brigate Garibaldi, pozn. ed), prapor Achille. Skoro ke konci války Němci řádili. Podařilo se nám je obklíčit a zajmout. Nic jsme jim neudělali, nedali jsme jim ani facku. Odevzdali jsme je Američanům. V té době chtěli Američané osvobodit Modenu, ale chtěli ji nejdříve bombardovat. Velitelé nás svolali, bombardování nechtěli dovolit, chtěli, aby počkali dva tři dny, že se Modenu pokusí osvobodit. Naložili nás se zbraněmi na náklaďáky a jeli jsme do Modeny. V Modeně byla jedna z největších vojenských akademií v Itálii. Boje trvaly asi tři dny, protože tam byli soustředěni vybraní fašističtí střelci. Z našeho oddílu padli asi tři nebo čtyři kluci. Němci předstírali, že se vzdávají, vyšli s rukama nad hlavou, ale v rukávech měli schované revolvery. Jak přišli blíž, vytáhli je a chlapce zastřelili. Ihned jsme otočili kulomety a postříleli je. Byla to naše povinnost. Vojenskou akademii jsme osvobodili a odevzdali ji jejím generálům, kteří se vrátili z hor. Byl jsem osobně přítomen, když do kanceláře přišel jeden z velitelů a divil se, že kancelář je menší, než si ji pamatoval. Byla v ní nově postavená zeď. Bouchal do ní, dunělo to, bylo znát, že je tam volný prostor. Na jeho příkaz jsme zeď zbourali. Ve vzniklém prostoru byli zazděni lidé, které Němci zatkli. Byli jsme hrdi, že jsme Modenu zachránili před bombardováním.“

Česká zima pro mě byla nezvyklá

„V poválečných létech začala studená válka. V Itálii bylo málo práce. Bylo to deprimující. Bylo mně osmnáct let, odborové organizace se snažily uplatnit naše požadavky, naše práva na práci a život. Ale protože byla velká nezaměstnanost, práce pro všechny nebyla. V některých místech bylo až dvanáct procent lidí bez práce. Jako odboráři jsme souhlasili, že přednost budou mít otcové rodin. Abychom vůbec přežili, vyráběli jsme rukodělné výrobky, o kterých jsem se zmínil na začátku. V sedmačtyřicátém už nebylo jiné východisko, než odejít za prací do zahraničí. Měl jsem známé Italy, kteří pracovali v lesích na Křivoklátsku. Ujistili mě, že tam je práce dost. V padesátém prvním roce jsme asi s třemi čtyřmi kamarády odešli do Československa. Ale protože už tady byl nový režim, smlouvy už se neuplatňovaly a byli jsme tu víceméně načerno. Proto jsme strávili asi šestnáct dnů ve vyšetřovací vazbě ve Znojmě. Teprve když italské velvyslanectví v Praze potvrdilo, že nemáme nic proti zákonu... Vysvětlili jsme, kde máme své známé, a tak jsem se dostal za nimi na Křivoklátsko. To bylo moje první působiště. V jednapadesátém roce jsem tam dělal v lese. Měl jsem řidičák, jezdil jsem s pásovým traktorem. Tahal jsem dříví z lesa. Byl jsem tam rok a půl. Ale ta zima pro mě byla nezvyklá, dost ostrá. Proto jsem si zažádal, zda bych nemohl pracovat v továrně, a bylo mně to umožněno. Byl jsem vyučený nástrojař, nastoupil jsem do TOSu Roztoky u Křivoklátu. Dělal jsem tam tři roky. Ve čtyřiapadesátém roce byl nábor na brigádu do pohraničí. (Nedávno o tom psal pan Rogl ve Slánských listech, psal o statku, kde jsem pracoval i já.) Většinou tam posílali mladé lidi. Také jsem se přihlásil a šest měsíců jsem pracoval na Chebsku v zemědělství. Líbilo se mně tam, viděl jsem Františkovy Lázně, Mariánské Lázně, Karlovy Vary. Po skončení brigády jsem nastoupil do továrny na kola v Chebu. Pracoval jsem tam dvanáct let. Musel jsem si vzít československou státní příslušnost, protože se stalo módou, že se děvčata vdávala za cizince jenom proto, aby mohla jít za hranice. Tam jsem se oženil. Narodil se nám syn, který byl nemocný na průdušky, a lékař doporučil změnu podnebí. Na inzerát nám odpověděl Jarda Pergl ze Slaného, s ním jsme byt vyměnili. Několikrát jsem byl předvolán na Bezpečnost, proč se chci do Slaného stěhovat a jak se znám s Perglem. Měl nějaké problémy s režimem. Vysvětlil jsem jim, že to bylo kvůli synovi a že manželka toužila jít blíž k rodičům, kteří bydleli v Praze. Když jsem ve Slaném sháněl zaměstnání, ptal jsem se v ČKD, ale doporučili mně Poldovku v Kladně, kde byly lepší platy než ve Slaném. Nastoupil jsem v nástrojárně a byl jsem tam až do důchodu dvacet tři let, kde jsem byl spokojen, byli jsme jako jedna rodina. Ve Slaném jsem po celou dobu dělal tlumočníka návštěvníkům z Itálie. Provázel jsem je po republice, návštěvníky slánské ploché dráhy, hokejisty i jiné skupiny sportovců. Všem se ve Slaném líbilo.“

Tragická smrt staršího syna

„V padesátém devátém roce tragicky zemřel starší syn. Byl u manželky rodičů ve Stodůlkách. Když jsme pro něho odpoledne přijeli a ptal jsem se, kde je, babička řekla, že si hraje na louce s míčem. Na louce spadl do neohrazené studny. Vlastníma rukama jsem ho z ní vytáhl. Bylo mu jedenáct let. Synovi Ivovi, s kterým nyní žiji, byly tehdy tři roky.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Recollections of Witnesses from Slánsko and Slaný

  • Witness story in project The Recollections of Witnesses from Slánsko and Slaný (Blažena Hrabánková)