Oxana Cachilova

* 1977

  • „Vyšla jsem z resuscitačního, chtěla jsem jít dál a najednou jsem se zastavila, uviděla jsem nohy, podívala jsem se nalevo, ale poznala jsem ji už podle nohou. Způlky byla přikrytá bílým prostěradlem. Přistoupila jsem k ní, padla na kolena a myslím si, co když to není ona... A vedle leželo dítě úplně přikryté. ‚Co když to není ona, co když to není ona! Pane Bože, kéž to není ona!‘ Bála jsem se, ale odhrnula jsem prostěradlo a byla to ona. Byla tam bez blůzy tak, jak se byla, když ji zastřelili. Pomyslela jsem si – tak dobře, sestra. A vedle možná jedno z dětí... Stáhla jsem prostěradlo, nebyly to naše děti, ale srdce stejně usedalo. Chápala jsem, že je to těžké, pořád jsem si říkala: ‚Nekřič, Oxano, není to zapotřebí. Nekřič!‘“

  • “Suddenly I heard gunshots, as if it were fireworks. Oh Lord, I thought, why would there be fireworks in full daylight? I jumped out, looked at the watch, it was about quarter past nine. Suddenly, I saw a bunch of people, pupils, running out from there. I thought, what could have happened? Then more gunshots. They were shouting: ‘They invaded the school! They occupy the school!’ I didn’t even have time to close the metal door. Then I thought I should close it, shots were being fired. I observed it all. The police stood nearby but they went into hiding. They hid in all corners, not even allowing the civilians to hide. Just so that they would be safe.”

  • „Pak nás poslali na Krym. Strávili jsme tam čtyřicet dní. A zase jsem tam musela všechno vysvětlovat psychologům... usadili se a já říkám: ‚Pochopte mne správně...‘ A začala jsem jim všechno vyprávět. Pověděla jsem jim, že jejich máma umřela. On byl tehdy malinký, byly mu tři roky, co si může pamatovat. Sabinka měla desáté narozeniny na Krymu. Arturkovi bylo sedm. Dva dny se mnou nemluvili. Pracovali s nimi psychologové, jenom malinký byl v pohodě. Pak přišli za dva dny, jestli mi mohou říkat ‚mami‘. Říkám jim: ‚Samozřejmě, že můžete...‘ Takže tak.“

  • Full recordings
  • 1

    Beslan, 01.06.2014

    ()
    duration: 
Full recordings are available only for logged users.

Policisté nenechali schovat civilisty, ale schovali se sami

Oxana Cachilová
Oxana Cachilová
photo: Pamět národa - Archiv

Oxana Cachilova se narodila v roce 1977 v Chumolagu. Po absolvování školy nastoupila na univerzitu, kde studovala geografii. V průběhu studia jí vážně onemocněla matka, takže se o ni při škole starala. Rok po ukončení univerzity začala pracovat v obchodě vedle školy v Beslanu. Prvního září 2004 pár minut po sedmé uklidila a otevřela krámek. Zastavila se u ní její sestra s dětmi. Její starší syn brzy nato odběhl do školy a sestra s dcerou zůstaly na kus řeči. V čtvrt na deset odešly - a chvíli nato uslyšela pamětnice výstřely. Běžela ke škole, ale odehnal ji maskovaný muž a ona utekla zpátky do krámku. Vzala s sebou ještě malou holčičku, která se motala okolo školy a nevěděla, co dělat. Když zkoušely krámek opustit, spustila se střelba. Nakonec odešly pod rouškou tmy zadními dveřmi přes zeleninovou zahrádku. Následující dny strávila čekáním v ulicích. Když ruská armáda školu vyklidila a na všechny strany odváželi mrtvé a raněné, vydala se hledat blízké do nemocnice: „Najednou jsem se nějak zastavila, uviděla jsem nohy, podívala jsem se nalevo, ale poznala jsem ji už podle nohou. Způlky byla přikrytá bílým prostěradlem. ‚Co když to není ona, co když to není ona! Pane Bože,‘ říkala jsem si, ‚kéž to není ona!‘” Po nalezení obou dětí v pořádku s nimi Oxana Cachilova odjela na Krym, kde se pod dohledem psychologů zotavovaly z největšího šoku. Když se zeptaly, zda jí mohou říkat mami, odhodlaně přikývla.