The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislava Barabášová roz. Pospíšilová (* 1930)

Za války se nežije, za války se přežívá

  • narozena 18. května 1930 v Hostomicích u Teplic

  • v roce 1938 se stěhuje s rodiči do Záluží u Mostu

  • o Vánocích 1944 svědkem bombardování chemických závodů

  • do konce války v r. 1945 pracovala v německé rodině

  • 1945–1948 v Litvínově absolvovala učební obor prodavačka

  • 1948 svatba v Litvínově a postupné narození 3 synů

  • 1962 přestěhování do Písku

  • od r. 1987 je v penzi a žije v kruhu své rodiny v Písku a Zákolanech

Češi a Němci v pohraničí

Před druhou světovou válkou žily v Československu asi tři miliony Němců, a to zejména v pohraničních oblastech, kde tato národnostní menšina dosahovala až jedné třetiny z celkového počtu obyvatel. Paní Stanislava Barabášová, rozená Pospíšilová, vyrůstala v prostředí, kde spolu Češi a Němci po dlouhé generace žili v pospolitosti a kde nedocházelo k větším národnostním konfliktům. Jako malé dítě vnímala tuto česko-německou atmosféru a byla svědkem pozdějších událostí, které přispěly k rozbití vztahů mezi Čechy a Němci. Jak sama říká, jedná se o příběh a svět, jak ho viděla očima osmiletého dítěte.

Příchod na svět

Narodila se 18. května 1930 v Hostomicích u Teplic, kde žila její babička. Děda horník byl již v té době mrtev. Pocházel z Jemníků a ona se dodnes pyšní domovským listem a svou historickou příslušností právě do této obce. Děda bojoval v Itálii na Piavě, byl raněn do nohy a vrátil se z první světové války jako válečný invalida. Po skončení války nějakou dobu pracoval na šachtě. Jeho zdravotní stav se zhoršoval, až na následky zranění zemřel ještě před narozením Stanislavy. Druhý děda žil v Záluží u Mostu, kde pracoval jako topič na šachtě Herkules. Zemřel na následky úrazu v roce 1937. Rodiče se z Hostomic záhy přestěhovali do nedalekých Chotějovic, kde Stanislava navštěvovala hornickou školku. Narodila se totiž do rodiny, ve které jak děda, tak otec pracovali na šachtě. Rodiče bydleli v nájemním bytě a kolem sebe měli většinou německé sousedy. „Maminka měla kredenc, šicí stroj, postele, otoman, kamna, lavičku, na tu dobu normálně zařízený byt,“ říká paní Stanislava.

Školní léta

Do české obecné školy docházela po mostě přes řeku Bílinu do vesnice Světce, kde absolvovala dvě třídy. Kromě české školy zde fungovala i škola německá. Ke konci prvního školního roku ji čekal nepříjemný zážitek. V květnu 1937 onemocněla na záškrt a převezli ji do nemocnice v Duchcově. V té době na tuto nemoc umíralo mnoho dětí.

Jak viděla Henleina

Schylovalo se k záboru naší republiky. Němci, posilněni Hitlerovou vidinou velkoněmecké říše, se více a více radikalizovali a kdysi pokojné soužití Čechů a Němců se stalo minulostí. Rodina stále navštěvovala babičku v Hostomicích a při jedné takové návštěvě viděla pamětnice na vlastní oči Konrada Henleina, předsedu německé strany NSDAP. „Bylo to asi 14 dní poté, co nás Hitler zabral. Němci tam měli setkání. Byli tam s pochodněmi a on řečnil na tribuně. To bylo vždycky řevu,“ říká a dodává: „To jsem se tenkrát bála, bylo to ošklivé.“ Bylo jí osm let, když se rodina stěhovala do Záluží. V této neklidné době se jí narodil bratr.

Válku přečkala v Záluží a v Litvínově

Na první válečná léta mnoho vzpomínek nemá. Žila školními povinnostmi a radostmi, které přináší dětství. Ke konci války byla zaměstnána v německé rodině na výpomoc do domácnosti. Přesuny po městě byly v té době kvůli náletům velmi nebezpečné. „Když houkali nálet, vzali jsme v té německé rodině děti a jeli jsme na šachtu do krytu. Táhla jsem dvě děti a černý hluboký kočárek. Občas mi pomohli i zajatci, když nebyli zrovna na směně.“ Cestou míjela zajatecké tábory, kde byli angličtí a američtí zajatci, z nichž čtyři pracovali na šachtě s otcem. „Každý měsíc do toho tábora přijelo nákladní auto s velkým červeným křížem a přivezlo zásoby. Tam jsem také poprvé viděla hrát ragby, protože tam měli i hřiště. Byli to úžasní lidé, kteří mně několikrát pomohli,“ říká.

Stačilo málo a přišla by o život

Na cestě ze Záluží do Litvínova zažila událost, která ji vyděsila. Procházela kolem francouzského zajateckého tábora a přes ulici byla německá kasárna. „Jak jsem šla kolem, tak na mne ti zajatci křičeli, abych utíkala. Došlo mi, o co jde. Tak jsem běžela a byly tam takové cikcak hluboké polní zákopy. Stoupla jsem si na kraj, a jak to bylo namrznuté, bylo to v březnu, tak jsem tam zahučela, nebyla jsem ani vidět. Od Litvínova jela německá kolona s cisternami. Jen jsem dopadla do toho zákopu, tak to začalo. Letadla nade mnou létala nízko, začala ostřelovat německou kolonu, výbuchy, bylo to hrozné,“ líčí tehdejší zážitek. Po náletu nemohla z hlubokého zákopu vylézt, navíc měla na kotníku výron. Francouzští zajatci naštěstí zavolali pomoc, a tak se z této nebezpečné situace dostala.

Vánoce 1944 ve znamení náletů

O vánočních svátcích v roce 1944 došlo k velkému náletu. Na Štědrý večer začali houkat planý poplach a lidé se po přesunu ke krytům opět vrátili ke štědrovečernímu stolu. Druhý den dopoledne na Boží hod se opět rozezvučely sirény a následoval jeden z největších náletů. Těžební šachty naštěstí poskytovaly lidem v hloubce téměř půl kilometru pod zemí dostatečný úkryt. Chvění země prý tehdy lidé pociťovali až ve vzdálených jihočeských Bernarticích, což později potvrdili její příbuzní. I přes tíživé válečné události rodina Pospíšilových dokázala Vánoce oslavit. „Měli jsme stromeček, měli jsme ryby, filé, ale nikdy ne kapra. Salát také byl a babička vždycky nějaké cukroví z něčeho udělala. Svátky jako takové se držely. S jídlem to ale zejména ten poslední rok války bylo velice těžké,“ říká. Jako na nejhezčí vánoční dárek vzpomíná na české knížky, které dostávala od své tety z Berouna.

5. květen 1945

Konec války a osvobození ji zastihly v německé domácnosti, kde tehdy pracovala. Rodina jí oznámila, že může jít domů, ale ať je venku opatrná. „Rozloučili se se mnou snad poprvé česky. Zamkli dveře a šli se oba oběsit,“ říká a dodává: „Asi neměli čisté svědomí.“ Nastal všeobecný zmatek, lidé, zejména Němci, utíkali a všichni již věděli, že je konec války. Říkalo se, že fabrika v Záluží je podminovaná, a byla všeobecná obava, že vyletí do povětří. Naštěstí se tak nestalo. „Z pátého na šestého května, to byla hrozná noc. Jako kdyby byla bouřka. Létalo to nad námi. A sedmého začali lidé na ulicích volat, že Rusové jsou ve městě. Seběhli jsme dolů, Rusové stáli na náměstí, měli rozložené mapy. Lidé k nim běželi, ale oni seskočili z vozů a proti těm lidem namířili samopaly. Mysleli si totiž, protože měli mapy, kde byly zakresleny Sudety, že jsou ještě v Německu. Teprve když slyšeli, že lidé nemluví německy, dali důstojníci znamení vojákům, aby se stáhli zpět.“

Život po válce

Válka skončila, zpívalo se Škoda lásky a život se pomalu dostával do běžných kolejí. Skaut obnovil svou činnost a Stanislava se do této organizace ráda přihlásila. Bylo září 1945 a její skautský oddíl stanoval nad Litvínovem na tzv. Jiřího výšině. Pět dětí z oddílu mělo v ten večer skládat bobříka odvahy. Trasa pro tuto zkoušku vedla částečně průsekem v lese, který mířil až k hranicím s Německem. Skautský vedoucí náhle přiběhl a přítomné vyzval, aby uhasili oheň a rychle se schovali do lesa. „Viděla jsem na vlastní oči Němce, jak hnali asi padesát krav tím průsekem. Bylo slyšet cinkání řetízků a pohyb lidí a dobytka směrem k hranicím. Myslím si, že kdyby se o nás dozvěděli, nemuselo to dobře dopadnout,“ vzpomíná a doplňuje k tomu: „Bobříka odvahy jsme tenkrát dostali všichni!“

Jak si ekrazit spletli s mýdlem

Na území naší republiky zůstalo po válce mnoho nebezpečného vojenského materiálu. Ustupující německá armáda zanechávala ve skladech i po cestách munici a to se leckdy stávalo náhodným nálezcům osudným. Paní Stanislava vzpomíná, jak na vrchu Červený hrádek postavili vojáci vatru, která nechtěla hořet. „Jak to tak skomíralo, tak na nádvoří vzadu za hradem byl takový přístřešek a byly tam bedny ve velikosti, jako jsou na ovoce. Ti vojáci říkali, že to budou asi nějaká mýdla, a prý na to vůbec nehleďte a prostě to tam do ohně hoďte. Kluci nosili bedýnky, házeli je na oheň a chvíli se nedělo nic, ale za chvíli… On to byl ekrazit, vypadalo to jako kostky mýdla na praní, zabalené v hnědožlutém papíru. Prý se to dávalo pod mosty, když se vyhazovaly do povětří. Teď to začalo jeden po druhém vybuchovat, polena lítala do vzduchu, všichni v okolí si mysleli, že Němci udělali nějaký atentát. Snad to tehdy bylo i v novinách,“ říká pamětnice.

Blížil se odsun sudetských Němců, který zažila v Litvínově. „Co si já pamatuji, viděli jsme, že tam ty lidi vozili na nákladním autě, měli nějaká příruční zavazadla. Byl tam na nádraží přistavený vlak a říkalo se, že je vezou na hranice. Byli tam naši i ruští vojáci, ale neviděla jsem, že by tam do nich stříleli.

Rodinný život

Po válce se vyučila v obchodě na prodavačku. Hodně brzy – ve svých osmnácti letech – se vdávala a postupně se jí narodili tři synové. Tomu na stavbě mládeže Lidice-Most-Litvínov předcházelo seznámení s nastávajícím manželem. Byla to doba nadšeného budování socialismu, kterého se na litvínovské stavbě účastnil i komunistický agitátor Pavel Kohout, jehož mnohokrát viděla na vlastní oči. Více ji však zaujal Sláva Volný, tehdejší redaktor Mladé fronty. „S ním jsme se znali, byl u nás, když se nám narodil syn. Po roce 1948 odešel do ciziny. Jednou jsme poslouchali Hlas Ameriky a slyšeli jsme ho. Tak nám přešel mráz po zádech,“ říká. Hostem na tehdejších stavbách mládeže byl i herec Jindřich Plachta, na kterého velice ráda vzpomíná: „Vzal si na hlavu šátek a předváděl nám paní Acetylenovou. Říkal vše, co se na té stavbě stalo, a dělal si z toho legraci.“

V Litvínově se Barabášovi nastěhovali do nově postaveného domku a žili celkem spokojeným rodinným životem. V 50. letech se Stanislava dozvídala o politických procesech, které vedli komunisté proti svým odpůrcům, ale rodinný život ji natolik pohltil, že se o politiku příliš nezajímala. Manžela v zaměstnání donutili ke vstupu do komunistické strany, aby mohl vykonávat vedoucí funkci. Rozčarování přišlo v roce 1968. Rodina v té době bydlela v Písku a zde ji zastihla okupace naší republiky vojsky Varšavské smlouvy. „Manžela vyškrtli za nesouhlas se vstupem vojsk ze strany. Komentoval to slovy: ‚Aspoň nebudu muset platit příspěvky.‘“

Co je pro ni důležité

Paní Barabášová patří k lidem, kteří jsou i ve svém pokročilém věku stále aktivní. Žije v Zákolanech u Prahy, obklopena svými blízkými. Zajímá se o dění kolem sebe, má ráda svoji rodinu a svého nedávno narozeného pravnoučka Kristiánka. Zdraví je to nejdůležitější, co přeje svým potomkům. Sama se totiž v životě potýkala s několika vážnými nemocemi. „Aby bylo zdraví, aby nebyla válka a aby byly peníze na to, abychom mohli slušně žít. Ale nikdy ne peníze za každou cenu. Je mi odporné, když se někdo obohacuje na úkor druhého nebo kvůli penězům dokonce dovede někomu ublížit. Tak takové peníze ne! Snažím se řídit a chovat k lidem slušně jako věřící člověk.“ Na závěr dodává: „Lidstvo je nepoučitelné. Stále se válčí, již od pravěku nebo od starého Řecka… stále se válčí. Nechápu to. Vždycky se nějaký blbec najde, který něco takového rozpoutá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Jan Holík)