Olga Adámková

* 1932

  • „Vím, že to viděla máma a byla z toho hrozně smutná, protože v Doloplazech byl nějaký krejčí a oni se dali k Němcům. A měli jedno jediné dítě, které šíleně trpělo, protože muselo chodit do německé školy, německy neumělo a němečtí kluci ho mlátili. A protože byli de facto kolaboranti, tak se potom vrátili a kluk chodil někde po Dolním náměstí [v Olomouci], uklízel tam a byl označený jako kolaborant. Přitom ten kluk k tomu přišel úplně nevinně blbostí svých rodičů.“

  • „Tak to jsem se dozvěděla teprve teď, že já jsem narkoman od dětských let. Dozvěděla jsem se to teprve nedávno v televizi. U nás v baráku bydleli nějací Syroví. Ta Dana dělala ve Farmakonu a nosila nám čokolády. Ty čokolády teda za moc nestály, byly takové světle šedé barvy, chuti taky nevalné. No, ale ono nic jiného nebylo. Tak my jsme se těmi čokoládami cpali. A onehdá jsem se dozvěděla, že to byly čokolády pro německé letce a že v tom tam byl nacpaný pervitin. Tak já coby dítě jsem požívala pervitin.“

  • „A potom, když přišli Němci, my jsme samozřejmě chodili s bráchou do školy. Tenkrát se tomu říkalo Nové Hodolany, dneska je to Hálkova. Samozřejmě my jsme chodili sami, ale 15. března šla máma s námi. Došli jsme k silnici, nemohli jsme přejít, protože po Masarykově třídě od nádraží jely německé tanky s černými tankysty navrchu. My jsme tedy nemohli přejít a vedle nás stáli Němčouři. 15. března sněžilo a ti Němčouři byli v bílých podkolenkách a samozřejmě nadšeně hajlovali. To byli ti takzvaní hodní Němci, které jsme potom odsunuli.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc DS Chválkovice, 12.07.2021

    (audio)
    duration: 02:31:14
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Já jsem soudruhem nikdy nebyla

Olga Adámková, 50. léta
Olga Adámková, 50. léta
photo: Soukromý archiv Olgy Adámkové

Olga Adámková se narodila 15. dubna 1932 v Olomouci. Otec Josef Adámek pracoval u Československých státních drah, matka Ludmila se starala o domácnost. Její o čtyři roky starší bratr Lubomír zemřel v roce 1943. Olga se 15. března 1939 stala svědkyní příjezdu nacistických okupačních vojsk do Olomouce. V dětství se přátelila s židovskou dívkou, která později zmizela v transportech do koncentračních táborů. Ve městě pociťovala nevraživost mezi českými a německými dětmi. V neděli 17. prosince 1944 slyšela explozi bombardéru B-24 Liberator v okrajové části Olomouce. Konec války prožila v Doloplazech na Prostějovsku, kde viděla přímé bojové akce. Jako cvičenka se zúčastnila XI. všesokolského sletu v roce 1948. Po válce vystudovala gymnázium a vysokou školu pedagogickou. Od roku 1954 třicet pět let vyučovala na různých základních školách v Olomouci a přilehlém okolí. Opakovaně odmítala členství v komunistické straně. V roce 1968 se angažovala v protiokupačních protestech, za což byla později potrestána přeložením na základní školu mimo Olomouc. Po svém penzionování ráda vypomáhala jako zástup na mnoha olomouckých školách.